Jakub Kašpar
Biblický text (L 17,11-19):
„Na cestě do Jeruzaléma procházel Samařskem a Galileou. Když přicházel k jedné vesnici, šlo mu vstříc deset malomocných; zůstali stát opodál a hlasitě volali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“ Když je uviděl, řekl jim: „Jděte a ukažte se kněžím!“ A když tam šli, byli očištěni.
Jeden z nich, jakmile zpozoroval, že je uzdraven, hned se vrátil a velikým hlasem velebil Boha; padl tváří k Ježíšovým nohám a děkoval mu. A to byl Samařan.
Nato Ježíš řekl: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, kdo by se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“ Řekl mu: „Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila.““
Kázání
Milé sestry, milí bratři,
V našem dnešním čtení se setkáváme s Ježíšem na jeho cestě do Jeruzaléma. Rozumějme – na jeho poslední cestě do Jeruzaléma. Pravděpodobně už přinejmenším tuší, jaká budoucnost ho čeká v nejbližších dnech. Cestou potkává spousty lidí, spousty nemocných, včetně malomocných.
Malomocní se v té době podle platných pravidel, která si můžeme dodnes dost přesně přečíst v třinácté a čtrnácté kapitole Třetí knihy Mojžíšovy (Leviticus), museli držet stranou a hlasitě varovat kolemjdoucí voláním „Nečistý! Nečistý!“ Těch deset, o kterých píše Lukáš v našem příběhu ve chvíli, kdy kolem prochází Ježíš se svými učedníky, tahle pravidla dodržuje jen zčásti. Ano, drží se stranou, ale nevarují. Naopak, Ježíše oslovují a prosí o smilování.
Na lepru, tedy malomocenství, tehdy lidé neznali lék. Považovali nemoc za posedlost, nečistotu. Diagnózu měli na starosti kněží, už od Mojžíšových časů. Někdy se poštěstilo, že nemoc ustoupila a kněz pak mohl šťastného uzdraveného rituálně očistit. Jak to vypadalo, nám opět popisuje kniha Leviticus: „Je-li rána malomocenství na malomocném zhojena, rozkáže kněz, aby vzal pro očišťování dva živé čisté ptáky, cedrové dřevo, karmínové barvivo a yzop. Kněz rozkáže zabít jednoho ptáka nad hliněnou nádobou s pramenitou vodou. Pak vezme živého ptáka, cedrové dřevo, karmínové barvivo a yzop a omočí to i s živým ptákem v krvi ptáka zabitého nad pramenitou vodou. Stříkne sedmkrát na očišťovaného od malomocenství a očistí ho. Živého ptáka vypustí do pole. Očištěný si vypere šaty, oholí si celé tělo, omyje se vodou a bude čistý…“ A tím rituál nekončí, pokračuje několik dalších dní a Třetí kniha Mojžíšova ho přesně popisuje, včetně pravidel pro nemajetné, kteří si nemohou dovolit třeba beránka jako obětinu…
Ježíš ale nic takového neřeší. Vlastně se ani neptá, jaké smilování po něm ti nemocní chtějí. Třeba jim šlo jen o almužnu. Ježíš jim ale nenabízí žádnou minci, jídlo, a dokonce ani žádné slovo uzdravení. Neřekne žádné „odhoďte ty hadry a berle, vstaňte, choďte a radujte se“. Rovnou a přímo jedná. Prostě je pošle za kněžími, ať se jim jdou ukázat.
Četli jsme, že ukázat se kněžím se žádostí o onen rituál očištění, mohl ten, komu příznaky malomocenství ustoupily. Kdo se uzdravil. O těchto deseti nám ale Lukáš nic takového neříká. Byli malomocní, byli nečistí – a Ježíš je přesto poslal rovnou ke kněžím. Dělá si z nich legraci? Nebo je chce prostě odbýt, protože má plnou hlavu svých vlastních starostí a své vlastní bolesti, protože tuší, co ho čeká na konci jeho cesty do Jeruzaléma?
Lukáš celou příhodu podává jako příběh, který se Ježíšovi stal, jak tak procházel Galileou a Samařím. Nicméně je to příběh důležitý, jinak by ho Lukáš jistě nezaznamenal. Podívejme se na něj jako na podobenství.
Ježíš si z malomocných žádnou krutou psinu nedělá. To je nám asi jasné, a pokud ne, musí nám to dojít po posledním verši, kdy tomu jedinému uzdravenému, který považoval za potřebné přijít poděkovat, říká „vstaň a jdi, víra tvá tě zachránila“. Ježíš viděl zoufalství oněch postižených a poslal je za kněžími rovnou, protože věděl, že je uzdraví, než tam dojdou. On to věděl, oni ne. Neptali se na nic, a šli. Ostatně, neměli co ztratit a nic moc jiného jim vlastně ani nezbývalo. Snad jedině vykašlat se na to a zůstat, kde byli. Když poslechnou, měli aspoň nějakou šanci, že to třeba vyjde. A ono to vyšlo. Jen jeden z nich ale pochopil, že se mu opravdu dostalo oné milosti a vrátil se, aby za ni poděkoval.
Číslo deset je číslo, symbolizující plnost. Celek. Komplet. Podobně jako u podobenství o deseti družičkách i tady těch deset malomocných vlastně představuje všechny lidi. Nás všechny.
Bůh Hospodin není jenom Bohem Stvořitelem těch, kdo o něm vědí, kdo v něj věří a kdo do jeho rukou složili své životy. Nejenom na ně působí jeho moc a síla, nejenom na ně padá životadárný déšť jeho milosti. Boží Duch a Boží působení ve světě se týká všech lidí – i těch, kteří o Něm nic nevědí, nebo vědět nic nechtějí.
Boží síla v našem příběhu uzdravila deset nevyléčitelně nemocných leprou. A devět z nich, ač se ze svého uzdravení jistě radovali, nějak z našeho vyprávění vymizelo. „Nebylo jich uzdraveno deset? Kde je těch devět?“ Dnes a denně vidíme kolem sebe, pokud dokážeme dobře otevřít své oči a zaostřit svůj vnitřní zrak, abychom správně viděli, spousty dokladů Božího působení a Jeho milosti. Ale, přinejmenším v naší zemi, nezdá se, že by se kostely plnily zástupy díkůplných šťastných uzdravených, obdarovaných a omilostněných. Kdepak! Kostely, lhostejno jakého vyznání, vesměs zejí prázdnotou, protože lidé za své štěstí vděční sice jsou, ale většinou sami sobě, svým schopnostem, umu a dovednostem. Boha za tím nevidí.
Zároveň, všimněte si, si nemůžeme jednoduše říct, že ten jediný uzdravený, který přišel poděkovat, zastupuje tak nějak nás, věřící, Boží lid, který si uvědomuje, že Boží je. Proto se totiž v příběhu zdůrazňuje, že ten jediný, kdo poděkoval, byl Samařan. Cizinec – nebo, ještě doslovněji z řeckého άλλογενής, jinorodec. Tedy ten, kdo se narodil jinde, je jiného rodu. Zjevně nám Lukáš naznačuje, že ti ostatní, ti nevděční, byli Judejci, Židé, Izraelité – tedy ti, kdo by v první řadě měli vědět, komu ve skutečnosti vděčí za své uzdravení a komu by měli svoji vděčnost projevit.
Po zdraví toužíme všichni. Lidské dějiny se pohybují v jakýchsi vlnách, nebo možná taková stoupající spirále. Takže v určitých obdobích, a to naše k nim patří, je zdraví skoro na piedestalu toho, oč se snažíme usilovat. Ježíš pochopitelně ví, jak je pro lidi zdraví důležité – však také uzdravuje, „kudy chodí“. Všech deset malomocných uzdravil. Fyzicky. Ale devět z nich nějak zapomnělo na to, že zdraví těla není všechno, že totiž stejně důležité, ba – troufám si říct – ještě mnohem důležitější, je mít v pořádku zdraví duševní a zejména duchovní. Mít v pořádku svůj vztah s Bohem, s Dárcem života a Stvořitelem. A jediný tento Samařan, jinorodec, si tenhle aspekt byl schopný uvědomit a zachovat se podle toho.
My, bratři a sestry, máme příležitost setkávat se s Bohem dnes a denně. Každou minutu našich životů máme tuhle možnost k dispozici, máme dveře otevřené a Ježíše Krista v zádech. Jsme uzdraveni svým přiznáním se k Němu. Ale je to na nás vidět? Vracíme se ke svému zachránci, abychom mu dostatečně děkovali?
Lukáš velmi jasně zdůrazňuje, že ten jediný, kdo se vrátil, byl Samařan. Asi, jako kdyby tu dnes stál místo mě a vyprávěl ten příběh, a řekl by: Byl to Arab, muslim, nebo celník z kázání minulého týdne, tedy kolaborant s okupanty. Zkrátka a dobře někdo, od koho bychom to nečekali. A naopak ti, od kterých by se to čekat dalo a mělo, odkráčeli bůhví kam.
Onen Samařan nebyl jen uzdraven, byl svojí vírou zachráněn, jak říká Ježíš. To, co nás nakonec, bratři a sestry, zachraňuje, spasí, není a nemůže být úzkostná péče o cokoli pozemského, dokonce ani o vlastní zdraví, jakkoli je jistě zdraví prospěšná. Zachránit nás ale dokáže jen Bůh a naše odevzdaná víra Jemu a v něj. Jen ve víře můžeme čerpat skutečnou sílu, protože ta pramení přímo z Něj. Amen
Modlitba:
Pane, skláníme se před Tebou a Tvou velikostí. Někdy pokorně a s důvěrou v Tebe, někdy velmi neochotně, vzdorovitě a v hrdé představě, že my „to přece dokážeme“. Někdy si uvědomíme, jak jsme malí a slabí až ve chvíli, kdy nám to ani nemůže nedojít. Když jsme nemocní, nemohoucí a odkázaní na pomoc druhých. Prosíme Tě, Pane, o dostatek pokory k tomu, abychom nespoléhali jen na sebe a nevěřili přespříliš vlastním schopnostem, ale včas se dokázali zastavit a uvědomit si, že za všechno vděčíme Tobě a Tvé milosti. Amen