Vrchlabí 25. 12. 2025
Michael Pfann
Texty: Introit Ž 96,11-13, 1. čtení Iz 7,10–15, kázání Mt 1,18–25, 3. čtení Př 31,10.28n
Písně: 464, 203, 486, 472, 478
Marie má dítě, milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
Marie má dítě, sláva! Marie má dítě. Ale tedy za jakých okolností!? Když se na ten její příběh podíváme, je nutno říct, že Bůh volí značně nekonvenční postupy.
O Marii toho vlastně víme dost málo. A to, co víme, nejsou historky, kterými by se člověk chlubil ve slušné společnosti. Jenže ono taky, koho zajímá slušná společnost?! Marie skrývá spoustu tajemství. Marie tichá. Marie záhadná.
*
Muselo to být dost náročné. Mladé děvče, možná patnáct, možná rok dva víc, možná rok dva míň. Nezadaná. Jednoho dne zjistí, že je těhotná. Otec neznámý. No, nezadaná. Měla snoubence, to ano. Z dobré rodiny dokonce. Jeho rodokmen se táhl až ke králi Davidovi, praotci Abrahamovi. Jenže co naplat. Zasnoubení sice byli. Ale nežili spolu. S Josefem to nemá. S kým tedy? Kdo ví? Josef rozhodně ne. Je to Mariino tajemství.
Co s tím?! Marii nezbývá než to nechat na Josefovi. Pravděpodobně ji pustí k vodě. Vzít si těhotnou holku! S cizím dítětem navrch! To je ostuda, která se nenosí. Ostuda pro oba. Marie od začátku věděla, že na to dojde. Ale to dítě k ní přišlo. A ona se rozhodla ho přijmout. Jak byla mladá, tak byla odvážná.
Jakže k ní to dítě přišlo? To je další tajemství. Budou říkat, že k tomu ani nebylo potřeba muže. Je to trochu pochybné. Ale co už, v příběhu jejího syna to není ani první ani poslední zázrak. Budou i tací, kteří říkají, že k tomu je potřeba muže vždycky. Však by to bez toho lidského spojení nemohl být skutečný člověk. A on to skutečný člověk byl. Ale jestli ve hře nějaký muž byl, nebo nebyl, vlastně není důležité. Důležité je, že ho za své dítě přijal Bůh. To by nebylo možné, kdyby ho za dítě nepřijala Marie. Ona ho přijala. Byla to holka, která měla kuráž. Tak to bylo dítě Boží, i lidské, ženské.
Stejně si na ní budou ale lidi ukazovat prstem. To je jasné. Je to starý lidský nešvar, koukat druhým pod peřinu, a se zdviženým obočím soudit, co se tam odehrává. Křesťané, totiž ti, co půjdou za Mariiným synem, si pro to vypěstují speciální úchylku. Budou Mariiným početím přímo posedlí. Jako by jim nestačilo, že dívka měla syna. Že ho Bůh přijal za svého. A že to bylo dobré.
*
Nakonec k tomu naštěstí dospěl i Josef. Pravda, až po intervenci z nebes. Musel se na to vyspat. Ve snu si dovolí člověk snít, vidět věci v nezvyklém rozložení. Josef ve snu pochopil, že věci mohou také být jinak, než se to v dobré společnosti nosí. Prý počala z Ducha svatého! No, jak tohle bude Josef vysvětlovat sousedům! Josefovi to ve snu pověděl Boží posel. My už víme, že Bůh je specialista na nekonvenční řešení. Josef se rozhodl ho v tom následovat. Byl to koneckonců muž spravedlivý, muž dobrého, milého srdce. Marie si dobře vybrala.
Tak tedy to dítě přijala Marie. Přijal ho Bůh. A přijel ho za svého i Josef. Pěkná svatá rodina. Tři rodiče – jedno dítě. No dobře, víme, že Boží postupy jsou nekonvenční.
Josef si Marino dítě osvojil. Stal se jeho adoptivním otcem. To také nebylo jen tak. Protože až skrze tuhle adopci jejich syn dostal ten správný rodokmen. Dostal se do slušné společnosti. Najednou má v rodokmenu všechny ty velké chlapy – Šalamouna, Davida, Jákoba, Izáka, Abrahama. Ty, co jim Bůh slíbil bohaté potomstvo. I když v dobré společnosti…
Mezi těmi chlapy jsou také přimíchány ženské pochybných mravů. To tu máte prostituci (Rachab), incest (Tamar), cizačka (Rút), nevěra (Bat Šeba). Do takové vykřičené party se Marie – nezadaná dívka s cizím dítětem – dobře hodí. Jenže bez odvahy těchhle ženských a bez jejich schopnosti hledat řešení navzdory konvencím by se rodokmen svého mesiášského potomka nedožil. Jedna jako druhá se rozhodly důvěřovat Bohu a s ním v zádech hledat prostředky, jak jít dál.
Nejeden z jejich mužů se přitom mydlil s druhými. Přetahoval o moc, šikoval armády a osnoval jakou silou se ujmout vlády. Josef Mariina a Božího syna do tohoto rodokmene adoptoval. Ale jejich syn si, možná po Marii, možná ještě spíš po svém druhém otci, uchoval vlastní hlavu. Vlastní, nekonvenční způsoby vlády. Nekonvenční představy, co že to vlastně znamená spása, záchrana, svoboda. Že nejde ani tak o to osvobodit se z pout, které člověku na ruce nasazují cizí královská vojska. To se totiž dělá zbraněmi. Že ještě důležitější osvobodit z těch pout, která má člověk ukovaná kolem srdce a svého svědomí. Nezřídka si je tam člověk nasadil sám. Sám se jich často neumí zbavit.
*
Bude se jmenovat Ježíš, pošeptal ve snu Josefovi anděl. Marie to uslyšela až, když otec narozené dítě otec zvedl nad hlavu. Ježíš. Tuctové jméno pro syna holky z vesničky v horách, co má děcko jako každá druhá. Jméno možná tuctové, ale má zvuk. Znamená Hospodin zachraňuje, osvobozuje. Dítě s tuctovým jménem bude mezi tuctovými lidmi hledat způsoby, jak člověk zachránit, osvobodit od toho, co ho svazuje v hloubi duše. To je jeho královská mise. Marie bude muset se sevřeným srdcem sledovat, jakými bulváry i zadními uličkami ho jeho hledání povede.
„Panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel.“ Pošeptá Boží posel Josefovi těsně před probuzením ještě prorockou šifru. „Ta panna nebo mladá dívka, to je moje Marie.“ Pochopí Josef. „To druhé jméno pro našeho syna, i to má po tom druhém tátovi.“ Ježíš – Hospodin zachraňuje. Immanuel – Bůh s námi.
To první jméno, to je to, co dělá Ježíš – Bůh osvobozuje. To druhé říká, jak to dělá, Immanuel – Bůh s námi.
Jeho nekonvenční původ mu dal dobré vybavení pro to, přicházet za námi do všech našich konvencím se vymykajícím vztahům, domácností i poměrů. Nemanželský syn svobodné matky a adoptivního otce se nezdráhá přijít na návštěvu k lidem jejichž rodné listy se pro jistotu ztratily. K těm, kteří mají v šupleti vedle osvědčení o uzavření manželského svazku také rozvodový list. Přichází do rozpadlých rodin. Do neuklizených domácností. Do domovů těch, kde už se prostírá o talíř míň a křesla milovaných rodinných příslušníků zejí prázdnotou. Přichází dokonce i k těm, kdo si o sobě myslí, že žijí jako normální lidi.
Ježíš – člověk, skrze nějž na zemi nekonvenčním způsobem Bůh přišel do nekonvenčních prostředí hledat nekonvenční řešení. Marie ho přijala jako svého syna. A změnilo jí to život. Josef ho přijal jako svého syna a změnilo mu to život. Bůh ho přijal jako svého syna. A dokonce i jemu to změnilo život.
Co by asi tak – všem konvencím navzdory – mohlo změnit života nám?