Kázání: Porodní báby, co krásně zářily (Ex 1,15–21)

Vrchlabí 10. 11. 2024, Michael Pfann

Texty: Introit Ž 111,10, 1. čtení Zj 15,2-4, kázání Ex 1,15-21, 3. čtení 1. Pt 5,8-11

Písně: 247, 589, 406, 402, 412

Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,

ty báby se bály Boha!

Máme doma takový vlekoucí se spor. Týká se písníčky, kterou zpívali broučci od Jana Karafiáta. Zpívá se tam O náš milý Bože, povstali jsme z lože a pěkně tě prosíme, dej ať se tě bojíme, bojíme a posloucháme, a přitom se rádi máme. Spor se vede o to bojíme. Naše holky mají tu písničku moc rády a chtějí ji zpívat i večer. Dospělá část domácnosti má v různé míře problém s tím bojíme a posloucháme. Copak se máme pána Boha bát? Jak rozumět tomu, že bychom se měli milujícího Boha bát? Jsme snad nějaké poslušné ovce?

Neumíme tu bázeň Boží, bázeň před Bohem dobře uchopit. U nás doma se to projevuje tím, že stále nejsme schopní tu písničku zazpívat melodicky správně. Nejsme s ní srozumění, a tak zpíváme falešně. Je teda potřeba vyřešit, co že to znamená, že se máme bát pána Boha. Co ta bázeň s člověkem dělá? Třeba nám k tomu pomůžou ty dvě porodní báby. Ty se přece bály Boha. Podívejme se na jejich příběh.

*

Na trůn dosedl nový panovník. Svět zas o něco potemněl. Zhnědnul. Zhrubnul. Zbezcitněl. Faraon. Nemá jméno. Je to faraon – král. A je to hotový despota. Jak to s oblibou mocní a ve skutečnosti vystrašení autoritáři dělají, staví svoji moc na hřbetech těch nejslabších. Řídí se osvědčeným heslem: rozděl a panuj. Rozdělil svoje poddané na Egypťany, na ty naše, s čistou krví. Pak jsou tu ti cizí migranti, špinaví otroci Hebrejové. „Svoje“ lidi poštve proti cizákům. Diktátoři potřebují rozdělit společnost na my a oni. Pak se krásně budí vášně. Dmýchá strach. Manipuluje s davy.

Schopní technologové moci dobře vědí, že je potřeba si z „těch svých“ lidí učinit komplice. Zatáhnout je do toho. Donutit ke kolaboraci, aniž by si to uvědomovali. Totalitní společnosti nedělají mocní vládci, ale ti, kdo jsou ochotní do toho jít s nimi. Přivřít oči. Potlačit svědomí. Zařadit se do davu. Obstarat si výmluvu: „Však, co zmůže jednotlivec!“ Tak faraon nejdřív přitvrdí hebrejské otročině. Vytáhne biče. Dá je do rukou svých lidí, Egypťanů. Izraelce nechá nevolničit. Rozdělení společnosti je dokonáno.

Faraon je ale stejný jako jiní hrůzostrašní chlapi na vysokých trůnech. Bojí se, aby nespadl dolů. Bojí se těch nejslabších. Ty už zotročil. Bojí se i těch ještě slabších, bojí se i mimin. Vydá rozkaz. Vyšle posly do porodnic. Zavolá si duly. Porodní báby. Jedna se jmenuje Šifra, druhá Púa. „Až budete asistovat u porodu hebrejských žen a zjistíte, že se narodil syn, zabijte ho! Dcery můžete nechat být.“ Farao ze své mužné výšky podceňuje ženy a to hned nadvakrát. Ty novorozené i ty, které jim pomáhají na svět.

Jenže tohle je příběh o odvážných ženských a bezmocných chlapech. Bezmocný chlap se snaží zajistit si svoji moc skrze genocidu, respektive neonaticidu. Hromadnou vraždu všech novorozených chlapců jednoho národa. Chce se zbavit potencionálních bojovníků a mužů, kteří by mohli plodit další generaci Židů. Tohle je první pokus o genocidu v dlouhých dějinách židovského národa. Egyptský farao zde reprezentuje nekrofilní kulturu, která se klaní před pyramidami s mumiemi mrtvých panovníků. Nekro-filní, protože farao smrt miluje.

Má smůlu, že proti němu stojí bio-filní ženské. Ženy, které život milují. A to tak moc, že se rozhodly z povolání přivádět děti k životu. Vědí, že nový život je součástí Božího stvořitelského plánu. „Ploďte se a množte se!“ přikázal Bůh lidem. Udělal tak lidský život o velký kus veselejší. A báby se bály Boha. Bály se Boha, a tak nerespektovaly faraonův příkaz. Nechávaly chlapce naživu.

Bát se Boha neznamená schovávat se pod postel. Takhle se bojí člověk faraonových pohůnků, když tě přijdou odtáhnout do roboty. Bát se Boha znamená třeba právě to, co udělaly ty porodní báby: Před faraonovou zvůlí dát přednost Boží vůli. A ta není jako ta faraonova nekrofilní. Je biofilní, dává přednost životu. Dávat přednost životu, to znamená bát se Boha. To není až tak špatné.

*

Zdá se to jasné. Ale nalejme si čistého vína. Není to vždycky až tak jednoduché. Biblický text o porodních bábách je v německé církvi vybrán pro včerejší den. Včera bylo 9. listopadu. 9. listopadu 1938 v německých městech proběhla tzv. Křišťálová noc. Zfanatizovaný dav ve jménu své čisté krve vymlátil tolik výloh tolika židovských obchodů, že se ulice v měsíčním světle třpytily jako poseté křišťálem. Jenže ty střepy byly od krve. Od jejich krve. Té židovské. I tehdejší farao rozdělil společnost na my a oni. A my vraždili oni. Nebylo to poprvé a nebylo to zdaleka naposledy. Jak to, že se spořádaní občané propůjčili k takovým hrůzám? Stalo se to podle principu pomalu vařené žáby. Když vaříte žábu pomalu, tak z kastrolu nevyskočí, až nakonec máte žabí polévku. Ve výmarském a posléze hitlerovském Německu to taky šlo postupně. Společnost hnědla, hrubla a bezcitněla pomalu. Zvykala si, až tu najednou byla křišťálová noc a plynové komory. A lidi měli ruce od krve. Farao se o genocidu pokusil. Hitler ji realizoval. Lidi se ho bály víc než Boha

Faraonovi se totiž do cesty postavily ty odvážné ženy. To je rozhodující. Stejně jako se totality staví na těch, kdo jdou s davem. Tak padají s těmi, kdo seberou biofilní odvahu postavit se proti nekrofilnímu proudu. Brát se za život. Nepotlačit svědomé. Nezařadit se do davu. Ty ženy se nenechaly uvařit jako žáby. Neustoupily o krůček tady a o krok támhle. Neřekli, že jednotlivec nezmůže nic. Jednotlivec může změnit chod dějin a ony ho změnily. Měly totiž v zádech Boha, kterého se bály. A tak vykonaly akt občanské neposlušnosti. Nemyslím si, že se Šifra a Púa nebály faraona. Jistě se bály. Vždyť to byl ten nejmocnější chlap, s celou armádou a zfanatizovaným lidem. Jenže ještě víc se bály Boha. A to jim nedovolilo pošlapávat život. Nemohly přece zabít novorozené chlapce.

Ono se na to přišlo. Jistě, že se na to přišlo. Faraon si báby předvolal na královský dvůr a zakřičel na ně: „Co to ksakru děláte? Copak jste mě neslyšely? Jaktože necháváte chlapce naživu?” Musela v nich být dušička takhle maličká. Jenže to byly setsakramentsky odvážné ženské. Měly připravenou lest. Výmluvu. No vlastně to byla lež. Jenže jak říkával nacisty popravený farář, odbojář Dietrich Bonhoeffer: tváří tvář zlu nesmíte lhát. Když se vás přijdou ptát, jestli doma ukrýváte Židy, a vy je ukrýváte, tak nesmíte lhát. Vy musíte lhát jako když tiskne! Jde o nevinný život a pravda, kterou o Bohu víme, je, že tvoří život. Touhle lží dostojíte Boží pravdě. Zachráníte život.

Porodní báby lhaly. Bály se Boha, proto lhaly. Jejich lež ukrývala hlubokou pravdu. Pomáhaly Hebrejkám rodit. Bály se Boha a ten jim dal moudrost na faraonově koberečku. Faraonovi řekly. „Izraelky nejsou jako Egypťanky. Tyhle Hebrejky, to vám jsou dračice. Jsou tak plné života, že my než k nim doběhneme, tak už je děcko na světě.“ Byla to lež. Ale byla to pravda. Dozvídáme se totiž, že rodidly těch žen, že rukama těch porodních asistentek, jedná Bůh. Bůh, který tvoří život. To je totiž pravda. Ty dvě porodní báby nám svou lží pověděly odvěkou pravdu, že Bůh život tvoří i zachovává. To je biofilní pravda, která nakonec boří velkopanské nároky nekrofilních, autoritářských faraónů. Bohu jde o život.

Ty dvě báby byly ženský jako řemen. Měly odvahy za celý národ. Díky nim, jejich rukama, která se bály Boha víc než faraona, boží lid vykročil na cestu ke svobodě. Bály se Boha a ten jim spolu s odvahou dal taky moudrost, aby věděly, jak cestu k životu ukormidlovat.

*

Odvaha Šifry a Púy září do tmy jako jasná pochodeň. Takové pochodně potřebujeme. Naše společnost, a nemyslím jen tu českou, už nějakou dobu hnědne, hrubne a necitliví. Rozdělování na my a oni, šlapání po zádech nejslabších vidíme po celém světě. Je to smutné a nahání to strach. Je důležité pochopit to včas a nenechat se uvařit jako žáby. V takovém prostředí je dvakrát důležité vytvářet drobné komunity, pečovat o přátelské sousedské vztahy, vzájemně se respektovat, tvořit společenství, kde se žije podle jiných hodnot. Jakkoli se z toho sousloví stalo klišé, čím dál víc znovu získává na zásadním významu vytvářet ostrůvky pozitivní deviace. Církev může fungovat jako živá kontra-kultura. Proti atmosféře necitlivosti. Našim úkolem jako Kristovy církve je nebýt vystrašení, ale bát se Boha. Tak jako se ho bály Šifra a Púa.

Bát se Boha znamená nenechat se zastrašit mocipány. Bát se Boha znamená čerpat od něj odvahu. Bát se Boha znamená prosit ho o moudrost. Bát se Boha znamená být biofilní – milovat život. S Bohem život tvořit a život zachovávat. Život v celé jeho kráse i zranitelnosti. To je cesta ke svobodě.

Nebojme se být jako ty báby. Bojme se Boha. Báby se bály Boha a tak na rozdíl od faraona měly jméno. Jmenovaly se Šifra a Púa. To znamená Krásná a Zářivá. Odvážné ženské, co se bojí Boha jsou krásné a zářivé! Amen

 

Comments are closed.