Vrchlabí 8. 2. 2026
Michael Pfann
Texty: Introit Ž 119,103, 1. čtení Lk 8,4-15, kázání Ez 2,1-3.3, 3. čtení Iz 55,9-12a
Písně: 33 (1-4.6), 697, 398, 682, 703
Milí přátelé v Kristu,
vím, že u Pelců mají rádi hašlerky. To je dobře. Život je totiž hořkosladký.
Život je hořkosladký tak, že nad ním někdy pláče i sám Hospodin. Pláče, naříká, běduje a zpívá smutné písně. Hospodin pláče nad životem. Nad tím naším. Ten je ale tak provázán s životem Božím, že Hospodin nakonec pláče snad i nad svým životem. Nad životem Boha, který v sobě nese život lidí.
Hospodina ale smutek nevede k apatii. Hospodin není depresivní typ. Hospodin hledá řešení. Usiluje o nápravu. S nápravou nelze začít jinde než tam, kde se to pokazilo. „Čím ses pokazil, tím se sprav“, říká se po prohýřeném večeru. Nevím, jestli je tahle lidová moudrost skutečně moudrá. Nicméně, pokud se to pokazilo u lidí, je třeba s nápravou začít zase u člověka. Hospodin v něj má navzdory veškeré zkušenosti podivuhodnou důvěru. Člověk dokáže pomoci Hospodinu z jeho smutku ven. A to tak, že Hospodin pomůže člověku zase z jeho průšvihu ven. Že najdou společnou cestu ven. Je to spolupráce. Bůh a člověk – přes tu nezměrnou vzdálenost, která je dělí, jsou si podivuhodně blízko. Bůh a člověk – spojité nádoby.
*
A tak Hospodin přichází k člověku. K synu člověka. Tenhle zrovna se jmenuje Ezechiel. „Kéž ho posiluje Bůh.“ To je jeho jméno i jeho cesta životem. „Kéž ho posiluje Bůh.“ Ezechiel.
Život je hořkosladký. Dnes jako před třemi tisíci let. Život Ezechielův i Michaelův, Jiřinin, Jakubův, nebo Lojzův. Život je hořkosladký. Izraelců roku osmistého padesátého před Kristem, vrchlabských evangelíků dneška nebo občanů Evropy 21. století. Kulisy se mění, průšvihy zůstávají. Hospodin zůstává v kontaktu.
Ezechiel, kněz a prorok měl vizi, sen, vidění. Promluvil k němu Hospodin. Kde se ta vize vzala? Přišla z nebes, nebo se vynořila z člověkovy duše? Shora, nebo zdola? Snad obojí. Vize, v nichž se člověk setkává s Bohem, vycházejí z hlubin lidské duše. Není to ale pouhá lidská projekce. Do duše je zasela víra. Dar shůry. Tenhle dar získává tvar ve slovech a obrazech, které se uhnízdí v lidské duši. Slova a obrazy přicházejí ke člověku ve snech a viděních.
A tak Ezechiel spal i bděl zároveň. Měl vidění a slyšení. Oslovil ho Bůh. Věci se daly do pohybu. Celé jeho tělo se rozhýbalo. To je zajímavé. Hospodin s člověkem hýbe.
„Lidský synu, postav se na nohy. Budu k tobě mluvit.“ Ezechiel rozhýbává svaly a klouby. Vstává. To je totiž začátek konce lidského pádu – Bůh lidskému synu, člověku říká: „Vstaň!“. Člověk se znovu staví na nohy a může nakročit cestu nápravy. Ezechiel se staví na vlastní jako první z celého padlého národa. Cesta z hlubin pádu začíná. Ezechiel stojí na svých, slyší Boha, jak k němu mluví. Boží duch vstupuje do proroka, hýbe mu vnitřnostmi. Ezechiel je toho plný. Stává se ozvučnou nádobou. Boží duch bude promlouvat skrze něj. Stává se Boží troubou. Přitom není jen prázdnou nádobou. Robotem na cédéčka. Zůstávají mu jeho obavy. Musí sebrat odvahu. Je to těžký úkol. Odvahu mu ale Boží Duch dodává.
Ezechiel se po pěti letech v zajetí zmaru, v zajetí Babylona, zase začíná cítit naplněný. Inspirovaný. Konečně zas může a má dělat to, k čemu se cítí povolaný. Ezechiel je kněz, Jeruzalémský kněz, kněz z chrámu, který byl zbořen, kněz z města, které leží v troskách. Kněz ve vyhnanství, v exilu. Kněz židovského náboženství v zemi bez Boha, v Babylóně. Právě tady, v nepřátelské cizině má znovu začít mluvit o Bohu. Má přímo vyřizovat, co Bůh chce říct svým lidem.
*
Nebudou to ale žádné libé řeči. Hospodin je plný smutku. A taky hněvu. Hněvu nad svými syny a dcerami, syny Izraele, ale ono to se syny a dcerami církve nebývá o moc mluví. Tehdy o nich mluví jako o domu vzpoury, o rodině, který se vzpouzí. O vzpurnících, kteří se staví proti vlastnímu otci. To, v jakém se nachází marasmu, dává za vinu jim samým, svému lidu. Lidem, kteří jemu věří, jenže na to zapomněli. To je dovedlo až sem, k pádu na dno, nejdřív k rozkladu hodnot, k rozkladu odpovědnosti, a následně k rozkladu společnosti, státu. Pro zahraničního panovníka už pak bylo snadné v takto rozklížené společnosti uplatnit své mocenské nároky. Nabízeli se na stříbrném podnose. Tak je jako otroky odtáhl do své země. Válečný stav.
Těžké se to poslouchá – takováhle kritika zbídačených lidí. Jenže v tom biblickém myšlení dává smysl. Židovská víra byla vymezena předpisy pro život. Desatero je jejich ústavou. Jejich účelem není ani moralismus ani byrokratická šikana. Ty předpisy upravují vztahy mezi lidmi a Bohem, mezi lidmi a lidmi tak, aby se jim dobře žilo na svobodě. Skrze Boží nároky se projevuje jeho milost – kreslí mapu dobrého lidského soužití. Proto vybočení z nich znamená ne trest pro trest, ale konflikt. V biblické řeči – soud, který si ale na sebe přinášejí sami lidé. To proto, že začnou zanedbávat vztahy a hrabat si na vlastním písečku. Každý sám pro sebe. Pak život společenství nemůže fungovat. Na to dojel tehdejší Boží lid – Ezechiel první z potrefených tepe do vlastních řad. Na sobectví dojede lid v každé době. V době Ezechielově, i v době naší.
A to je právě důvod Božího smutku, proto Bůh pláče nad hořkým osudem lidí, které si tak piplal. Proto přichází k Ezechielovi, k člověku a posílá ho ke svým lidem. V tom po soudu přichází Boží milost, která hledá cesty z krize ven.
Pokud se má lid pohnout dál, nezbývá, než si nejprve nechat líbit oprávněnou kritiku. Ať už je sebetvrdší. To je úkol Ezechielův. Vůbec mu ho nezávidím. Hospodin mu to říká dopředu. „Půjdeš mezi lidi a budeš mluvit k nim a proti nim. Jim se to nebude vůbec líbit. Budeš mezi nimi jak na trní. V nebezpečí jako v doupěti jedovatých štírů. Ale neber na to ohled. Mluv, ať už budou poslouchat nebo ne. Nemaž ji med kolem huby. Nesnaž se jim zalíbit. Říkej jim to, co ti říkám já. To znamená, říkej jim pravdu.“ „Poznáš pravdu, pravda tě osvobodí.“ Řekne přece jednou další muž, kterého Bůh označí za syna člověka a taky za svého vlastního syna. Ostrá kritika, kterou si člověk musí nechat proniknout k tělu, je nepříjemná. Jsou ale chvíle, kdy kritikou začíná očistný proces, který vede ke svobodě. Ezechiel tento očistný proces spouští. Musí se na to ale posilnit.
*
Je to pozoruhodný obraz, kterým Ezechielovo vidění pokračuje. Natahuje se k němu ruka třímající knihu, svitek. Svitek popsaný z obou stran. Obsah toho psaní je hořký. Hořký, jak jen může být. Je hustě popsaný, nezvykle z obou stran – žalozpěvy, lkaním a bědováním, v kraličtině: naříkání, kvílení a běda. Kdo to tu naříká, kdo pláče, kdo skládá smutné písně? Zdá se, že e to ten, kdo Ezechielovi svitek podává. Sám Hospodin. Hospodin, který pláče nad osudem svého milovaného lidu. Trápí se situací, v které se nachází. Naříká nad tím, jak hluboko dokázali padnout. Hospodinu vůbec není jedno, že lidé trpí. Trápí ho to, i kdyby si za to stokrát mohli sami.
„Ezechieli sněz tu knihu.“ Říká Hospodin. „Vezmi moje trápení za své. Vyřiď lidu moji kritiku. Zprostředkuj mu ale také můj smutek. Ať vidí, jak se pro člověka trápí Bůh.“ Jedině když to uslyší, a když to pochopí, můžeme začít znovu. Hospodin vyzývá člověka, aby spolu sním začal obrodný proces.
Člověk Ezechiel otevírá ústa a nechá si do nich vložit knihu plnou hořkých slz. Boží slovo, boží hněv i soucit s člověkem naplní celé jeho vnitřnosti. Je toho plný. Bude moci vyrazit k lidem, aby mohli projít ohněm nového začátku.
Pozoruhodné je, že kniha plná hořkých slz je v jeho ústech sladká. Boží slovo, jakkoli zrovna plné trápení, je stále Boží slovo. Boží slovo, které člověk skutečně slyší, znamená Boží přítomnost. A Boží přitomnost je pro člověka sladká jako med.
*
Lidský život je hořkosladký. Život je ambivalentní, rozporuplný. Něco se nám prostě děje. Za něco si do značné míry můžeme sami. Je potřeba vidět celou šířku života. Všímat si jen dobrých věcí je naivní a nebezpečné, protože je to klam. Je třeba si připustit kritiku všech poctivých Ezechielů dneška. Ale všímat si jen těch černých, hořkých věcí také není zdravé. To končí v té temné apatii, kterou si Bůh nepřipouští. Protože i ta je klam. Pláčem vyplavuje hněv a smutek, aby udělal prostor pro očistnou cestu vpřed.
Hospodin dokáže obsáhnout celou šířku lidského života. Trápení i naději. Člověka zdvihá na nohy, aby to viděl taky. Život je hořkosladký. To k němu patří. Cesta, po které člověk kráčí, je často hořká. Ale nejen to. A zaslíbení, které před člověka klade Hospodin je sladké. To je Boží milost. To je naše naděje.