Jakub Kašpar
Biblický text I (Nu 22,31):
„I sňal Hospodin clonu z Bileámových očí a on spatřil Hospodinova posla, jak stojí v cestě s taseným mečem v ruce. Poklonil se a padl na tvář.“
Biblický text II (L 18,9-14):
„O těch, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl toto podobenství: „Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník. Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: ‚Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.‘ Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: ‚Bože, slituj se nade mnou hříšným.‘ Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“
Kázání
Milé sestry, milí bratři,
v chrámu se potkali dva lidé. Oba dva se přišli modlit. Jeden, který tam chodil zřejmě docela pravidelně. Byl totiž farizeus. Bezúhonný zbožný muž, který studoval pravidelně Písmo, vyznal se ve všech těch náboženských věcech, snažil se dodržovat všechna Boží přikázání. A děkoval Bohu, že takový může být. I v té své modlitbě. Děkoval za svůj dobrý a zbožný život jako za dar, který od Hospodina dostal. Že nebyl jako ti ostatní, kdo cizoloží, kradou, vydírají, podvádějí… Děkoval za to, že není jako ten druhý, kdo do Božího chrámu přišel s ním. Svoji zbožnost doložil pravidelnými posty i desátky ze všech svých příjmů.
Ten druhý, který přišel, byl jeho spoluobčanem, který sloužil státu. Vybíral daně, ovšem ne pro Izrael a už vůbec ne pro chrám, ale pro římské okupanty. Kolaborant. Vydřiduch. Vyděrač. Tak ho viděl náš zbožný farizeus, ale zcela jistě nejen on, i většina dalších, kdo ve městě bydleli a stejný chrám navštěvovali, aby se modlili k jedinému Bohu. A, jak jsme slyšeli, sám celník přišel do chrámu právě proto, aby prosil za slitování pro svůj hříšný život.
To podobenství o ospravedlnění je vlastně docela jednoduché na pochopení. Vždyť nám řešení zprostředkovává přímo od Ježíše sám evangelista Lukáš: Ospravedlnění, odpuštění a milost si zasluhuje spíš ten, kdo rozpozná svou chybu (nebo dokonce celou sérii pochybení, jako v tomto případě), než ten, kdo na sobě žádnou chybu nespatřuje. Žádnou chybu u sebe nevidí, protože přece dělá všechno tak nejlíp, jak jen dovede a dokonce za to nezapomene děkovat.
Tohle Ježíšovo podobenství patří mezi ta dobře známá, a také mezi docela oblíbená témata kázání. Jistě už jsme každý slyšeli na tento text nejedno. Mravní ponaučení je v něm obsaženo úplně jasně, dokonce výslovně: „každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ Není na mě, abych soudil druhé, naopak je naprosto nezbytně nutné, abych sahal především do vlastního svědomí a pátral po vlastních chybách. Ne pro vyznání vin při nedělních bohoslužbách, ale především pro svou cestu s Bohem. Jen tak ji neztratím, když budu neustále ve střehu sám před sebou a schopen pokání – tedy schopen si vlastní chybu a selhání uvědomit, přiznat a litovat jí. Třeba právě v modlitbě. Ostatně, je psáno u Matouše „Jděte a učte se, co to je: ‚Milosrdenství chci, a ne oběť.‘ Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.“ (Mt 9,13) Ti skutečně spravedliví pozvání nepotřebují, ale ti skutečně spravedliví se také poznají podle toho, že si svou spravedlnost nemalují do štítu, nezaměňují ji s vlastní bezchybností, sebestředností a výjimečností. Nemyslí si (a to opravdu ani v nejintimnějších myšlenkách), že jsou víc a lepší, než ti ostatní. A takových mnoho není. Ježíš přišel pozvat všechny ostatní. Nás. Děkujme za to a prosme o slitování spolu s tímto celníkem a nedělejme stejnou chybu, jako náš farizeus.
Nedávno začal školní rok a ve skutečnosti to je důvodem, proč jsem pro dnešní bohoslužbu Slova vybral právě tento oddíl, spolu s příběhem o prorokovi Bileámovi a jeho oslici, který jsme tu nedávno slyšeli celý v kázání sestry Daniely.
Bileám, uznávaný muž Boží, prorok, dostal pozvání od svého (moábského) krále Baláka. Ten měl veliký strach, že jeho vojska prohrají rozhodující střet s Izraelity a proroka pozval, aby přišel a izraelské voje proklel. Jenže Balák se poradil s Hospodinem a ten mu řekl, že to udělat nemůže, protože Izraeli už dávno požehnal, takže by se svou kletbou stavěl proti Boží vůli. Jenže král se nenechal tak snadno odbýt, pro Bileáma poslal ještě větší a honosnější poselstvo a Bůh proroka nakonec pustil pod podmínkou, že bude dělat a říkat jen to, co bude Boží vůlí. A tak Bileám vyrazil na cestu a my jsme slyšeli, co se při ní přihodilo.
Bůh mu poslal do cesty anděla, který se mu třikrát postavil s taseným mečem v ruce. Třikrát si ho slovutný prorok nevšiml, na rozdíl od své oslice, která ho nesla a andělu se pokaždé dokázala vyhnout. „Odměnou“ jí bylo bití. Bileám zjistil svoji chybu až ve chvíli, kdy Bůh „otevřel oslici ústa“ a ona na něj promluvila lidským hlasem. Teprve potom šokovaný Bileám prohlédl – on, od kterého naopak všichni čekali, že vidí dál a hlouběji, než všichni ostatní – a viděl, že oslice se z něj nedělala blázny, jak si bláhově myslel, ale naopak ho uchránila od jisté smrti zprostředkovanou rukou Boží.
Co mají tyto texty společného? A co mají společného se začátkem školního roku? Našim dětem, případně vnoučatům, začíná dalších deset měsíců vzdělávání. Budou se učit psát, číst a počítat. Budou se učit rovnice o několika neznámých a vzorečky, podle kterých je mohou rozluštit. Budou se učit matematické vzorce, popisující přírodní zákony ve fyzice a chemii. Budou studovat lidské tělo, filozofii, historii, některé možná také náboženství či dokonce teologii. Budou nasávat zhuštěné výsledky několika tisíc let lidské zkušenosti a několika set let způsobu poznání, kterému říkáme moderní věda.
Budou studovat to, co je má ve studiu v tomto školním roce čekat podobně, jako farizeus z našeho podobenství studoval svaté texty. Pokud budou studovat jako on, bude to studium jistě velmi poctivé a upřímné. A my můžeme studovat a učit se s nimi. Naše dva dnešní texty nás ale upozorňují na úskalí, na něž bychom si měli dávat veliký pozor – na úskalí jistoty.
Farizeus z Ježíšova podobenství si byl jistý sám sebou. Byl si jistý svým životem. Věděl velmi dobře, jak moc se snaží žít dobře a správně, dobře věděl, že z každých deseti denárů, které vydělá, odevzdá čtyři sestercie chrámu. Přesně desetinu, ani o chlup míň. Stejně tak Bileám věděl, že jeho jindy tak věrná a spolehlivá oslice je na cestě k Balákovi nějaká divná, že si z něj dělá nejspíš srandu, protože si chodí, kudy se jí zachce, dokonce mu pohmoždí nohu o zídku vinice a pak si někde tvrdohlavě lehne a odmítá jít dál. Tak dělal, co považoval za potřebné – oslici bil holí.
I my se pohybujeme ve světě a k tomu každodennímu pohybu potřebujeme nějakou jistotu, že víme, jak to na světě chodí, kam jdeme právě my a co můžeme zpravidla očekávat. Proto věříme vlastní zkušenosti tak, že úsudek na ní postavený rádi pokládáme za jistotu. Proto rádi věříme tvrzením, která vycházejí z vědeckého poznání a považujeme je za jistotu. Dnešní příklady dvou ctihodných a úctu požívajících mužů – farizea z podobenství i proroka Bileáma – nám ukazují, že tyhle jistoty nejsou těmi pravými, na něž se můžeme opravdu spolehnout a o které se můžeme opravdu opírat. Že totiž jedinou jistotou, o kterou se zato můžeme opřít pořádně, jak právě potřebujeme, je Bůh a jeho láska a milost.
Tím vůbec nechci nabádat žáky a studenty, aby nevěřili učitelům a profesorům, učebnicím a odborné literatuře. I když i v těchto případech bych si dovolil – na základě úsudku, založeném na své vlastní zkušenosti – poradit, aby je brali „cum grano salis“, neboli „se špetkou soli“, čímž se chce říci – s jistým nadhledem a hlavně vždycky s drobnou pochybností. Známe to pod pojmem kritické myšlení, případně kritické čtení (ať už knih, nebo reality okolního světa).
Rád bych tím ale nabádal je, ale i nás, jejich rodiče, případně prarodiče, abychom takhle kriticky četli i sami sebe a své vlastní čtení skutečnosti. Opravdu je to, co se nám na první (někdy i druhý, třetí až patnáctý) pohled zdá jako dobrá věc, skutečně dobré (a naopak)? Skutečně je tak špatné to, co nás rozzlobilo, nebo je to naopak signál k nějaké změně – chování, pohledu, jednání?
My starší jsme většinou v roli těch, kdo učí ty mladší. Máme mnohem víc zkušeností. Přečetli jsme mnohem víc knih, učebnic, zpráv ze světa… Tak přece musíme vědět mnohem lépe, než malé děti, „o čem ten svět je“ a jak to na něm chodí. Jenže to může být právě tím naším kamenem úrazu. Nebojme se zastavit a zamyslet nad tím, co nám říkají třeba ty úplně malé děti, které chodí do školky, nebo do prvních ročníků základních škol. Ony ten závoj zkušeností a vědomostí před svýma očima ještě nemají a mít nemohou. Možná, že vidí víc a lépe, než my. Oslice, ani jiné zvíře, na nás nejspíš lidským hlasem nepromluví. Ale naše děti a vnoučata ano. Tak si v tom nadcházejícím školním roce naslouchejme co možná nejlépe, ať v tom neplaveme, jako zbožní farizeové a náhle nevidoucí proroci. A nezapomeňme přitom pátrat, zda při tom pozorném naslouchání nezaslechneme také Boží hlas. Amen.