Jakub Kašpar
Biblický text (J 12,20-26):
Někteří z poutníků, kteří se přišli o svátcích klanět Bohu, byli Řekové. Ti přistoupili k Filipovi, který byl z Betsaidy v Galileji, a prosili ho: „Pane, rádi bychom viděli Ježíše.“
Filip šel a řekl to Ondřejovi, Ondřej a Filip to šli říci Ježíšovi. Ježíš jim odpověděl: „Přišla hodina, aby byl oslaven Syn člověka. Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek. Kdo miluje svůj život, ztratí jej; kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný.
Kdo mně chce sloužit, ať mě následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Kdo mně slouží, dojde cti od Otce.“
Sestry a bratři, v našem dnešním textu se ocitáme v Jeruzalémě, na začátku posledního týdne před vyvrcholením svátku nekvašených chlebů Pesach, kdy si Židé připomínají svůj odchod pod Mojžíšovým vedením z Egypta. Do Jeruzaléma právě na oslátku se svými učedníky dorazil rabi Ježíš z Nazareta, přivítaný zástupy jako král. Takový trochu divný král, co nepřijel obklopen služebnictvem na koni nebo na velbloudu, ale s pár věrnými, sedě na malém oslátku. Ale hosana a palmové ratolesti ho vítaly neméně nadšeně.
Do Svatého města proudí celé davy zbožných věřících, aby se klaněli jedinému Bohu, Hospodinu stvořiteli. Zdá se, z naší dnešní pasáže Janova evangelia, že Ježíšova pověst byla v té době už opravdu veliká. Vždyť ti poutníci, kteří přišli za Filipem s prosbou, zda by mohli vidět jeho Mistra, byli Řekové!
Filip se poradí s Ondřejem a s tou prosbou zajdou za Ježíšem. Jenže učitel zareaguje poněkud překvapivě. Skoro, jako by přání řeckých poutníků ani neslyšel. Jakoby bez souvislosti začne svým učedníkům odhalovat Pravdu, kterou do té chvíle znal na Zemi jen on sám. Začne jim líčit, co ho (a je s ním) v příštích několika málo dnech čeká.
Kdo vlastně byli oni poutníci? Evangelista Jan nám k nim neříká nic jiného, než že to byli Řekové. Ale proč nám to o nich vlastně říká? Není to jedno, odkud poutníci byli? Nejspíš není, protože pak by to Jan jistě zbytečně nepsal.
Byli to tedy nějací zahraniční turisté, kteří se přišli podívat, jak Židé slaví ve svém Svatém městě jeden ze svých největších náboženských svátků? Dnes se do Jeruzaléma za stejným účelem sjíždí a slétá statisíce lidí. Tehdy ale turistika opravdu nepatřila k zábavě – dokonce ani těch, kteří by na ni měli čas a peníze. Turisté to určitě nebyli. Jan přímo říká, že patřili k poutníkům. Nejpravděpodobnější tedy je, že to byli věřící v Hospodina, tedy jak říkáme – „Židé z pohanů“ nebo „Židé z Řeků“. Nejspíš nějací řečtí obchodníci, kteří přijali judaistické náboženství a stali se tak z nich Židé ve smyslu víry. Anebo to mohli být také diasporní Židé, tedy Judejci, usazení v Řecku, protože Pesach patří mezi svátky, na které za doby existence chrámu měli všichni zbožní Židé putovat do Jeruzaléma.
Tak tihle lidé přišli za jedním z učedníků, Filipem, s tím, že by chtěli vidět Ježíše. Že by chtěli vidět toho kazatele, rabína, Mistra, o kterém nejspíš už hodně slyšeli a dozvěděli se o jeho pobytu ve Svatém městě. Filip je ovšem nepozve dál, neřekne jim ani, ať chvilku počkají, že Mistra přivede, nezavolá na něj: „Ježíši, máš tu návštěvu!“ Zdá se, že je z jejich prosby jaksi zmatený. Jde se poradit s Ondřejem, co s tím má jako dělat. A zmatení jsou možná dokonce oba, protože pak odcházejí spolu předložit prosbu přímo Ježíšovi. Z nějakého důvodu to nedokážou vyřešit sami.
Ani potom, když mu to vyklopí, nedočítáme se nic o tom, že by Ježíš vyšel poutníkům v ústrety, aby je pozdravil a něco pěkného jim řekl. Vůbec ne. Jako by se v ten moment z příběhu nějak vytratili, i když ho vlastně celý spustili. Ježíš o těch zbožných prosebnících ani slůvkem nezmíní. Proč mu nestojí za řeč? Jan píše, že Filipovi řekli, že by rádi viděli Ježíše. Co to znamená? Rádi by ho viděli, aby měli o čem vyprávět doma? Že by si s ním třeba udělali selfie, nechali si ho podepsat do památníčku…?
Vzpomínáte na příběh celníka Zachea z Lukášova evangelia? Zacheus „toužil uvidět Ježíše, aby poznal, kdo to je, ale poněvadž byl malé postavy, nemohl ho pro zástup spatřit.“ (Lk 19,3) Slyšíte? Zacheus chtěl uvidět Ježíše a na strom vylezl, protože byl pidižvík, tak by měl v davu problém. A přesto Ježíš, když ho uviděl, řekl mu, ať z toho stromu sleze, že ten den bude u něj večeřet. Taková věc! Jeho Ježíš přímo oslovil z celého davu. K němu zašel povečeřet. K celníkovi. Vydřiduchovi, který slušným zbožným Židům nestál za shalom, protože z nich tahal peníze pro Římskou říši…
Protože ho Zacheus chtěl uvidět, aby poznal, kdo je. Hnala ho touha nikoli po selfie, ale po vlastní zkušenosti s pověstným Mistrem. Nechtěl se spolehnout na žádné řeči. Dnes by mu asi nestačily noviny, televize, ani fejsbůky, a vypravil by se na ten strom, aby mohl osobně, na dotek a vlastníma očima a ušima uvidět a poznat toho muže Božího. Ono slovo uvidět (ιδείν) v řečtině nemá – a zvlášť v náboženských či filosofických textech – žádný nádech povrchnosti, jaký může mít v češtině. Žádné – mrkneme na něj, když je tak slavnej – v tom není. Naopak – uvidět na vlastní oči, to znamená znát a vědět, o čem to je. Ιδείν znamená dokázat uchopit podstatu (ιδεα). V originále Lukášova Evangelia to vlastně tak opravdu je napsané o zmíněném Zacheovi – chtěl „uvidět, kdo Ježíš ve skutečnosti – v podstatě – je“ („και εξήτει ιδειν τόν Ιεσούν τίς εστιν“). I to je třeba mít na paměti, když v tom našem druhém čtení slyšíme, že řečtí poutníci požádali Filipa a Ondřeje, že by chtěli uvidět Ježíše (mimochodem, oba učedníci mají, na rozdíl od ostatních z Dvanácti, rovněž řecká jména – možná právě proto se poutníci obrátili zrovna na ně).
Nevíme sice s jistotou, jestli následující zásadní Ježíšova slova naši cizinci slyšeli, nebo ne. Ale nejspíš ano a Ježíš je adresoval i jim. Protože měli tu touhu ho na vlastní oči a uši, nezprostředkovaně a osobně uvidět. Jan nám tu říká, že Boží slovo je určeno všem lidem. Nejenom „ovcím lidu izraelského“. Kus Zachea je v každém z nás a každého z nás takhle Pán zve, abychom slezli ze stromu. I my jsme těmi řeckými poutníky. Jen mít tu touhu ho uvidět. Pak máme šanci být u toho, a slyšet na vlastní oči, co nám chce Bůh říct.
Slyšme tedy, spolu s učedníky, co asi v tu chvíli nečekali, že uslyší. „Přišla hodina, aby byl oslaven Syn člověka“- tedy nadchází vrcholný okamžik mého působení, říká jim. Zvláštní způsob oslavy. Takový dosti neslavný, ne? Nic o palmových ratolestech, nic o jásotu a volání hosana, žádné gloria. Namísto toho všeho – smrt, která je nutná, aby cosi důležitějšího mohlo žít.
„Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek.“ A tím pšeničným zrnem je Ježíš osobně. Tehdy lidé setbu vnímali analogicky k pohřbu – zrno zahrabali pod zem, aby zemřelo a tím dalo život nové rostlině. Zní nám to vlastně jako takové pěkně básnické vyjádření – my přece víme, že semínko neumírá, aby mohla vyrůst rostlinka, ale že je v něm schovaný ten zárodek života, kterému zasetím vlastně jen dáme možnost vyjít z osamělého spánku do nového života. Jenže Ježíš mluví vážně o smrti semínka, o nutnosti jej pohřbít, aby vydalo nový užitek.
Dokonce i smrt může být užitečná, říká v tu chvíli svým posluchačům Ježíš – a má na mysli svoji vlastní smrt. My, na rozdíl od okamžiku, v kterém to tehdy říkal svým posluchačům v Jeruzalémě, víme, že byl Ježíš po ponižujícím a bolestném mučení a umírání v nepředstavitelných mukách na popravišti, třetího dne vzkříšen. A jeho smrt a vzkříšení ukázaly, že před Boží Pravdou a Láskou, před Božím slovem se musí sklonit vše pozemské, včetně Zla a Smrti. A tak také víme, že i výzva „kdo mně chce sloužit, ať mě následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník“ je myšlena zcela vážně. Dokonce i smrt může být užitečná, je-li nutná ke svědectví o Bohu a Božím Slovu. Je-li následováním Krista. Ve skutečnosti naštěstí následování většinou neznamená takovou extrémní výzvu a takové extrémní pokušení. Naše výzvy jsou obvykle o pořádný kus jednodušší a snazší. Dokážeme jim ale i tak se ctí dostát?
Není to lehké čtení, je to drsný závazek, který Ježíš vůči svým učedníkům má. Ano, můžeme to číst pochopitelně i o něco útěšněji. „Kdo miluje svůj život, ztratí jej; kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný.“ Nenechme se mýlit – i v originále je to v Evangeliu napsáno těmito slovy. Milovat – nenávidět. To je zase rána! Neučí nás snad Ježíš, že největší ze všeho je Láska? Tak jak to, že najednou milovat vlastní život znamená ho ztratit a nenávidět ho má vést ke spáse? Milovat máme. Především Boha a své bližní. To je náš úkol v tomto světě. Své bližní máme milovat tak, jako samy sebe. Protože člověk ve skutečnosti nedokáže milovat nikoho druhého, když sám sebe nemiluje. Ale máme to tak i my, nebo i pro nás jsou určena tahle Ježíšova varování před zhoubnou sebeláskou a zamilováním do pohodlíčka a pohodičky, ze které se nechceme nechat ničím vyrušovat?
Další staletí ukázala na příbězích stovek, ba tisíců našich bratří a sester ve víře, a na řadě míst naší planety se ukazuje i dnes – že ta výzva je opravdu vážná. Ježíš opravdu říká, že jej máme následovat až za hranu. Až do situace, kdy můžeme ztratit všechno pozemské, co tu k dispozici máme, tedy i vezdejší život. Jako bych v ozvěně slyšel slova profesora Jana Patočky, jednoho z první trojice mluvčích Charty 77, když napsal: „existují věci, pro které stojí za to trpět, a právě ty věci, pro které se eventuálně trpí, jsou ty, pro které stojí za to žít.“ Jan Patočka zemřel na následky bezcitných výslechů komunistické Státní bezpečnosti dva a půl měsíce po zveřejnění Charty 77… „Kdo mně slouží, dojde cti od Otce.“
Kdo z toho příběhu jsme, milé sestry a milí bratři, my? Kde se vidíme, každý jeden z nás? Jisté snad je, že nikdo z nás se necítí být Ježíšem. Jsme ale my těmi učedníky, kterým Pán svěřuje to velké a těžké tajemství? Stojíme spolu se Zacheem a řeckými poutníky v zástupu ochotných k následování? Anebo jsme jen turisty na cestách za tradičními svátky a uctívanou hvězdou? Chceme vážně slyšet Slovo Boží a jsme ochotní se na něj připravit, nebo máme ve skutečnosti jen rádi ty staré báje a pověsti ze starého Izraele? Chceme opravdu a upřímně uvidět a poznat Pravdu, kterou nám Bůh po Ježíši Kristu poslal? Jsme ve své víře svobodní. Záleží na každém z nás, na síle a odvaze naší víry a lásky. Amen