Vrchlabí 24. 11. 2024
Michael Pfann
Texty: Introit Lk 12,35, 1. čtení Ž 126, kázání Mt 25,1-13, 3. čtení Fp 1,9-11
Písně: 244, 609, 765, 667, 302
Milé sestry, milí bratři,
tak zas nepřišel. Došli jsme na konec církevního roku. Čtvero ročních období se protočilo, a pán Ježíš zas nepřišel. Zase už po devatenáctistédevadesátéprvé. Příští neděli zase začne advent, už devatenáctistýdevadesátýdruhý a pán Ježíš zase bude přicházet. A podle zkušenosti zas nepřijde. Jednomu už skoro dochází trpělivost.
Nevím, jak jste na tom vy. Já nesnáším čekání. Na autobus dobíhám vždycky na poslední chvíli. A když je někde fronta, jdu radši domů. Jsou lidi, kterým čekání nevadí. Adélin dědeček, řečený Kudýš rád čekával na vnučky v autě. Říkal, že má bohatý vnitřní svět. Možná by stálo za to se od něj přiučit.
*
Jenže čekání člověka unaví. Čekání je náročné. Zvlášť když se na to, co čekáte, taky těšíte. Nemůžete se dočkat. No a že je na co se těšit. Svatba. Party. Večírek. Hostina a víno proudem. Zábava a tanec. Lehká hlava a spousta přátel. Kdo by se na takovou radost netěšil. Tak takové je prý to Království nebeské. Svatba.
Jenže ženich se opozdil. Přesně počteno devatenáctsetdevadesátkrátjedenkrát. Přitom z toho byli celí vedle už krátce po Ježíšově smrti. To se opozdil teprve tak třicetkrát. Svět tehdy vypadal temně. Jeruzalémský chrám ležel v troskách. Představte si, že by někdo srovnal se zemí Pražský hrad i s katedrálou svatého Víta. To by bylo nářku po kraji. Když Římani zbořili chrám v Jeruzalémě, ten jediný chrám, který Židé měli, ten, v kterým přebýval sám pán Bůh, to bylo ještě mnohokrát víc nářku a strachu po celém národě. Bylo to znamení konce. Mesiáš musí přijít teď, anebo nikdy. Nebo někdy jo, ale hlavně brzo. Vždyť tenhle marasmus už nejde déle vydržet. Tuhle hrůzovládu musí někdo ukončit. Musí přijít někdo, kdo to dá všechno do pořádku. Kdo nastolí klid a mír, pokoj a dobré vztahy. A trochu radosti. Vlastně klidně hodně radosti, třeba jako na svatbě. To by byla krása. Hotové nebe na zemi.
Takhle si zoufali, takhle si doufali Židé a novopečení křesťané po Ježíšovu odchodu, po pádu chrámu. Evangelista Matouš je potřeboval tehdy v jejich obavách povzbudit. Dodat jim kuráže a taky výdrže. Ono se to všechno může totiž ještě pěkně protáhnout. Je potřeba se zhluboka nadechnout. To, aby ten dech dlouho vydržel. Proto jim Matouš připomíná Ježíšovo podobenství o družičkách. O těch, co na ně taky ze všeho toho čekání padla únava a ony si schruply.
Uběhla pěkná řádka let, milenium jedno, i druhé a my porád čekáme a čekáme. Na člověka z toho taky padá únava. Ani se nediví, že si družičky schruply. A schruply si všechny. Na všechny padla únava. Člověk halt není stroj, člověk je živý tvor. Podléhá rozkladu i běhu času. Člověk se unaví.
*
Družičky čekaly. Lampiony v ruce. To byla jejich úloha v celém očekávaném svatebním reji – lampionový průvod. Svítit. Svítit na cestu. Ženichovi. A ostatně všem, kdo na veselku směřují. Aby našli cestu. Družičky, mladé dívky, čisté panny, oděné do bíle barvy, do barvy napjatého očekávání čekaly a svítily, svítily a čekaly a čekaly až z toho usnuly. Jak spaly dlouho? Třicet nocí? Nebo devatenáctsetdevadesátjednu i druhou? Kdo ví? Spaly, a najednou se ozval křik. Vyděšený křik. Tak vyděšený, jako když najednou přichází něco, co člověk čekal tak dlouho, že už to vlastně ani nečekal, zařídil se po svém a ono to tu najednou je.
Ženich přichází. A vyděšené družičky rychle štelují lampy. Vlastně žádná z nich není tak úplně připravená. Některé lampiony zhasly, některé se převrhly a co hůř – v některých došel olej.
Jako když vám zarostou nehty u nohou na dlouhé túře a vy nemůžete dál. Jeden kolega vojenský kaplan povídal o tom, jak to chodí v armádě. Většinu času čekáte. Čekáte, čekáte. Připravujete se, cvičíte. Čas se vleče. Teprve, když to nejmíň čekáte, se ozve poplach a vy musíte během pár vteřin být nastoupení v plné polní. Připravení vyrazit. V armádě prý dvakrát platí skautské heslo: Vždy připraven. To proto vojáci pořád olejují flinty. Prý je ale také důležité dbát třeba taky na pedikúru. Mít vždycky ostříhané nehty a umyté prostory mezi prsty na nohou. Protože se zničehonic ocitnete v poli. Bez přístupu k hygieně. Každý zarostlý nehet začne hnisat a neumyté nohy plesnivět a vy přitom nemáte čas o sebe pečovat, ale ze všech sil bojovat.
Vždy připraven. To naše družičky nebyly. Některé ale poštelovaly lampy. Olej měly v kanystrech s sebou a tak se rychle dostaly do pohotovostního režimu. Už zase svítily na cestu, jako poslušné světlušky. No jo, jenže co ta druhá půlka. Celé nadšené vyběhly z domu a zásoby paliva nechaly za sebou. Plamínky se jim mihotají, doutnají a hasnou. Co teď. „Tak se s námi podělte.“ Říkají těm chytřejším. Však je to takové Ježíšovské se rozdělit. „Zapři sám sebe, miluj bližního svého, rozdej všechno, co máš, aby sis zajistil poklad v nebesích.“ Jenže družičky na to: „Sám mám málo.“
Nedává to smysl. Jde to proti logice království nebeského, o kterém přece podobenství vypráví. Vždyť sám Ježíš u Matouše přikazuje rozdělit se s kýmkoliv, kdo o něco žádá, nastavit druhou tvář, rozdělit se o plášť či jít s tím, kdo nás nutí, další míli. To všechno tady nějak přichází zkrátka. Vypravěč podobenství, Ježíš, si protiřečí. Skoro to vypadá jako by nás chtěl naštvat. A ono se mu to, myslím, daří. Asi nám chce říct ještě něco jiného a k tomu potřebuje naši pozornost, kterou si právě získal.
*
Pošetilé družičky odcházejí doplnit zásoby ke kupcům. Když se vrátí, na náměstí je vymeteno. Připravené družičky, ty, které je poslaly na scestí, jsou pryč a ženich taky. Svatba je v plném proudu. Zpoza vrat zní zpěv a voní svatební květiny a medové koláče. Jenže dveře jsou zavřené. Jen na chvíli si odběhly, zapomněly se a přišly o všechno. Za chyby se platí. Alespoň tedy v našem světě. V království nebeském se ale přece měří podle řádů odpuštění. Tak družičky tlučou na opentlené dveře. Však, kdo tluče, tomu bude otevřeno. No ne?
Opravdu. Dveře se otvírají, ale jen tak na dva prstíčky, co tam strčíme. Ženich vystrčí nos škvírkou a říká: „Neznám vás.“ A je to pravda, amen, pravda, on je vážně nezná. Odkud by taky měl?! Vždyť je nepotkal. Nebyly tam, když šel kolem. Nestály v průvodu s lampou. Nestály tam ani bez lampy. Halt nebyly připraveny počkat si. Nebyly připraveny. Došel jim olej. Došel jim dech. Než se znovu nadechly, bylo po všem. A teď už je dovnitř nepustí. Dokonce ani ten ženich, který prý otevírá těm, kteří tlukou. Král v království, do nějž se jde skrze otevřenou náruč ukřižovaného krále, který objímá i ty, kteří si to nezasluhují. To už nás zase chce vypravěč podobenství, ženich, Ježíš rozčílit. Proč?
Asi jde o ten olej. By si člověk tak myslel, když kolem něho všichni dělají tolik povyku. Co že je ten olej, kterého se družičkám nedostávalo, a proto se člověku zavřely dveře království nebeského? Někteří říkají, že jsou to dobré skutky. Ty jedny družičky měly naděláno dopředu. Ty druhé ještě odběhly pomoc staré paní s taškou přes přechod, aby si mohly vybarvit modré políčko. Nebo je to láska, říkají jiní. Jedny jí překypovaly. No a ty druhé ještě běžely někoho olíbat, potěšit, něco si vyříkat s rodiči. Vyrovnat poměr lásky vydané a přijaté. No anebo je ten olej víra. Ty první byly neochvějné, nepochybovaly, věděly, které je jejich místo v kostele. Ty druhé ještě musely strávit svůj čas na modlitbách. Zkrátka jedny byly dokonalé před Bohem a ty druhé byly nevěrné hříšnice.
Jenže to taky nesedí do pořádků Království nebeského, které neváží hříchy na decimálkách, ale měří milosrdenstvím. Nadto, mezi námi, mně ani ty chytré nepřijdou jako výkvět zbožnosti a vzory spravedlnosti s tou jejich neochotou podělit se, s těmi jejich nevyžádanými zbožnými radami. Taky měly svoje máslo na hlavě.
No tak se mi nakonec zdá, že vlastně o ten olej v lampách možná tak úplně nejde. Možná jde daleko víc o tu připravenost, o dlouhý dech. Prostě tam být. Však to na konci podobenství Ježíš říká: „Bděte, vždyť neznáte dne ani hodiny.“ Ono totiž, kdo ví, co by se stalo, kdyby družičky zůstaly i s rizikem toho, že jim olej dojde? Co, kdyby tam stály s knotem už jen tak řeřavým, čadícím nebo i docela vychladlým? Co by se stalo? Kdo ví? Ale stály by tam.
Stály by tam ve své nedokonalosti. Jedny jako druhé i ty, co si zapomněly olej i ty, co umí tak hloupě poradit, i ty co jim jejich knot jen čmoudí i ty, co se neumí podělit. Byly by tam všechny. Nehotové. Nedopečené. Popletené. Přechytralé. Prostě na cestě. Ve vývoji. Mladé panny v rozpuku. Byly by tam všechny, všichni: Staří chlapy, co za celý život stejně moudrosti nepobrali. Ženské ve středním věku, co jim děti přerůstají přes hlavu. I puberťáci, co jim patří svět, i když mají sotva chmýří pod nosem.
Nikdo z nás nehraje první ligu dokonalosti. Možná nakonec jde hlavně o to nenechat se tím zastrašit. Stát na stráži. Ekonomicky nakládat s dechem. Když se necháme přemoci únavou, tak se zase probudit. Jako ten hrdý Budžes – vytrvat! Máme tady svojí úlohu: Svítit. Udržovat plamen. Oheň v krbu. I kdyby všude okolo vládla tma a zima. Svítit na cestu sobě, těm okolo, tomuhle světu i ženichovi, který je na cestě už rok devatenáctistýdevadesátýprvý. Svítit i když nám to zrovna čadí. Však on přijde a nalomenou třtinu nedlomí a doutnající knot neuhasí. Amen