Michael Pfann
Texty: Introit 1. Jan 5,4c, 1. čtení Mt 15,21-28, kázání Joz 2,1-21, 3. čtení Jk 2,24n, pož. Ž 67,2n,7b.8
Písně: 284, 326, 324, 778, 777
Milé sestry, milí bratři,
povím Vám příběh Rachab. Jak ona ho mohla vidět.
*
„Ani kolo by si o mě neopřel.“ Kolikrát já to slyšela. Kolik já si toho vyslechla. Všechny ty nadávky, pohledy úkosem, ohrnování nosu. No a potom večer, když padla tma se nenápadně kradli k mým dveřím. Až na kraj města, jen aby si jich nikdo nevšiml, jak opatrně ťukají na dveře nevěstince. Na moje dveře. A to víte, já před nosem nikomu nezabouchnu. U mě je místa dost pro každého. Koneckonců je to moje jméno: Rachab – prostorná, Rachab – otevřená, Rachab – široká. Jojo, mám širokou duši. A tak jsem nakouknout nechala kdekoho. Rachab – račte dál.
Stejně tak jsem otevřela tehdy i těm dvěma. Ani nemuseli promluvit, aby bylo jasné, že nejsou zdejší. Orvaní, hubení, ale osvalení dlouhou cestou, tváře ošlehané pískovými bouřemi. Chlapi z tábora za Jordánem. Židé, muži obřezaní. Ale o tom jsem se měla přesvědčit až později. Dnes přišli kvůli jiným věcem.
Přišli na obhlídku a potřebovali se schovat v davu. K tomu se veřejný dům v hradbách města dobře hodí. Tady už bylo lidí z tolika různých koutů! Nechala jsem je přespat. Jenže tentokrát to nevyšlo. Někdo je prásknul. Sám pan král mi ráno klepe na dveře. Pro jednou veřejně a pěkně nahlas: Kde že mám ty chlapy?! A jestli vůbec vím, koho jsem si to pustila do domu. Izraelské špehy. „Okamžitě je přiveď.“ Křičí na mě král.
Vyletělo to ze mě dřív, než jsem se vůbec zamyslela. „Ano, pane králi, ti dva tu byli. Netušila jsem, odkud jsou. Jak přišli, tak odešli – ještě večer, když ponocný zavíral bránu. Kam šli? To já netuším. Ale když si pospíšíte, možná je ještě chytíte.“ Lhát se nemá. Já vim. Ale ten den jsem měla tak nějak dojem, že tahle lež je víc pravdivá, než kdybych ty dva udala. Přitom už byli oba dávno schovaní v pazdeří, ve vymláceném lnu, co nám izoluje strop. Král s vojáky mezitím poklusem ven. Vypravili válečnou výpravu, tři dny se za nimi hnali až k Jordánu a vůbec ke všem čertům. Víte vy vůbec, co taková akce stojí! Všechno marně.
No a od té doby už jsem nebyla jen prostitutka, ale taky kolaborantka. Dobře vím, že proto existují ostřejší výrazy. Však jsem jich pár schytala, když Jericho padalo. Ale já si jako kolaborantka nepřipadala, dála jsem se prostě na jinou stranu. Kdyby na to přišli, jsem o hlavu kratší. Jenže já měla dojem, že náš král s tím svým načesaným hřebínkem, je malý pán. Že je tu ještě někdo jinčí, na koho se dá opravdu spolehnout. Ke mně domů přišel právě s těmi dvěma chlapi, schovanými v pazdeří. I když, jestli on tu nebyl už dřív…
To víte, do nevěstince přijde kdekdo a tahají s sebou, kde co. Když se pak celí provinilí kradou pryč, leccos zapomenou. Kdysi mi tu kdosi taky nechal knihu, svitek. Přes den se čas vleče, jak jsem zvědavá, začala jsem si v něm číst. Písmo klikatý, ale postupně jsem ho rozluštila a spolu s ním všechny ty příběhy – o stvoření, o potopě a věži skoro do nebe, o Abrahamovi, co měl dvě ženy – Izraelku i cizinku, jako jsem já. O Izákovi, co se nechal podfouknout vlastní manželkou. A Jákobovi, který měl děti hned se čtyřma ženskýma. A nade mnou, řemeslnicí, tou nejstarší budou ohrnovat nos! Pak ten příběh o Egyptě a rákosovém moři, co se před Izraelci rozestoupilo a o prokletých králích z Emoreje, které Izraelci rozprášili. Fascinující příběhy. Jako by mě ty staré svitky na cosi připravovaly, jakoby ve mně něco otevíraly – v mojí široké duši.
Když se pak ve dveřích objevili ty dva, cosi ve mně do sebe zapadlo. Jako klíč do zámku. Koukala jsem jim do očí pod řasami plnými zrnek pouštního písku, v dáli za zády se klikatil mohutný Jordán. V tu chvíli jsem ho viděla, jak se rozestupuje jako vody rákosového moře. Když jsem pak ráno odemykala králi, vzpomněla jsem si na padlé emorejské krále a všimla si, že mu na rameno klepe zubatá a brousí kosu. Však taky páchnul strachem. Bylo mi jasné, že to má spočítané.
Vyběhla jsem na střechu, vytáhla ty dva na vzduch. Vlasy měli plné slámy, teda pazdeří. A tohle všechno jsem jim vysypala. „Vždyť já vím, že Hospodin dal tuhle zemi vám. My jsme dohráli, došla nám síla i odvaha. Nemáme se ke komu obrátit, naši muži jsou jako bez ducha. O tom já něco vím.“ A pak ze mě konečně vypadlo to, co jsem tolikrát četla ve svitcích u Mojžíše a co se už nějakou dobu dralo na povrch: „Však je to Hospodin, váš Bůh, který je tím opravdovým pánem nahoře na nebi i tady dole na zemi mezi náma.“ Konečně mi to došlo. Příchod těch chlapů to ve mně odemkl. Tahle víra mi dodala odvahu postavit se vlastnímu králi a otevřít se tomu, co s chlapi přichází zpoza hradeb.
Proto jsem s nimi nevyběhla. Proto jsem je nepráskla. Proto jsem je ukryla. Měli jsme něco společného. V tu chvíli ale promluvila taky obchodnice ve mně. To víte, samotná ženská se musí umět postarat. „Podívejte se, pánové“ přešla jsem do obchodního tónu, ale ve skutečnosti ve mně byla malá dušička, „já jsem vám zachránil krk. Projevila jsem se k vám milosrdně. A milosrdenství, to nezůstává bez odezvy. Teď je řada na vás. Přísahejte, při samotném Hospodinu – a všichni tři víme, že vyšší přísaha neexistuje – že až přijdete s celou armádou, necháte naživu moji rodinu, mámu, tátu, bratry i sestry a všechno, co jim patří. Já za vás nasadila krk, dejte mi svoje slovo!“
A oni, že jo. „Jsme ti zavázání, až do smrti. Nasadila jsi život pro nás, my ho položíme za tebe, pokud to bude nutné. Ale nesmíš nás prozradit. To by tekla krev. Pokud se na tebe můžeme spolehnout my, spolehni se ty na nás, že tě ochráníme. Jen nech z okna spuštěnou červenou šňůrku, ať všichni vědí, který dům ušetřit. Ta bude znamením naší vzájemné přísahy.“ Pak už se pakovali. Ukázala jsem jim, kde v horách se schovat, kde na ně nikdo nepřijde a spustila je po provaze oknem do noci.
Od té doby mi v okně vlála rudá šňůrka. Provázek v barvě krve. V barvě krve jehněte na futrech egyptských domů, kterým se té noci vyhnul anděl smrti. Rudá šňůra – znamení přísahy. Znamení oddanosti Bohu až na smrt. Rudá jako blikající neonové srdce nad futry veřejného domu, kde je i v noci otevřeno.
Jmenuju se Rachab. Ta, která otevírá. Moje duše se toho dne naplno otevřela. Našla směr. Rudé znamení v mém okně se proměnilo ve znamení důvěry, přísahy a záchrany. I té mojí. To koukáte, jak se mohou věci proměnit. Jak lidé dokážou vyrůst.
Tak tohle je můj příběh. Z poběhlice prabábou Ježíšovou. Až do jeho rodokmenu se totiž vine ta moje rudá linka. Tak jsem vděčná, že jsem i já dostala šanci.