Bohoslužby na doma 7. 3. 2021, 3. neděle postní
Vrchlabí, Jakub Kašpar
Vstupní slova
Ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého vítejte, sestry a bratři k oslavě Boží ve sváteční den Narození Páně.
„Dobrořečit budu Hospodinu v každém čase, z úst mi bude znít vždy jeho chvála. O Hospodinu mluv s chloubou, moje duše, ať to slyší pokorní a radují se. Velebte Hospodina se mnou, vyvyšujme spolu jeho jméno.“ (Ž 34,2-4)
Píseň – Žalm 34 (např. v úpravě skupiny Simeon – https://youtu.be/RhQmybnJ9e0)
Modlitba
Otče, je neděle a my se scházíme k rozhovoru s Tebou. Scházíme se doma, v kruhu svých rodin, někdo i úplně sám, abychom přečetli nebo vyslechli Tvé Slovo a oslavili Tvé jméno. Nejsme společně shromáždění, protože nechceme dávat zbytečnou šanci viru, který se v naší zemi šíří a postihuje lidi nejrůznějšího věku menší či větší, někdy však také smrtící, chorobou. Přesto jsme tu v tento čas shromážděni ve svých srdcích a prosíme Tě za milost naděje a nasměrování. Vyznáváme se ze svých pochybení. Však Ty sám víš nejlépe, co to znamená, že jsme lidé – lidé chybující. Víme o svých chybách a snažíme se jich varovat. Prosíme Tě, pomáhej nám s tím a buď s námi i v tyto chvíle, kdy ti přicházíme co nejblíž to jenom umíme. Amen
Čtení z Písma svatého
„Po těch událostech chtěl Bůh Abrahama vyzkoušet. Řekl mu: „Abrahame!“ Ten odvětil: „Tu jsem.“ A Bůh řekl: „Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím!“
Za časného jitra osedlal tedy Abraham osla, vzal s sebou dva své služebníky a svého syna Izáka, naštípal dříví k zápalné oběti a vydal se k místu, o němž mu Bůh pověděl. Když se Abraham třetího dne rozhlédl a spatřil v dálce to místo, řekl služebníkům: „Počkejte tu s oslem, já s chlapcem půjdeme dále, vzdáme poctu Bohu a pak se k vám vrátíme.“
Abraham vzal dříví k oběti zápalné a vložil je na svého syna Izáka; sám vzal oheň a obětní nůž. A šli oba pospolu. Tu Izák svého otce Abrahama oslovil: „Otče!“ Ten odvětil: „Copak, můj synu?“ Izák se otázal: „Hle, oheň a dříví je zde. Kde však je beránek k zápalné oběti?“ Nato Abraham řekl: „Můj synu, Bůh sám si vyhlédne beránka k oběti zápalné.“ A šli oba spolu dál.
Když přišli na místo, o němž mu Bůh pověděl, vybudoval tam Abraham oltář, narovnal dříví, svázal svého syna Izáka do kozelce a položil ho na oltář, nahoru na dříví. I vztáhl Abraham ruku po obětním noži, aby svého syna zabil jako obětního beránka.
Vtom na něho z nebe volá Hospodinův posel: „Abrahame, Abrahame!“ Ten odvětil: „Tu jsem.“ A posel řekl: „Nevztahuj na chlapce ruku, nic mu nedělej! Právě teď jsem poznal, že jsi bohabojný, neboť jsi mi neodepřel svého jediného syna.“ Abraham se rozhlédl a vidí, že vzadu je beran, který uvízl svými rohy v houští. Šel tedy, vzal berana a obětoval jej v zápalnou oběť místo svého syna.
Tomu místu dal Abraham jméno „Hospodin vidí“. Dosud se tu říká: „Na hoře Hospodinově se uvidí.“ (Gn 22,1-14)
Píseň Svítá 389 Zachovej nám víru (melodie a hudba s původním anglickým textem v podání skupiny Spirituál kvintet na https://youtu.be/VTlS3wVhJWc)
Kázání
„Když se ubírali cestou, řekl mu kdosi: „Budu tě následovat, kamkoli půjdeš.“ Ale Ježíš mu odpověděl: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“
Jinému řekl: „Následuj mne!“ On odpověděl: „Dovol mi, Pane, abych šel napřed pochovat svého otce.“ Řekl mu: „Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží.“
A jiný mu řekl: „Budu tě následovat, Pane. Ale napřed mi dovol, abych se rozloučil se svou rodinou.“ Ježíš mu řekl: „Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží.““ (Lk 9,57-62)
Představme si, sestry a bratři takovou situaci: V naší zemi se odehrává epidemie nakažlivé nemoci, která se přenáší kapénkami, jako běžná chřipka, ale má mnohem horší průběh a následky. Za posledních pět měsíců už na ni zemřelo 20 000 lidí. To je třeba skoro celá Chrudim nebo skoro dvě celá Vrchlabí. Nemocnice nezvládají, nemocní jsou i lékaři a sestřičky, nemocné není kam uložit, došla hlavně lůžka pro těžké pacienty, kteří potřebují intenzivní péči. Špitály, a podobně třeba domovy pro seniory, volají o pomoc, shánějí dobrovolníky, kteří budou ochotní přiložit ruku k dílu a pomůžou se starat o nemocné. O ty méně vážně nemocné, kteří nepotřebují pomoc výsostně odbornou, ale přesto nakažené tou nemocí, která se tak snadno přenáší. A může zabíjet.
Co mám dělat já? Byl jsem svým obrácením a svým křtem povolán k následování Krista.
Následování. Jan ve svém prvním listu říká velmi jednoznačně, co to znamená: „Kdo říká, že v něm zůstává, musí žít tak, jak žil on.“ (1J 2,6) Protože „podle toho víme, že jsme ho poznali, jestliže zachováváme jeho přikázání. Kdo říká: ‚Poznal jsem ho,‘ a jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravdy. Kdo však zachovává jeho slovo, vpravdě v něm láska Boží dosáhla svého cíle. Podle toho poznáváme, že v něm jsme.“ (1J 2,3-5)
To je velmi striktní a až krutě vysoký nárok, který na nás Ježíš podle Jana klade. Máme se zeptat, co by udělal Ježíš a pak to udělat stejně. To je následování podle Jana.
Tak já se přiznám hned tady: Absolvoval jsem speciální trénink Červeného kříže pro ošetřovatele, tedy právě pro ty dobrovolníky, po kterých nemocnice a sociální ústavy volají, ale zatím jsem nikde nenastoupil. Měl jsem k tomu několik důvodů. Na covidové jednotce jako dobrovolnice pracovala dva měsíce má žena. Domluvili jsme se tedy, že by bylo dobré, aby nákazu riskoval jen jeden z rodičů našich dětí. Potom kvůli práci už nemohla, ale já vlastně taky ne – protože kdybych onemocněl, dostala by se ona do karantény a zase by nemohla dělat svou práci, která zase po těch dvou měsících začala být aktuální. Teď jsem snad imunní, protože má krev v sobě obsahuje protilátky, neboť jsem tu nemoc stejně prodělal, ale zase mi to neumožňují povinnosti v mé práci. Zkrátka a dobře, řada dobrých důvodů, proč jsem se zatím stále do této služby nepřihlásil. Možná takové situace a rozhodování sami znáte z vlastní zkušenosti. A dost možná, že vy jste se rozhodli jinak. A dost možná, že lépe, než já.
Tak se pojďme podívat na to setkání Ježíše s oněmi třemi dobrovolníky z Lukášova evangelia.
První z nich je velmi přesvědčený. „Budu tě následovat, kamkoli půjdeš,“ říká Ježíšovi. Čekal bych, přiznám se, že mu Ježíš odpoví, že to je dobře, že to je správné rozhodnutí a že ho vítá v týmu svých učedníků. Ale on tak vůbec nereaguje. Říká mu: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“ Co tím chce říct?
I lišky, které pořád někde běhají, těžko je chytit, pořád se musí pachtit za potravou pro sebe a svá mláďata, mají nakonec své doupě. I ptáci, kteří svobodně poletují v povětří, mají nakonec svá hnízda. Ale já (říká Ježíš) nemám nic takového. Nemám žádný domov. Jsem doma všude a nikde. Co, že tím říká svému nadšenému následovníkovi? Nu, nic jiného, než varování. Víš dobře, do čeho jdeš? Víš, do čeho se pouštíš? Opravdu sis své rozhodnutí dobře rozvážil? Zvážil jsi všechna pro a proti, vše, co tě váže k okolí, k tvým blízkým, k domovu, majetku? Je to varování před ukvapením z nadšení, před vzplanutím, které by se záhy mohlo proměnit v hromádku popela.
Pak je tu druhý. Ten naopak dostává výslovnou výzvu k následování od Ježíše. Slyší to pozvání „následuj mne“ na vlastní uši. A nebrání se. Jen prosí o chvilku strpení, aby mohl udělat moc důležitou věc. Pochovat svého otce. To je velká povinnost, ze které je vlastně úplně nemyslitelné uhnout i dnes v naší bezvěrecké společnosti, natož v náboženstvím prostoupeném Izraeli Ježíšových časů. A Ježíš? Namísto, aby s pochopením adepta učednictví uklidnil, že ho očekává hned po pohřbu, říká mu skoro neuvěřitelné „nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé“.
Co tím tomu člověku říká? Vypadá to, že téměř opak toho, co tomu předchozímu. „Pokud jsi připraven se rozhodnout mne následovat, pak není, nač čekat. Už tě od toho nesmí zdržovat nic, žádná světská povinnost, byť by byla sebevětší.“
Abraham dostal ještě větší úkol – bez jakéhokoli vysvětlení mu Bůh přikázal, aby mu jako oběť přinesl vlastního syna. Toho, ve kterém mu předtím zaslíbil velkolepé pokračování jeho rodu. A Abraham šel, vzal osla a syna, naštípal dříví a vyrazil. „Počítal s tím, že Bůh je mocen vzkřísit i mrtvé,“ píše o tom apoštol Pavel ve svém listu Židům (Žd 11,19a). To opravdu nebyla vypočítavost. Já přece také ve své konfesi před večeří Páně vyznávám svou víru v to, že Bůh dokáže vzkřísit mrtvé. Ale udělal bych to, co Abraham??? On ale věřil tolik, že byl ochoten se k takové příšerné oběti odhodlat.
A co ten třetí dobrovolník? Ten se zase hlásí sám, ale ještě se chce napřed rozloučit s rodinou. Uspořádat si své věci a vysvětlit svým milým, že se rozhodl pro Ježíše a vydává se na další cestu svým životem s ním. Odpovědí mu ale je, že pokud se rozhodl, nemůže se ohlížet zpátky. Ten motiv známe i z pohádek. Kovářský synek jde vysvobodit princeznu ze zajetí zlého černokněžníka. Aby ale našel cestu, musí jít podle znamení a za žádnou cenu se nesmí otočit, ať se za ním děje, co chce. „Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět,“ není schopen vyorat rovnou brázdu. Když už ořu, musím orat. Jdu-li s Kristem, nemůžu se ohlížet po tom, co by bylo, kdyby všechno bylo jinak, jestli by se mi třeba jinde s někým jiným nešlo pohodlněji a příjemněji.
Co tohle trojí setkání tedy říká o následování a o té situaci, kterou jsem nastínil na začátku? Jak se mám rozhodovat v dnešní situaci se svým školením dobrovolníka a rodinou a prací, které ke mně nepřestaly patřit?
Soudím, že Ježíš touto trojicí krátkých rozhovorů vzkazuje i nám, že následovat ho není věcí žádného nadšeneckého opojení, žádného extatického vytržení, ale vnitřní a hluboké rozvahy pro veliký krok do světské nejistoty. „Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme,“ píše apoštol Pavel ve své epištole Židům (Žd 11,1). A to není žádná legrace. Když už se rozhodneme, pak by naše kroky měly směřovat s Kristem, ať už jsou naše zdejší okolnosti takové či onaké. A dokola se zaobírat tím, jestli jsme se rozhodli správně, nevede k následování, ale opačným směrem.
Budiž nám na cestě nadějí slovo, které napsal opět Pavel, tentokrát v listu Efezským (Ef 5,1-2;9-10): „Jako milované děti následujte Božího příkladu a žijte v lásce, tak jako Kristus miloval nás a sám sebe dal za nás jako dar a oběť, jejíž vůně je Bohu milá. Žijte proto jako děti světla – ovocem světla je vždy dobrota, spravedlnost a pravda; zkoumejte vždy, co se líbí Pánu.“
Dovolím si, se vší pokorou, rozšířit vzkaz, který nám zanechal Jan Palach: „Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí.“ Já bych k němu chtěl dodat, že má člověk dělat právě takové a tolik dobra, na které právě stačí. Je to riskantní. Především z toho důvodu, že nám to dává možnost se vymluvit. Hledat a nacházet záminky, proč právě teď a právě já nemůžu, prostě nemůžu, udělat, co se po mě žádá. Takový je ovšem lidský úděl. Rozhodnutí je vždycky na nás. Jen my, v rozhovoru s Pánem Bohem, dokážeme uvážit, jak veliké je to dobro a jak strašlivé je to zlo, na která právě stačíme. Kéž se dokážeme rozhodnout správně. K tomu nám, Pane, prosíme, pomáhej. Amen.
Píseň 0650 NEZ Ó Pane můj (noty na https://www.google.com/url?sa=t&rct=j&q=&esrc=s&source=web&cd=&ved=2ahUKEwi0nfXgyJbvAhVypIsKHcbkDFwQFjAFegQIBBAD&url=http%3A%2F%2Fevangelickyzpevnik.cz%2Fwp-content%2Fuploads%2F%25C3%2593-Pane-m%25C5%25AFj-nenech-mne-b%25C3%25BDt-Pivo%25C5%2588ka.pdf&usg=AOvVaw2LJKw8lt1oqGyODYONT57u, nahrávka na https://soundcloud.com/ecirkev/06-o-pane-muj)
Ohlášky
V důsledku opatrnosti v čase stále nebezpečné epidemie se nescházíme, a nejméně do 21. března scházet nebudeme, k bohoslužbám v kostele. Po tuto dobu jsou bohoslužby k dispozici opět písemně s nahrávkou kázání na našem webu, facebooku, popřípadě ve vašich e-mailech a schránkách.
Po dobu, kdy se nemůžeme osobně scházet v kostele, se můžete každou středu na našem facebooku, webu a v e-mailu přidat k Modlitbě na doma, kterou pro vás připravuje bratr farář.
Máme za sebou s jilemnickým a křížlickým sborem již tři společné on-line biblické (na internetu) hodiny. Konají se jeden týden v pátek, jeden týden v úterý, vždycky od 18:00. Předem vždycky pošleme odkaz na to, kde se setkáme. Ve vedení biblických střídají naši tři faráři. Cyklus biblických má po vzoru Českého rozhlasu nadpis „vize z krize” a zabýváme se texty, které k tomu mají co říct. Setkáme se tentokrát v úterý 9. 3. od 18:00 a povede nás bratr farář Weinfurter.
Dnešní sbírka je určena na potřeby sboru. Pokud byste chtěli na sbírku z domova přispět, můžete přímo na účet sboru: 130 183 8389 / 0800.
Na faře jsou k vyzvednutí potvrzení o daru církvi.
Pravidelné výroční sborové shromážděni je podle instrukcí Synodní rady ČCE přesunuto na dobu, kdy se budeme noci sejít v kostele všichni.
V neděli 14. 3. připravuje bohoslužby br. farář Michael Pfann.
V úterý 9. 3. se od 17:00 koná on-line schůze staršovstva.
Narozeniny mají v příštím týdnu Zuzka Klečková a Maruška Rybárová, přejeme jim vše dobré od Pána Boha.
Probíhá také tradiční postní sbírka Diakonie ČCE, která i letos směřuje na podporu diakonických aktivit v Libanonu, konkrétně na podporu vzdělávání dětí. Sbírat budeme u nás ve sboru, přispět je možné i přímo na účet. Všechny informace jsou k dispozici už teď na www.postnisbirka.cz, případně můžete přispět pomocí QR kódu, který najdete u článku o Postní sbírce na našem webu nebo na našem facebooku hned u titulní fotografie.
Přímluvné modlitby
Pane, prosíme Tě za naši Zemi i za naši vlast. Virus nemoci covid-19 nás vyčerpává. Fyzicky, vždyť už jen u nás na něj zemřelo přes 20 000 lidí, ale i psychicky. Už rok se kvůli této epidemii podrobujeme všemožným omezením, abychom ochránili sebe i lidi kolem nás. Dávej nám sílu to unést přes všechny nesnáze i přesto, že někdy ta omezení nevypadají právě logicky. Dávej nám pokoru a vděčnost, že veškerá ta tíha neleží na nás samotných a buď s námi i s těmi, kdo jí nesou více, než my. Za to Tě prosíme. Pane, vyslyš nás.
Prosíme Tě, Pane, za ty, kdo vládnou a rozhodují. Dávej jim moudrost a široké srdce. Vládnout je v dnešní době složitější, těžší a náročnější, než v dobách klidnějších. Buď, Pane, s nimi a chraň je před arogancí moci i před beznadějí a poraženectvím. Dej jim odvahu vládnout jako moudří králové, spravující zemi podle Tvého zaslíbení. Za ně Tě prosíme. Pane, vyslyš nás.
Prosíme Tě, Pane, za všechny nemocné, raněné a trpící – ať na těle, nebo na duchu. Prosíme Tě za všechny, kteří právě upíjejí z pohárů svých životů poslední kapky toho nejlepšího, protože posledního, vína. Buď s nimi svým Duchem a provázej je v jejich nemocech, zraněních i odcházení tak, aby jim Tvá milost byla oporou a útěchou. Za ně Tě prosíme. Pane, vyslyš nás.
Prosíme Tě, Pane, za Tvou církev. Ať dokážeme zářit radostí, ale také ať dokážeme správně rozpoznat, kudy a jak Tě máme následovat, abychom nezůstali stát doma v bezpečném pelíšku nebo na půl cesty. Prosíme Tě, ať dokážeme dodávat naději bratrům a sestrám, kterým se nedostává. Za nás všechny Tě prosíme. Pane, vyslyš nás.
Prosíme Tě, Pane, nyní společně modlitbou, kterou nás naučil Kristus Pán: Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno Tvé, přijď království Tvé, buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od Zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva. Navěky. Amen
Poslání: „A toto je zvěst, kterou jsme od něho slyšeli a vám ji oznamujeme: že Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy. Říkáme-li, že s ním máme společenství, a přitom chodíme ve tmě, lžeme a nečiníme pravdu. Jestliže však chodíme v světle, jako on je v světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu. Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není. Jestliže vyznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.“ (1J 1,5-9)
Požehnání: „Všem vám, kdo jste Bohem milováni a povoláni ke svatosti: milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista.“ (Ř 1,7)
Píseň Svítá 284 Radujte se bratři (nahrávka na https://soundcloud.com/ecirkev/02-radujte-se-bratri)