Jakub Kašpar
První čtení (2Sam 12,1-9a):
„Hospodin poslal k Davidovi Nátana. Ten k němu přišel a řekl mu: „V jednom městě byli dva muži, jeden boháč a druhý chudák. Boháč měl velmi mnoho bravu a skotu. Chudák neměl nic než jednu malou ovečku, kterou si koupil. Živil ji, rostla u něho spolu s jeho syny, jedla z jeho skývy chleba a pila z jeho poháru, spávala v jeho klíně a on ji měl jako dceru. Tu přišel k bohatému muži návštěvník. Jemu bylo líto vzít nějaký kus ze svého bravu či skotu, aby jej připravil poutníkovi, který k němu přišel. Vzal tedy ovečku toho chudého muže a připravil ji muži, který k němu přišel.“
David vzplanul proti tomu muži náramným hněvem. Řekl Nátanovi: „Jakože živ je Hospodin, muž, který tohle spáchal, je synem smrti! A tu ovečku nahradí čtyřnásobně zato, že něco takového spáchal a neměl soucitu.“ Nátan Davidovi odvětil: „Ten muž jsi ty! Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Já jsem tě pomazal za krále nad Izraelem a já jsem tě vytrhl ze Saulových rukou. Dal jsem ti dům tvého pána a do tvé náruče ženy tvého pána, dal jsem ti dům Izraelův i Judův, a kdyby ti to bylo málo, přidal bych ti mnohem víc. Proč jsi pohrdl Hospodinovým slovem a dopustil ses toho, co je v jeho očích zlé?“
Druhé čtení (Ga 2,16-21):
„Víme (…), že člověk se nestává spravedlivým před Bohem na základě skutků přikázaných zákonem, nýbrž vírou v Krista Ježíše. I my jsme uvěřili v Ježíše Krista, abychom došli spravedlnosti z víry v Krista, a ne ze skutků zákona. Vždyť ze skutků zákona ‚nebude nikdo ospravedlněn‘.
Jestliže hledáme ospravedlnění v Kristu, a jsme tedy zřejmě i my hříšníci, je snad proto Kristus služebníkem hříchu? Naprosto ne! Jestliže chci znovu stavět, co jsem dříve zbořil, usvědčuji sám sebe jako viníka před zákonem. Já však, odsouzen zákonem, jsem mrtev pro zákon, abych živ byl pro Boha. Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne. Nepohrdám Boží milostí: Kdybychom mohli dosáhnout spravedlnosti skrze zákon, byla by Kristova smrt zbytečná.“
Kázání:
David, ten malý pasáček, který zachránil Izrael po čtyřicetidenním vyhrožování filištínského obra Goliáše, už dávno není malým bezvýznamným pasáčkem. Je králem a sjednotitelem Izraele. Už dávno ví, že je vyvolený, svatý, Hospodinem pozvaný a pomazaný.
A tenhle David se zakoukal do Batšeby, která byla krásná. Krásná žena, která byla ovšem vdaná. Vdaná za Davidova přítele a blízkého spolupracovníka, vojevůdce Urijáše. Davida ovšem jeho vzplanutí nevedlo jen ke svodu Batšeby k nevěře, ale ke strašlivému zločinu. Svého přítele poslal na jistou smrt, aby se mohl zmocnit jeho ženy natrvalo.
I on, který o Božím pozvání, nebo lépe řečeno, dokonce o svém Božím poslání, vlastně nemohl pochybovat, provedl věc, o níž musel stejně dobře vědět, že porušuje hned několik Hospodinových přikázání. A od proroka Nátana si vyslechl trest. Trest krutější o to víc, že postihl dítě, které za nic nemohlo, ne Davida osobně. Nejspíš proto, že s ním samotným měl Hospodin další plány. Anebo možná ještě víc proto, že něco takového bolí. Strašlivě bolí. Víc, než vlastní smrt.
Leč, David sám je zachráněn. Došlo mu, co udělal, došlo mu, jak strašlivý zločin spáchal. Pozdě, ale přece. A hořce litoval. Svůj čin, Urijášovu faktickou vraždu, nemohl už vzít zpátky, ale přesto se nad ním Hospodin nakonec slitoval.
To je starozákonní příběh z druhé knihy Samuelovy. A je starozákonně epický, výpravný a také starozákonně dramatický a drastický. Ale ukazuje se na něm velmi dobře, co míní apoštol Pavel, když píše galatejským křesťankám a křesťanům: „Člověk se nestává spravedlivým před Bohem na základě skutků, přikázaných zákonem, nýbrž vírou.“ David věřil. Věřil v Hospodinovo slovo a v jeho zákon. Jinak by, ve své královské moci, nejspíš posla špatných zpráv poslal na popraviště a nepoddal by se přímo před ním pokání. Proto jemu osobně byla dána Hospodinova milost. „Milostí tedy jste spaseni skrze víru,“ píše Pavel ve svém dalším listu – do Efezu (Ef 2,8).
K základům naší, protestantské víry, patří čtveřice „sól“ – sola gratia, sola fide, solus Christus a sola Scriptura, tedy pouhou milostí, pouhou vírou, pouze Kristus a pouze Písmo.
Naše dnešní slovo z Písma na tahle naše protestantská sóla, tedy na první dvě z nich, jasně ukazuje.
Každý z nás denně prochází desítkami situací, ve kterých se rozhodujeme. A všichni, jak tu sedíme (nebo stojíme), víme, že jsme byli pozváni Pánem a to pozvání jsme vyslyšeli. Pozvání do kostela, nebo dokonce pozvání ke křtu jako přiznání se ke Kristu a jeho evangeliu. Jsme tedy svatí, vyvolení, pozvaní.
A v těch desítkách každodenních rozhodnutí máme dnes a denně desítky možností světu prospět, přiblížit ho ke království Božímu, k druhému příchodu Páně. Anebo také desítky příležitostí selhat. Pokazit to. Udělat ty věci špatně. Dát průchod zlu, namísto dobra.
Zkusme si promítnout třeba včerejší den. Jak jsme se rozhodovali, každý jeden z nás? Všechno v pořádku? Nebo se nějaká ta chybka vloudila? A za poslední týden? Jak jsme na tom?
Kristovo evangelium a Pavlovy dopisy nás učí, stejně jako Nátanovo proroctví z dnešního prvního čtení, že zlým činem nic nekončí. Že selhání není tečkou, za kterou už nic nemá cenu. Nic nemá smysl a nic nemá význam.
Máme před sebou dnes slovo naděje a důkaz lásky. Bůh Hospodin nás má každého tolik rád a má s námi s každým tolik trpělivosti, že nám znovu a znovu, den po dni odpouští, dává nám milost. Ovšem, jak říkal toto pondělí v Římě ve svém kázání biskup František – „milost si nelze zasloužit, ani ničím koupit. Můžeme ji pouze přijmout jako dar.“
„Člověk se nestává spravedlivým před Bohem na základě skutků,“ píše Pavel. I kdybych nakrásně celé dny chodil a pomáhal sehnutým babičkám s nákupy, rozdával jídlo chudým dětem a peníze dobročinným organizacím, spásu mi to samo o sobě nezajistí.
Ta totiž nezávisí na skutcích, ale na víře. Na důvěře, odvaze vložit sám sebe, svůj život a své konání do rukou Nejvyššího. Do rukou síly, kterou disponuje někdo, nebo něco, co nikdo z nás nikdy v životě neviděl.
To není tak samozřejmé, taková víra se nepozná podle toho, že umíme odříkat credo a otčenáš. Ani podle toho, že nechybíme nikdy v neděli dopoledne v kostele. Ta víra se pozná uvnitř. Snad i navenek, jak Pavel píše na jiném místě svého listu do Galatey (Ga 5,22-23): „Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání.“ Ale poznáme ji každý z nás nejlépe sami v sobě. Snad z nás, aspoň někdy, i vyzařuje jako láska, radost a ty další krásné vlastnosti, o nichž Pavel píše. Ale to hlavní o ní víme my. I když, jak říká Tomáš Halík, nic bez chvění není pevné, takže k víře patří i pochybnosti. Které máme i my uvnitř, ale nemá je On. Hospodin o naší víře (i nevíře!) ví všechno. Tím si jsem vcelku jist.
A s touhle vírou, jak už naznačuje ten Pavlův výčet různých druhů ovoce Ducha Božího, pak přicházejí i ty dobré skutky a převládají i dobrá rozhodnutí nad těmi špatnými. „Vždyť království Boží není v tom, co jíte a pijete,“ píše Pavel pro změnu do Říma (Ř 14,17), „nýbrž ve spravedlnosti, pokoji a radosti z Ducha svatého.“
Minulou neděli jsme v kázání bratra Michaela slyšeli druhou část příběhu proroka Jonáše. I on dostal milost a Bůh mu odpustil jeho zpupnost, poté co si Jonáš své selhání konečně naplno uvědomil. Tak zkusme na tyhle příběhy nezapomenout, ani na Pavlova slova naděje. Všichni jsme hříšníci, jak se řekne hezky po křesťansku. Nikdo z nás není bez chyby, nikdo z nás se nemůže podívat do zrcadla, nebo dokonce pomyslně Bohu do očí, a říct: Udělal jsem všechno správně, líp už to nešlo. Ale Bůh ví, jestli mluvíme pravdu, když před tím zrcadlem vyznáváme „udělal jsem všechno, jak nejlépe jsem dovedl. A omlouvám se za to, že v tomhle ohledu jsem selhal, tam už jsem to lépe nedokázal“. Vědomí a přiznání vlastního selhání je projevem právě té víry, skrze níž a díky níž můžeme doufat v onen dar Boží milosti, která nám otevře dveře ke spáse, k vědomí, že Pánu Bohu žádné vysvětlení, žádné přiznání nedlužíme. Amen