Vrchlabí 27. 9. 2026
Michael Pfann
Texty: Introit Ž 139,12nn, 1. čtení Lk 8,1–4a, kázání Žd 12,1–2, 3. čtení Sk 1,7–9, pož. Ž 121, 5-8
Písně: 702, 716, 769, 399, 418
Oblak svědků.
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
Na začátku týdne jsem byl na závěrečném setkání kurzu pro diakonické kaplany. Závěrečné setkání se odehrávalo v Holostřevech. Je to malá vesnička u Boru, mezi Plzní a Tachovem. Doslova na konci světa, v Sudetech. V Holostřevech stojí stará barokní katolická fara od architekta Dientzenhofera ve velké zahradě a starý katolický kostel. Obojí původně německé jako naše fara, ale ve velmi špatném stavu. Na holostřevské faře už od devadesátých let sídlí Komunita Noe. Dost široké společenství lidí, kteří bydlí na různých místech, ale v Holostřevech na faře se setkávají a budují její život.
V čele společenství stojí Elva Frouz, katolický jáhen, který jako jediný se svou manželkou přímo na faře bydlí (děti už odrostly). Pořádají tu duchovní cvičení, kontemplace (nebo chceme-li meditace). V nich se, jak říkají cvičí v „láskyplné pozornosti vůči Bohu, lidem a celému stvoření“. Není to ale parta lidí, kteří v tichu zírají do nebe a nic jiného je nezajímá. Pozornost vůči Bohu, k níž se při kontemplacích – třeba při tichých procházkách krásnou přírodou – cvičí, je vede k zájmu k tomu, co se děje kolem nich. Pořádají tu tedy také letní školy, festival ve stodole, kam jezdí podobné kapely jako na ten náš, brigády na opravu fary a přilehlých budov a pozemků a různá další setkání. Při nich se setkávají lidé, kterým jde o to, co se děje kolem nás. Pozorný vztah k Bohu se tu propojuje se vztahem k lidem a světu. Tak jak to má být.
*
My faráři*ky a kaplani*ky jsme se v Holostřevech setkali, abychom se něco dozvěděli o tom, co je to duchovní doprovázení. Jak se to vlastně dělá, když už to každý nějak po svém děláme. Ale taky abychom duchovní doprovázení mohli trochu prožít na vlastní kůži my sami. Což už se nám většinou poštěstí méně. Duchovní doprovázení jednoduše řečeno znamená být, většinou dlouhodobě, nablízku nějakému člověku. Doprovázet ho v jeho hledání, těžkostech a radostech života. Mluvit a mlčet s ním o tom. A to všechno s výhledem k Bohu, z perspektivy víry, ať už to pro koho znamená cokoli. Řečeno cizími termity, duchovní doprovázení nemá jen nebo primárně terapeutický rozměr, ale hlavně ten spirituální – duchovní.
V úvodním kolečku u kamen v místnosti s klenutými stropy se nás ptali na to, jestli my sami někoho duchovně doprovázíme, ale taky jestli někdo doprovází nás. V prostředí evangelických farářů zní taková otázka trochu cize. V katolickém prostředí naopak má každý kněz svého zpovědníka. V tom jsme my podvyživení. Tak jsme se tam každý usilovně snažili vybavit si nějakého člověka, který nás někdy nějak doprovázel. Zajímavé bylo, že snadněji na to odpovídaly kaplanky z řad laiček, než my faráři*ky. Když jsme o tom tak mluvili, došlo mi, že tím, kdo nás v životě doprovází, není jen jeden konkrétní člověk. Že jich je vlastně mnohem víc. Vybavil se mi právě ten krásný obraz z epištoly Židům – oblak svědků nebo taky zástup svědků, řetěz svědků. Oblak svědků.
*
Mám ten obraz moc rád. Vždycky jsem si ale ten oblak představoval v čase. Představoval jsem si to tak, že my lidé, kteří se obracíme k Bohu a snažíme se, jak jen nám to jde, následovat Ježíše, kolem sebe máme oblak lidí, kteří se o to v minulosti také snažili. Svým životem svědčili o víře. Tzn. žili podle toho, čemu věřili. Často je to dost stálo. Myslím přitom vždy na lidi, jako byl Dietrich Bonhoeffer, Milada Horáková, Božena Komárková, Alfréd Kocáb, ale třeba taky na vlastní prarodiče. Tím jak a co žili připravovali svět, v kterém my můžeme žít. Díky nim my žijeme. Jejich životní svědectví je pro nás oporou, v životě, i ve víře. Tak nás ten oblak svědků nadnáší a nese. Jsme součástí zástupu svědků, který jde dějinami. Přidáváme svůj článek do řetězu svědků.
Takhle nějak to také vidí dopis Židům. Vypočítává celý seznam biblických svědků, kteří osvědčovali svoji víru životem. Od Ábela, Noeho a Henocha přes Sáru s Abrahamem, Mojžíše až k Ježíšovi. Ti všichni tvoří oblak svědků. Jsou kolem nás a pomáhají člověku jít životem, vyrovnávat se svými selháváními a vytrvale běžet dál. (Tady se nám vrací ta vytrvalost z minulého týdne.) Vytrvale běžet dál s „pohledem upřeným na Ježíše“. Tak se to tam píše. Ten prý vede naší víru od počátku až do cíle. Doprovází nás na cestě, která má počátek, směr i cíl. Ježíš je tedy tím hlavním, kdo nás doprovází životem. Posiluje nás ve víře, i když nám často může připadat nesmyslná, i když procházíme různými kolapsy, pády i vyčerpáním. Víme, že on už je protrpěl a zvítězil. To na té cestě dává naději, že se dá temné síly překonat, v tom závodě zvítězit a dorazit do cíle. Cíl se tu líčí jako život v Boží přítomnosti – Ježíš usedá po pravici Božího trůnu.
Když jsem dřív myslel na oblak svědků, tak jsem si ten běh, tedy cestu životem, cestu s vírou představoval jako štafetu. My přijímáme kolík od těch, kteří šli před námi a běžíme nejlíp, jak umíme, abychom ho předali těm, kdo přijdou po nás. V Holostřevech mi došlo, že to není jenom štafeta, ale taky peloton. Řetěz svědků netvoří jen ti, kdo byli před námi v čase. Zástup svědků také tvoří ti, kdo jdou v prostoru kolem nás a s námi. Peloton cyklistů jede v jednom chumlu, protože jim ta pospolitost pomáhá vytrvat na dlouhé trase. Střídají se v tom, kdo jede vepředu, udává rychlost a proráží odpor vzduchu, takže se ostatní mohou nechat nést v jeho závětří. Rozdíl je, že tenhle peloton nepotřebuje a z podstaty nemá vítěze.
Když přemýšlím o oblaku svědků takto, v prostoru, v současnosti, lépe v něm vnímám to doprovázení. I to duchovní doprovázení. V životě jsme obklopeni spoustou lidí. Náš život tvoří nespočet vztahů – různé intenzity a různého trvání. A spousta z těch lidí, kteří jdou s námi životem, nás životem také doprovází, i po duchovní stránce. Ostatně i Ježíše doprovázeli učedníci i některé ženy, jak jsme slyšeli v prvním čtení. Nestarali se o něj jen po hmotné stránce, také s nimi vedl rozhovory – i pro něj jistě měly svůj význam, i ten duchovní. Nebyl sám.
Každý máme nějaké lidi, kteří jsou pro nás vzorem a jejich způsob života nám dává odvahu do toho našeho. Já takhle před sebou vidím třeba faráře Jana Kellera. Pak jsou tu zase lidé, rodina, přátelé, ale i náhodní kolemjdoucí, s nimiž jsme vedli důležité rozhovory. Kteří nám uměli říct správné slovo ve správnou chvíli. A taky lidé, kteří se umí správně zeptat. I ty, kteří vědí, kdy mlčet a jen s námi být v tom, co prožíváme. Dokonce ani všichni z nich nemusí věřit ve stejného Ježíše jako my, dokonce nemusí věřit v nikoho a stejně nás nějakým způsobem dokážou doprovázet. Myslím na některé své necírkevní kamarády, kteří to, co my žijeme, vidí zvenčí. Umí poukázat na věci, které nevidíme, na které jsme si zvykli, i když nejsou zdravé. Nebo v rozhovorech s nimi musíme formulovat věci, kterým věříme, aniž bychom se přitom mohli schovat za církevní hantýrku. Vysvětlit proč děláme to, co děláme, aniž bychom používali prázdná klišé. Dále jsou to lidi, kteří s námi prostě jsou, když je nám blbě. Kteří se s námi radují, když se nám daří. Tito lidé nás doprovázejí i v našem duchovním směřování. Tihle všichni lidé nás doprovázejí životem a doprovází nás životem v tom směru, který věříme, že je dobrý – jak to říká dopis Židům – s pohledem upřeným na Ježíše.
Skrze tyto lidi se totiž setkáváme s Bohem. I skrze tyto lidi nás Bůh tvoří.
*
Na konec pobytu v Holostřevech pro nás Elva Frouz s kolegyní Janou Fojtíčkovou připravili závěrečný rituál. Měli jsme necelou hodinu na to, abychom každý sám v tichu a s pozorností k tomu, co se děje právě v tu chvíli, prošli tři zastavení na zahradě kolem fary a v kostele. Na každém zastavení byl napsaný vzkaz. Na tom prvním, na terase maringotky v rohu zahrady stál citát z Žalmu 139, který jsme četli na začátku: „Utvořil jsem tě v luně Tvé matky. Už od lůna tvé matky Tě tvořím.“ Na druhém zastavení, ve festivalové stodole stálo: „Tvořím tě skrze vztahy s lidmi, které potkáváš. Tvořím tě skrze setkání s místem, na kterém žiješ.“
Tvořím tě skrze vztahy s lidmi, které potkáváš. To je právě ten oblak svědků, o kterém jsem mluvil. Lidi, které potkáváme nás doprovází životem na naší cestě, na naší cestě víry. Pomáhají nám hledat směr. Skrze ty lidi, které potkáváme, se setkáváme s Bohem. Protože Bůh, který nás stvořil v břiše naší matky, nás nepřestává tvořit dál skrze druhé lidi. Ta cesta s nimi nás formuje. Dělá z nás ty, kterými jsme. Tím, kým jsme, nás dělají ti druzí. Skrze ně nás formuje Bůh.
Na posledním zastavení v kostele stálo: „Je to dobré. – Jdi dál.“
To bych chtěl říct i vám. Nejste sami. Je kolem vás celý oblak svědků. A oblak v Bibli znamená Boží přítomnost. Nezapomínejte si těch lidí všímat. Pokládejte se do jejích péče. Nechte se jimi doprovázet. Je to dobré. Díky druhým je s vámi Bůh. Díky tomu můžete jít dál.