Vrchlabí 25. 1. 2026
Michael Pfann
Texty: Introit ž 86,2, 1. čtení 2. Kr 5,9-15, kázání Sk 10,21-35, 3. čtení Lk 13,19
Písně: 118, 316, 352, 693, 408
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
někdy musí člověk ujít pořádný kus cesty, než mu něco dojde.
Zůstává mi nad tím příběhem rozum stát. Totiž, jak to mohli stihnout?! Dívám se teď na výbornou detektivku s Miroslavem Krobotem Oktopus, takže vím jak na to: Udělal jsem si časovou rekonstrukci případu. Musel jsem si to celé graficky rozepsat na papír. Snad se mi to povede názorně vysvětlit.
*
Máme tu dva hlavní aktéry. Na jedné straně apoštol Petr. Žid, který uvěřil v Krista a stal se jeho učedníkem. Teď o něm učí další Židy. Na druhé straně setník Kornelius. Vysoko postavený římský voják. Okupant. Můžete si ho představit jako nějakého Alexeje Sergejeviče na sovětské posádce někde v Mladé Boleslavi v roce 1975. S tím byste se jako domácí nechtěli přátelit. Jenže tenhle Kornelius Sergejevič uvěřil ve vašeho Boha. Žije s celou rodinou podle přísných pravidel židovského Zákona a podporuje církev, tedy synagogu činem i korunou.
Takže Petr a Kornelius. Je mezi nimi veliká vzdálenost. Myslím jako mezi lidmi – sociální. Patří do jiných vrstev. Politická vzdálenost – jsou občany znepřátelených národů. Náboženská vzdálenost – Petr, pravověrný Žid, který poznal Krista. Kornelius – pohan, který poznal Hospodina. Židé té doby se s pohany podle Zákona nesměli stýkat, navštěvovat se, natož spolu stolovat. To by bylo nečisté, nekošer.
*
Ale ta vzdálenost, nad kterou mi rozum stojí, je vzdálenost zeměpisná. Petr se nachází v Joppe, Jaffě, předměstí dnešního Tel Avivu, krásného města s pískovými plážemi za domem. Kornelius bydlí v Cesareji Přímořské. I to je přístav na břehu Středozemního moře kus na sever. Jaffa a Cesarea jsou od sebe vzdušnou čarou vzdáleny něco přes 50 km. Cesty ale obchází pískové duny a pobřežní bažiny. Celkem to dělá téměř 65 km. To se i v izraelských hicech dá ujít, když si na to člověk dopřeje pár dní. Jenže tady nám to začíná drhnout.
Korneliovi se v Cesareji zjevil anděl. Pověděl mu, že Bůh vidí, jak dobře, spravedlivě Kornelius žije a že vyslyšel jeho prosby. A prý ať si k sobě nechá z Jaffy přivést Petra. Kornelius vyběhl z pokoje, zavolal si dva sluhy a jednoho ze svých vojáků a poklusem je poslal za Petrem do Jaffy. Za tři dny už byl Petr u něj doma. Korneliovi se posel zjevil ve tři hodiny odpoledne. Kdyby si hodně pospíšil on, i jeho poslové s balením na cestu, můžeme počítat, že z Cesareje vyrazili ve čtyři odpoledne. Před sebou měli 65 km pěší chůze. Dejme tomu, že vyráželi v pondělí.
Druhý den se Korneliovi poslové prochází po kamenných uličkách staré Jaffy a hledají, který z těch pískově žlutých domů patří koželuhovi Šimonovi, Petrovu hostiteli. Petr se mezi tím za poledního slunce prochází po ploché střeše Šimonova domu. Z okna kuchyně to voní obědem na plotně. Ze všeho toho ostrého slunce, co mu připaluje postupující pleš, se mu začne motat hlava. Sní, čí bdí?! Halucinuje? Vidí, jak k němu z nebe sestupuje bílá plachta, prostěradlo plné různých zvířat – hadi, jehňata, žáby, prasata, telata, ryby, kuřata. Zvířata čistá a nečistá. Košer i nekošer.
Do nosu vůně z plotny a z nebe hlas: „Petře, vstávej, zabíjej a jez.“ Petr se brání: „To přece nemůžu, vždyť jsou tam zvířata nečistá. Slaninka není košer.“ Hlas z nebe se trochu zvýší: „Co Bůh prohlásil za čisté, ty neměj za nečisté.“ Třikrát se to opakovalo. Pak teprve Petr přišel k sobě. Bylo pár minut po poledni, z okna ho volali k obědu. Z ulice slyšel latinsky mluvící hlasy tří můžu, kteří se na něj vyptávali pana domácího.
*
Petr za nimi sestoupil dolů a viděl, že jsou celý utrmácení. Aby ne. Včera, v pondělí, kolem čtvrté vyrazili z Cesareje. Teď právě odbylo úterní, poledne a jsou v Jaffě. Dobrých 65 kilometrů ušli za jeden podvečer a jedno dopoledne.
Představme si, že slušný celodenní výlet má takových 25 km. Když jste průměrně trénovaní, v mírném podnebí zvládnete i 30, při 35 už jste pěkně vyřízení. Druhý den Vás bolí celý člověk a nikam se Vám nechce. To, co ujde trénovaný člověk za celý den, oni ušli za jeden podvečer a pak ještě jednou znovu za dopoledne. V Izraeli jsou přitom dopoledne tak horká, že po jedenácté člověk na přímé slunce nevychází. Pálit začíná ale už v šest ráno. Možná, že dokonce nespali a šli přes noc. Něco je muselo hnát. Dobře, byli to sluhové a podřízený voják. Možná je hnal strach z pána a velitele.
Petr vidí, že mají dost. Zve je dál. Nechává prostřít stůl. Celé odpoledne s nimi nejspíš povídá a večer je nechá přespat u sebe doma. Už to samo o sobě ale není jen tak. Na Petra začíná působit jeho vidění. Pozval k sobě dva sluhy římské smetánky a vojáka okupační armády. Seděl s nimi u stolu, hovořil a nechal je přespat. To je proti všem tehdejším zákonům Tóry. S Petrem se ale něco stalo, snad polední úpal – nebo co se mu to přihodilo na té střeše.
*
Mezi tím je ráno, středa a Petr s oběma Korneliovými sluhy, vojákem a třemi svými druhy vyráží na cestu Jaffa-Cesarea. Je jich sedm, a to jak víme, je dost. Dost na to, aby se strhla revoluce. Aby vznikla církev. Církev, která mezi svými lidmi revolučním způsobem sdružuje Židy i pohany, Izraelce i Římany, podrobené i okupanty, pány i kmány, pány i dámy.
A naši chlapci běží pěkně živo, živo. Sice ne tak živo, jako prve sluhové a voják. Však ti jsou po té první cestě unavení. Navíc apoštol a jeho druzi budou spíš mudrci než sportovci. Ale stejně jdou kvapíkem. Jedem celý den a půl druhého. Odpoledne jsou u domu Kornelia. Čtvrtek, 65 km v nohách, Korneliovi lidi dokonce 130 km. Za tři dny, prosím. Vyráželi v pondělí odpoledne, dorazili ve čtvrtek odpoledne. To je sice čtvrtý den v týdnu, ale v součtu to dělá 3x24h, tři dny.
Co je hnalo zdolat takovou vzdálenost v tak rychlém čase?! Tušíme, že Korneliovy zaměstnance poslušnost a povinnost, možná dokonce strach z pána. Možná ale nejen to. Co zvedlo ze židle a hnalo takovou míli Petra a jeho lidi?! Co ho donutilo překonat takovou vzdálenost? Můžeme se domýšlet.
*
Petr o pár dní později, když z Cesareje doběhl ještě dál, do Jeruzalém, svým bratřím řekl, že ho hnal Duch. Nevěřícně kroutili hlavou, nad tím, že překročil jejich zákon a bratříčkoval se s pohany. Ještě oni totiž ještě neušli vzdálenost, kterou ušel Petr. Tak je musel vzít s sebou na cestu, celé jim to převyprávět. Povídal jim o vidění svém a o vidění Korneliově. O tom, jak mu vážený Kornelius před zraky celého města vyběhl z domu naproti a klaněl se mu až k zemi. O tom, jak mu Petr řekl: „Vstávej. Vždyť jsem člověk jako ty.“ Povídal jim o tom, jak díky tomu vidění a tváří tvář tomuhle muži tak vroucně věřícímu, pochopil, že věci jsou jinak, než si vždycky myslel. Pochopil, že vzdálenosti mezi lidmi mezi sebou vytvářejí právě ti lidi. O tom, že Bůh ty vzdálenosti dokáže překračovat. A učí to i lidi vystoupit z jejich špatně rýsovaných map, kde jsou vzdálenosti nemístně nafouknuté.
To všechno pochopil díky té Boží větě z nebe: „Co Bůh prohlásil za čisté, nepovažuj za nečisté.“ Musel urazit vzdálenost mezi Jaffou a Cesarejí, mezi židem a pohanem, mezi mužem tradiční víry a mužem čerstvé víry, aby mu cestou doteklo, že pán Bůh tyhle vzdálenosti maže. Že nás někdy nohy bolí zbytečně, protože to často bereme zbytečnými oklikami.
V Cesareji Korneliovi jeho rodině a té spoustě shromážděných lidí řekl, co cestou pochopil: Že pánu Bohu nezáleží na tom v jakém dresu se člověk narodil. Že mu ve skutečnosti záleží na tom, jestli se člověk bojí Boha, totiž respektuje Boha a jestli žije dobrý život. Že si počíná spravedlivě. Pak z nebe sestoupil Duch a tekl jako voda. Jako voda, která z Kornelia a jeho rodiny udělala nové lidi. Voda křtu. Voda, která smazala smyšlené vzdálenosti. Tak asi tohle Petra hnalo, aby urval takový flák cesty v tak rekordním čase.
*
Tak si říkám, jaké vzdálenosti k druhým lidem si třeba vytváříme my jako lidi, jako křesťani, jako evangelíci z Vrchlabí. Možná se nám to děje v podobně dobré víře jako kdysi Petrovi. A přitom jsou ty vzdálenosti podobně malicherné jako tehdá. Jen je odhalit! Nechat se Duchem postrčit, dodat odvahu, abychom taky dokázali ujít ten kus cesty, na které nám to dojde.