Vrchlabí 26. 4. 2026
Michael Pfann
Texty: Introit Ž 119,2, 1. čtení Ez 36, 23-28, kázání Lk 24,13–35, 3. čtení 2. Tm 2,11-13, pož. 2. J 3
Písně: 246, 559, 239, 667, 689
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
co zapaluje srdce? Co způsobí, že vám hoří srdce? Že uvnitř cítíte plamen, který vás nestráví a pomáhá vám jít dál? Co zapaluje srdce?
Můj tchán Richard mi v týdnu povídal, že má problém se svým novým autem. Je to obytný Volkswagen Transporter, v kterém jezdí na skialpy do alp. I v mrazech v něm může spát. Stává se mu ale občas, že auto nechce chytit, nechce nastartovat. Strčí klíček do zapalování. Snaží se klíčkem otáčet a nic. Ani se nepohne. A tak to zkouší znovu, někdy se pohne o milimetr, někdy o další, někdy vůbec. A pak najednou z ničeho nic zapalování zafunguje, auto chytne. Přeskočí jiskra, vstříknuté palivo zahoří a motor naskočí. Co to ale je, co způsobí, že zapalování najednou funguje, že to chytne, zatím pořád není jisté. Ani náš automechanik, pan Slavíček z Jaroměře si s tím zatím neumí poradit. Co to je, že to chytne. Co zapaluje auto? A co zapaluje srdce?
*
Učedníci, kteří směřují do Emaus, mají vyhaslé srdce. Jejich srdce hořelo. A pak vyhaslo. Vyhaslo, když zjistili, že jejich učitel, Ježíš, kterému v životě věřili, zemřel. Dozvěděli se dokonce o tom, že jeho hrob zůstal prázdný. Navzdory jeho slibům nedokážu nějak uvěřit tomu, že by žil. Ono to taky nedává žádný smysl. Tak jejich srdce vyhaslo, zpomalilo se. Došla jim totiž víra. My na těch dvou učednících můžeme pozorovat, co se s člověkem děje, když mu dojde víra.
Jsou smutní. Skleslí. A jsou plní skepse. Sice jim ženy říkaly, že Ježíš je vzkříšený. Že jim to říkali andělé. Ale k něčemu takovému jsou učedníci skeptičtí. Nevěří tomu.
To další, co se děje s člověkem, když mu dojde víra je, že opouští společenství. Do té doby byli s Ježíšem a s ostatními učedníky v Jeruzalémě. Ještě to nebyla tak úplně církev. Ale bylo to společenství. Jenže to, čemu věřili, selhalo. Selhalo to, co drželo společenství pohromadě. Totiž víry. A tak pro ně i společenství ztratilo smysl. Odchází pryč, pryč z centra dění, z Jeruzaléma. Utíkají. Společenství se rozpadá.
A co je možná nejtěžší, je, že ztratili víru v budoucnost. Že věci se mohou dobře vyvinout. Dokud byl Ježíš s nimi, tak věřili v lepší zítřky. Věřili, že Ježíš je vysvobodí. Takhle to říkají: Že věřili, že Ježíš vysvobodí Izrael. Že ho vysvobodí od čeho? Možná od okupační vlády. Od nespravedlivých poměrů. Nebo to vysvobození šlo někam hloub. Že je vysvobodí od jejich strachů. Od jejich starostí. Opuštěnosti. Viděli, jak Ježíš vysvobozuje lidi z nemocí, ze sociální izolace. Viděli, že vrací naději. A tuhle naději právě teď učednici ztratili. Ztratili naději, že na světě může být dobře. Že se poměry mohou zlepšit. Myslím, že tenhle pocit nám v posledních měsících a letech není úplně neznámý. No tak utíkají. Mají za to, že dobře už bylo. Že teď už všechno půjde jenom z kopce. Žádný mesiáš, žádný dobrý vládce, žádný zachránce nepřijde. Zůstali na všechno sami. Mají zase strach z toho, co bude. Takhle to vypadá, když člověku dojde víra – je sám, smutný, skeptický a bez naděje.
*
Jak takhle učedníci jdou s trudnou myslí, rozmlouvají o tom, co se v posledních dnech stalo, tak se k nim najednou přidá další pocestný. A je to právě ten Ježíš, o kterém si mysleli, že je mrtvý. Že je vlastně možná zradil, protože nenaplnil, co slíbil. Učedníci Ježíše na první pohled nepoznají. Jakoby něco bránilo jejich očím ho poznat. Asi to nějak souvisí s vírou, která jim došla. Bez ní nedokážou rozpoznat, že je s nimi v druhém člověku právě Bůh. Ježíš se jich ptá, o čem to rozmlouvají? Oni se diví, že vůbec nic neví o tom, co se v posledních dnech stalo. Tak mu to všechno znova převypráví. Mluví i o svých zklamaných nadějích, o víře, která selhala.
Ježíš se rozzlobí. Říká, „jak jste nechápaví?“ Doslova říká: „Jste pomalého srdce. Máte těžkopádného srdce“. Protože srdce souvisí s vírou. „Proč nevěříte tomu, co říkali proroci a Ježíš? O tom, že mesiáš má trpět. A skrze to dojít slávy.“
Možná se Ježíš zlobil, ale znal lidi. Tak to nevzdal. A protože víra souvisí nejen se srdcem, ale také s rozumem, začal jim vyprávět celý příběh Bible. Začal od začátku od Mojžíše, pokračoval přes proroky. A vykládal všechna ta místa v příběhu Izraelského lidu, v příběhu Bible, která připravovala na setkání s mesiášem, s Ježíšem. Ony totiž ty biblické příběhy jsou živná půda, kompost, hutný humus, z kterého roste víra. Příběhy Bible jsou polena důmyslně poskládané hranice, pod kterou pak už stačí jen škrtnout sirkou a zapálit oheň. Oheň, kterému se říká víra. Ta učedníkům na pár hodin došla. Ale to taky známe. To se člověku stává den co den. Teď už zase s Ježíšovým vyprávěním začíná doutnat.
*
A tak jdou, učedníci poslouchají. Je to napínavé. Jak tak nadšeně naslouchají, cesta rychle ubíhá, dojdou do vesnice, do Emaus. Mezitím začne padat večer. Učedníci Ježíšovi říkají: „Zůstaň s námi, už se stmívá. Zůstaň s námi, den se nachýlil.“ Přemlouvají ho: „Zůstaň s námi, už se připozdívá.“
Ježíš pozvání přijme. Vejde s nimi domů. Jako host. Usednou k večeři. V tu chvíli se stává pozoruhodná proměna. Z hosta se stává hostitel. „Buď na hostitelem.“ Zpíváme. Něco takového známe i my od Večeře Páně. My na stůl přinášíme chleba a víno. Jako ti učedníci. Ale přitom se my necháváme hostit. Role se obracejí. To je to, co v tu chvíli zažívají učedníci u stolu. Ježíš bere do ruky chleba. Vzdává díky. Láme ho a rozdává.
A to je právě ta chvíle, kdy učedníci poznají, že je Ježíš s nimi. Najednou jim z očí spadne mlha. A oni pochopí. Poznávají ho. Poznávají toho, kdo se dělí o jídlo. Kdo sdílí. Kdo sdílí sebe. Poznávají, že člověk, který se sdílí je Boží syn. Že to je Ježíš. Ten který, sdílí společenství. Tvoří společenství. Kde jsou, dva neb tři. Byl mezi nimi.
*
A to je ten moment, kdy se učedníkům vrací víra. Otevírají se jim oči. A Ježiš mizí. Mají otevřené oči, takže ho konečně mohou vidět. A když ho konečně mohou vidět, tak Ježíš mizí. Je to paradox, ale dává to smysl. Už ho nepotřebují mít po boku z masa a kostí. Protože už zase ví, že žije. Už mají oči proto, věřit, že Ježíš žije, že Bůh je s nimi. I když ho třeba nevidí. Protože mají ty speciální oči, které vidí dál. Kterým se říká víra. Učedníkům se vrátila víra. Dochází jim, že už v to v nich nějakou chvíli bublalo. Že se to připravovalo. „Vždyť nám přece srdce hořelo, když nám vyprávěl příběhy z Bible.“ Uvědomují si. Tenhle plamen znovu zažehl jejich víru.
Už jsme si řekli, co se děje s člověkem, když přichází o víru. Teď můžeme pozorovat přesný opak. Co se s člověkem děje, když se mu vrací víra. Smutek a skepse jsou ty tam. Smutek nahrazuje nadšení. Jsou toho plní. Skepsi nahrazuje potřeba, se o to nové poznání, o novou naději podělit s druhými. Učedníci vyskakují. Vyskakují a běží zpátky do Jeruzaléma. Zpátky k ostatním učedníkům. Vrací se do společenství. Potřebují se podělit o to, co právě získali. Jako se Ježíš s nimi dělil o chleba. Oni zase cítí potřebu sdílení. Dělí se o novou dobrou zprávu, že Ježíš žije. Že život jde dál. Učedníci už to také ví. Proto jsou pohromadě.
*
Na začátku učednici utíkali pryč z Jeruzaléma, protože nevěřili tomu, že by život mohl začít nanovo. Ztratili naději a s ní víru v dobrou budoucnost. Teď se vrátili, protože se jim vrátila naděje, že věci navzdory špatným zprávám, navzdory lidské zkušenosti ještě mohou mít dobrý vývoj. Že život jde dál. Zažili, jak Bůh kráčí s lidmi po cestě světem. Jak je osvobozuje od beznadějné skepse. Jak se lidem vrátila víra, tak změnila se jejich životní perspektiva. Klíček v zapalování povolil. Motor chytil. Srdce se rozhořelo.
Víra. To je to, co zapaluje srdce.