Michael Pfann
Texty: Introit: Ž 66,1b.6, 1. čtení: Gn 26,15-25, Kázání: Jan 15,1–11
3. čtení: 2 K 5,17-21 17 Požehnání: Iz 65,18n 18
Písně: Vrchlabí: 177.1, 66, 642, 649, S 318, 489. Strážné: S 356, S 318, S 284, S 319, S 489
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
z čeho čerpáte radost? Z čeho se radujete? Odkud ta radost pramení?
Dnešní neděli se říká Jubilate, to znamená „Jásejte!“ Je to neděle jásotu, radosti. V minulém kázání jsem dal průchod těžkým emocím, dnes máme prostor pro ty radostné! A že je z čeho se dneska radovat! Po sedmi nedělích se zase scházíme! Jsme spolu! Společně slavíme bohoslužby. Já teda radost mám!
Ptal jsem se, z čeho čerpáme radost. Z čeho pramení? To mě přivádí k náboženství, ke kterému jsme s dětmi ve čtvrtek po dlouhé době zase sešli. Už to samo o sobě byla radostná událost, a myslím, že nejen pro mě. Navíc už začalo jaro, takže jsme mohli být venku. Přerušili jsme teď povídání o desateru přikázání, kterému jsme se věnovali v zimě. Dokud bude počasí na to, abychom mohli být venku, budeme se zabývat našim vztahem k Božímu stvoření, tedy přírodě. Budeme zkoumat náš vztah k prostředí, v němž žijeme i to, jako o tom vztahu vypráví Bible. Výborné je, že přitom můžeme podnikat různé pokusy a vylomeniny. Tím se dostávám k pramenům, tedy spíš k vodě. Povídali jsme si s dětmi na náboženství o tom, jak Izák a před ním Abraham kopali studně (to jsme slyšeli v prnvním čtení). Mluvili jsme o tom, že voda je Boží dar, bez kterého není žádný život. Prakticky jsme si vyzkoušeli, že i o ty Boží dary se musíme dobře starat, abychom je nerozmrhali. Víme, že s vodou je to teď na štíru. Abychom si s dětmi vyzkoušeli, čím vším voda musí projít než je pitná, vyzkoušeli jsme si vyrobit takovou příruční čističku vody. To je ona. Dole je kávový filtr, tady oblázky, písek a hlína. Špinavá voda se lije vrchem a čistší teče spodem.
Vyzkoušeli jsme si, že to, že se můžeme napít čisté vody, není žádná samozřejmost. Že je to vzácný dar, který vyžaduje dost péče. Přitom bez vody není život. I to kolem sebe právě teď můžeme pozorovat. Jaro je v plné síle, všechno se žene do květu. Zároveň nás ale děsí předpovědi, jaké má letos být sucho. O to víc jsme se mohli radovat, když ve středu lilo jako z konve. My jsme běhali po zahradě a strkali sudy, kýble i hrnce pod okapy. Druhý den se začal suchý trávník zelenat a tráva začala růst, no jako z vody.
O tom jsme si povídali zase na biblické, jak jaro vlastně podává zprávu o velikonočním vzkříšení. Jako by se o Velikonocích příroda přidala k té radosti a sama se začala zvedat ze zimní mrtvolnosti. Mluvili jsme o tom, že někteří z nás právě v přírodě, v Božím stvoření zvlášť silně pociťují Boží přítomnost a Boží působení. Když člověk zvedne oči od asfaltu k horám, přichází na jiné myšlenky. Ne náhodou zpěvák žalmu zvedal oči právě k horám, když hledal pomoc. A došel k poznání: „Pomoc mi přichází od Hospodina, on učinil nebesa i zemi.“ I on došel k tomu, že Bůh, který se stará o své stvoření, o řeky, zvířata i lesy, se postará i o své lidi.
A právě Boha jako zahradníka, konkrétně vinaře nám popisuje Ježíš v tom dnešním povídání o vinném stromu, nebo keři. I ten nám na zahradě po tom dešti zeleně obrazil. Schválně jsem se byl podívat. Bůh pečuje o své stvoření a není proto náhodou, že Ježíš používá obrazy z přírody k tomu, aby popsal vztah mezi Bohem Otcem, Ježíšem a námi lidmi. Ono to všechno totiž souvisí.
V Ježíšově povídání se také ocitáme v zahradě, na vinohradu. Stojíme před keřem vinné révy. O zahradu, o ten strom se stará dobrý vinař. Pečuje o to, aby měl všechno, co potřebuje – dobrou půdu, přístup ke světlu, dostatek vody. A také tam, kde trčí suché větve, stříhá, aby šla životodárná míza do plodů ne mimo. Větve jsme prořezávali zase včera s bratrem Pelcem a s Jakubem Kašparem. Vinař pečuje o svoji révu s láskou. Vy, kdo se staráte o zahradu nebo o kytky doma, víte, co to obnáší. Na rostliny je třeba myslet. Vyžaduje to dost práce. Někdy je to námaha. A mezi tím přichází radostné chvíle, když všechno začne kvést, pak když to začne nasazovat na plody. Obzvláštní radost přichází, když člověk, co zasel, sklízí. A co teprve, když si na plodech své práce může pochutnat. Je to celý proces. Bez lásky to nejde.
Nejde to také bez vody. Voda a všechny živiny z dobře hnojené půdy stoupají do révy kořeny a pokračují kmenem vzhůru do větví. Kmen prostředkuje mezi péčí vinaře a dobrým životem větví. Proto, když větve lezou nahoru do koruny, dobře se drží kmene, aby jim nedošly síly a nepadly k zemi. Vzájemně se podpírají s ostatními větvemi. Vytvářejí tak celý propletenec vztahů. Společně se zdvíhají k nebi. Kdyby se dobře nedržely, spadla by s nimi na zem i péče vinaře. Bylo by po radosti na všech stranách.
Takovýto obraz Ježíš kreslí. Sebe maluje jako kmen, který láskyplnou péči svého Otce vinaře přináší do větví. My lidi jsme těmi větvemi. Péče se kmenem rozlévá do větví. Když se na keř révy podíváte, vypadá jako, když se voda rozlévá do krajiny a zavlažuje ji. Jako by se péče do ní vlitá, rozlévala a šířila dál. A tak také ten obraz pokračuje. Pokračuje k tomu, co ze sebe větve vydávají – k plodům. V celých trsech hroznů se rozmnožuje péče a láska, které do stromu byly vloženy. To je výzva, která se v přirovnání k vinné révě skrývá. Jednoduše řečeno: Mnoho získáváte, mnoho dávejte. Získáváte s láskou, rozdávejte s láskou. Boží péče vám k tomu dává sílu. Dobrá úroda probouzí radost vinaře.
Ježíš říká učedníkům: „Na to, že do vás Bůh tolik investuje, odpovíte nejlépe tím, že budete dál rozšiřovat to, co sami získáváte.“ Tak, ne mnoha zbožnými řečmi, se projeví největší chvála za Boží péči. Tak se podělíte o radost ze všech těch darů. Jakou podobu mají mít plody, které máme nést, se u každé člověka liší. Sám Ježíš to také nijak blíž nespecifikuje. Každý máme jiné nadání a jiné obdarování. Ježíš to nechává na nás, a aby nás nasměřoval dalším směrem, pokračuje o lásce a o radosti.
Ten obraz je velmi celistvý. Všechno souvisí. Je řeč o vinné révě, o jejich plodech, o lásce a o radosti. Vinné hrozny i samotné víno Ježíšovi posluchači dobře znají a my taky. To první je sladké, to druhé v patřičných dávkách pomáhá uvolnit se, sdílet radost, někdy také vyznávat lásku. V Novém Zákoně i dnes víno patří k slavnostním i radostným chvílím. Jen si vzpomeňme na milá setkání s přáteli, anebo třeba na slavnosti agapé, které jsme doma slavili na velikonoční neděli s chlebem a vínem. Sám Ježíš učedníkům povídá o vinném kmeni právě po té, co spolu seděli u poslední společné večeři. I u ní se přece pilo víno. V tomto obrazu víno spojuje.
Ježíš o vinném stromě, o lásce i o radosti mluví právě ve chvíli, když se s učedníky loučí, před svou smrtí. Stále znovu se přitom ale opakuje slovo „zůstávejte“. Zůstaňte ve mně, a já ve vás. Dobré ovoce nese větev, která zůstává při kmeni. Zůstávejte ve mně, a ponesete hojné ovoce. Jeho slova mají zůstat v učednících. Zůstaňte v mé lásce. Já zůstávám v otci. Ježíš se totiž s učedníky loučí a přitom je ubezpečuje, že s nimi zůstává. Na první pohled to nedává smysl. Odchází a přece zůstává.
Zdá se mi, že po těch uplynulých týdnech a měsících je ale tenhle protismyslný obraz pochopitelnější než dřív. Ježíš odchází, a přitom zůstává. Možná máte podobnou zkušenost z posledních týdnů. Ostatně jsme o tom někteří mluvili i na biblické. Navzdory tomu, že jsme žili ve vynucené izolaci, nezůstávali jsme sami. Zůstávali jsme v kontaktu. Věděli jsme o sobě. Navzájem si nabízeli pomoc. Věděli jsme, že se máme na koho obrátit. Zůstávali jsme si nablízku, i když jsme si byli vzdáleni. A bylo jaksi silnější i to vědomí, že nejsme sami, i když kolem zrovna nikdo nesedí, že pán Bůh, pán Ježíš s námi je. To pouto získávalo na intenzitě. Možná jste to prožívali podobně.
I z toho mám radost, že se ukázalo, jakou naše společenství má sílu. Je to společenství, propletená koruna stromu, kterou pohromadě drží jeden kmen. Ježíš odchází a přece zůstává. Skrze ten kmen k nám dotéká všechna životodárná potrava. Díky němu nejen přežíváme, ale můžeme také pociťovat lásku a žít s radostí. Zůstáváme přece ve spojení s tolika dalšími lidmi i s Bohem! Navzájem si to dáváme najevo. Poznávali jsme o teď intenzivněji než jindy. Tudy je tedy možné čerpat radost.
Než skončím, musím zmínit ještě jednu větu, která mě v těch Ježíšových slovech zvláště silně zaujala. „Zůstaňte ve mně, a já ve vás.“ Nejen, že my máme zůstávat v Ježíši, tedy být napojeni na ten kmen. To lze dobře pochopit, odtud proudí živiny. Jde to ale i na druhou stranu. Ježíš říká, že i on zůstává v nás. Větve potřebují kmen, aby netrčely ve vzduchoprázdnu, to je jasné. Ale je to tak, že také kmen potřebuje větve? Biologie naznačuje, že ano. Bez listí kmen nemá kudy čerpat slunce pro svůj život. Větve vinné révy se jako prameny z hor také stékají do jednoho silného kmene.
Je to tedy tak, že nejen my potřebujeme Ježíše, ale Ježíš také potřebuje nás? Jde to na obě strany? Jakoby i kmen čerpal sílu z větví a zároveň se skrze svoje větve rozpažoval do světa? Když Ježíš odchází, zůstává ve světě skrze ty, kdo mu věří? Zůstává ve světě skrze nás? Je to tak? Pokud ano a Ježíš zůstává ve světě skrze nás, je to s tou láskou i radostí třeba vzít vážně. Bylo by to totiž na nás. Máme, oč se dělit. A naštěstí víme, odkud čerpat.
„To jsem vám pověděl“, říká Ježíš, „aby moje radost byla ve vás a vaše radost aby byla plná.“ Zdá se, že tako jako voda, i radost padá z nebe. Tak nezapomeňme dát sudy pod okapy! Ať jsou plné! Amen