Vrchlabí 8. 8. 2024
Michael Pfann
Texty: Introit Ž 63,2–4, 1. čtení Mt 12,9-21, kázání Jon 3, 3. čtení Ex 20,5b-6, pož. 1. Pt 5,10n
Písně: 161, 330, 716, 679, 416
Prorok v městě hříchu.
„Hospodin je spása“, zvolal Jonáš a velryba ho vyplivla na břeh. Pro koho ale ta spáse je. Jenom pro Jonáše?
Nechtělo se mu do Ninive, do města hříchu. Jeho lidé si nic dobrého nezaslouží. Rozhodně si nezaslouží Jonáše. Holoubka, který před problémy světa a jeho pobloudilých lidí raději frkne. Co by jim chodil vyprávět, že jim to Pán Bůh spočítal. Vždyť na to brzo přijdou beztak sami. Brzo jim Hospodin po zásluze zatopí pod kotlem. U toho Jonáš být nemusí. Bůh přece drží slovo. Tak si Jonáš před Božím posláním do Ninive zacpal uši. Namířil si to do Taršíše, k moři, hodit se do klidu. Jenže na cestu si stopnul rybu. Pravda, ne tak docela dobrovolně. A ta ho přeci jen hodila do Ninive.
Tak tu teď Jonáš stojí. Marně si snaží z šatů otřít velrybí sliz. Chaluhy zamotané ve vlasech. „Hospodin je záchrana!“ ještě před chvíli volal Jonáš. Pro něj to rozhodně platí. Vysvobodil ho z rozbouřených vln i z keporkacích střev. Platí to ale i pro Ninivské? Pro tyhle bezbožníky? Jonáš o tom má své pochybnosti. Ví už ale, že Božímu itineráři nemá cenu se vzpouzet, tak mu – zdá se – nic jiného nezbude.
*
Na mořském břehu, k velrybím traktem pomačkanému Jonáši promlouvá Hospodin. Podruhé v jeho životě. A dává mu ten stejný úkol jako prve. Snad si to mohli ušetřit, kdyby se Jonáš nesnažil frknout. Má jít vyřizovat Boží slovo do Ninive. Je v tom ale přeci jen drobný posun. Už ne proti Ninive, ale v Ninive uprostřed města hříchu má Jonáš kázat Boží slovo. Co asi zmůže?
Jonáš konečně vstává a vyráží. Musela to být podívaná. Do ulic přichází muž, který vyrazil pohodlně oblečený do tepla. Má za sebou ale krutou bouři na moři, ponor do hlubin a pobyt ve střevech velryby. Kráčí bosý, žabky zůstaly v rybím břiše. Bermudy rozežrané od kyselých žaludečních šťáv mořského netvora. Košili prosolenou. Na hlavě přilepenou chaluhu. Takhle vypadá Boží prorok. Ten přichází hlásit boží soud. Pravda, vypadá, že na něm už se někdo vyřádil. Možná to byl jeho hrozný zjev, co způsobilo, že mu Ninivští naslouchají.
Poslouchají přitom to, co nikdo nechce slyšet: „Ještě čtyřicet dní a Ninive bude vyvráceno. Máte před sebou poslední dobrý měsíc a pak šlus. Konečná. Zavíráme krám. Tohle město bude hořet. Bude hořet ohněm věčného soudu. Tak tedy carpe diem, užívej dne, moc vám jich nezbývá a já zas jdu.“ To si Ninivští vyslechli, a pak Jonáš zase šel. Zase frnknul holoubek. Bylo to velké město. Tři dny trvalo, než ho člověk prošel. Jednou jsme přecházeli Prahu od Jihu na Sever, stačil nám na to den. Tak si představte, jak veliké Ninive muselo být. Tři dny. Jonáš byl ale hotový za jeden.
Moc jim toho v Ninive také nenapovídal. Jen že město končí. To je Boží slovo. Bůh slovo drží. Tak je s tímhle vzkazem Jonáš hotový. Zvláštní prorok. Zachraněný prorok se stal prorokem zkázy. O svém příběhu s Bohem nevypráví. Nemluví o tom, že i on se choval jak vypečený ptáček. Že neposlouchal. Že byl k lidem lhostejný. Že se chtěl zařídit sám pro sebe. Nepovídá, že pán Bůh ho v jeho sebespravedlivé samotě nenechal. Nevypráví ani to, že jeho samého Hospodin nepotrestal. Jenže o něj přeci nejde. On má Boha na své straně. Však patří k Božímu lidu. V kostele to má odsezené. O něj se přece Bůh musí postarat. Ale tohle tady, v Ninive, to jsou cizáci. O Bohu nevědí. Klaní se Ištar. Pohani. Pro ně žádná naděje nezbývá. Oni půjdou ke dnu a žádná záchranná ponorka se pro ně nepotopí. Ještě čtyřicet dní a Ninive končí. Jonáš jim žádnou naději nedává.
Jonáš. Jonáš v nás. Člověk vytažený z temnoty břicha keporkačího. Zachráněný člověk Jonáš. Prorok v městě hříchu. Stává se prorokem trestu a zkázy. Víc říkat nepotřebuje. Jak přišel, tak mizí.
*
Co na to Ninive? Co vůbec bylo Ninive? Město, které byste pohledali. Imperiální mocnost. Hlavní město velké říše. Asýrie. Toho impéria, které Severní Izrael rozdrobilo na malé kousky a z Judska si udělalo svého vazala. Obr zaklekl trpaslíka. Všichni se před ním třesou. Ninive je centrum hospodářství rozlehlé říše. Finanční centrum, tady stojí výstavní budovy bank, na zdejší Wall street se třesou grafy globálních finančních toků. Ninive centrum politické moci. Ne odsud ale sem přijíždí nejmocnější politici světa na kobereček. Ninive obklopují vysoké hradby, s nimi jen tak někdo neotřese. Ninive je Londýn, New York, Moskva, Peking svého času. Velké město. Metropole. Není divu, že se sem Jonáš bál.
V čem ale tkví Ninivské zlo? Nebude to primárně v jeho pokleslých mravech. Vykřičené čtvrti, morální bezuzdnost jsou jen průvodní znaky hlubšího rozkladu. Zlo Ninive plyne z jeho pýchy. Je tak veliké, že si nevidí na špičku vlastního nosu. Jeho obyvatelé jsou přezíraví. Proto se na tržištích šidí. Snaží se si pro sebe urvat větší krajíc. Jdou přes mrtvoly. Ninive je město odkud pochází výraz decimovat. Tedy ne výraz, ale to jednání. Decimus znamená latinsky desátý. Deci – deset mililitrů. Decimuje se tak, že vyberete každého desátého vojáka, nebo otroka a toho popravíte. Takhle se oslabuje nepřítel. Decimovat se lidi naučili v Ninive. To je výraz pohrdání člověkem. Ninive decimovalo svoje nepřátele. Jonášův Izrael to svého času poznal na vlastní kůži.
Hned má člověk větší pochopení pro usečného Jonáše. Čtyřicet dní a hotovo, však si to zaslouží, hříšní pohani. To je Boží slovo a Bůh slovo drží. A co na to Ninive?
*
Boží slovo zapůsobilo jako blesk z čistého nebe na město hříchu. „Končíme?! To snad ne. Přece musí být nějaké cesta.“ Občas člověk musí dostat pořádnou ránu do hlavy, aby mu něco došlo. Aby se sebou začal něco dělat. To přesně se stalo Ninivské metropoli, když k nim promluvil Hospodin. Uvěřili mu. Uslyšeli Boží hlas a věděli, že říká pravdu. A tak si začali sypat popel na hlavu. Doslova. Tak se to dělalo. Byl to výraz pokání. Popel na hlavu a tvrdé kožené oblečení, které rozedírá kůži do krve. Celé velké město si sypalo popel na hlavu. Kolektivní pokání. Nikdo se ze své viny nevyvlíkal. Nikdo se nevymlouval na druhého, na okolnosti, nebo nepřízeň osudu. Šlo to odspoda nahoru i odshora dolu. Nejchudší obyvatelé se oblékli do kožených šatů. Král, ten nejmocnější král světa si vysvlékl hermelín, odložil korunu, žezlem vymetl popel z kamen a posadil se do něj. A nařídil to všem. Svým úředníkům, poddaným, dokonce i zvířatům, skotu i bravu. Krávy, prasata i lidi přestali jíst. Všichni se postili.
„Všichni lidi i zvířata, ať volají k Bohu, ať volají, bučí i chrochtají. Jen ať je slyší, tenhleten Bůh, kterého jsme právě poznali,“ vydal rozkaz král. „Ať se odvrátí od své zlé cesty a od násilí, které jim lpí na rukou. Ať se obrátí a hledají nové cesty životem,“ to rozkázal ninivský král. A sám, nejmocnější muž světa, šel příkladem. Jenže co je to platné, Bůh přece drží své slovo. „Jenže, kdo ví?!“ říká si král. „Kdo ví, možná se Bůh v lítosti obrátí a odvrátí od svého planoucího hněvu a nezahyneme,“ dovolí si král přeci jen neklesnout úplně na mysli. „Kdo ví.“ Tenhle kousek naděje vždycky zbývá a je hrozně důležitý.
Kdo ví, třeba ten, kdo nedolomí nalomenou třtinu, nemá až takovou zálibu v nebeských ohních stravujících hříšné lidi – jak by si možná představoval zbožný a řádný prorok Jonáš. Kdo ví?
*
Muselo to být opravdové pokání. Ne takové naoko. Trochu popela. Odhrkaná modlitba. Promiň bez pohledu do očí. Ne. Museli to v Ninive myslet vážně. Něco se v nich muselo hnout. Něco se v nich muselo proměnit. Musela se proměnit jejich mysl. To znamená pokání. Muselo se proměnit jejich životní směřování. Museli se proměnit uvnitř. Tak trochu se znova narodit. Muselo to být skutečně upřímné. Proměna v jádru člověka. Protože Pán Bůh se smiloval. Boží milost to není štěstíčko za bůra. Je to vzácná věc. Pokud se ale skutečně proměnili, proč by na ně dštil oheň. Vždyť Bůh potřebuje dobré lidi a zvláště ty, kteří vědí, že být dobrým člověkem něco stojí. Dobrý člověk kus sebe totiž ztratí. Mnohem víc ale získá.
Ninivští to museli myslet opravdu vážně. Protože pán Bůh pro jednou nedodržel svoje slovo. Jonáše to nakrklo, to ještě uvidíme. Pro Ninivské to byla ale spása. Boží záchrana, která šla až do Ninive, na kraj světa. Boží záchrana, která šla k těm, kteří Boha neznali. A jemu na nich přece záleželo. Byli to lidi. A lidi se můžou proměnit. Byla záchrana to, že je Bůh nezahubil? Nebo už to, že se z nich stali noví lidé? Ninive padlo hluboko. Ale už z velrybího břicha víme, že pro Boha není žádná hlubina natolik hluboká, aby z jejích hlubin nedokázal vytáhnout to dobré, co v člověku vězí.
A vlastně Bůh přece jenom svoje slovo držel, však už Mojžíšovi na poušti řekl, že vinu stíhá do třetího a čtvrtého pokolení těch, kteří ho nenávidí, ale tisícům pokolení těch, kteří ho milují prokazuje milosrdenství. V hříšném městě našel nové milovníky.
Milosrdenství totiž znamená, že změna je možná. A tak kdo ví, ale snad i v našem městě hříchu, je změna možná. Amen