Vrchlabí 22. 9. 2024
Michael Pfann
Texty: Introit ž 1384n, 1. čtení Mt 15,21-28, kázání Ga 3,26-29, 3. čtení 1. J 5,4, pož. Gn 12,2
Písně: 289, 431, 769 S 119, 408
Milé sestry, milí bratři,
„je to pravda odvěká, že šaty dělaj člověka.“ To, co si na sebe oblékáme, mezi námi může stavět nepřekonatelné bariéry. Jen si představte, jak to může dopadnout, když se u jednoho stolu potkají dva muži – jeden v dresu Sparty, druhý v dresu Slávie. Jak dlouho potrvá, než začnou vzduchem lítat půllitry? Nebo vojáci v uniformách znepřátelených armád. Potkají se a už šahají po zbrani za pasem. Žena v kostýmku přešlapující na refýži a vedle ní tulák v hadrech. „Bez tak bude chtít drobné na víno.“ Je to pravda odvěká, šaty dělají člověka. Vyjadřují jeho postavení. Vyjadřují, do které části společnosti náleží, kolik vydělává, komu fandí. Šaty, co dělají člověka, rozdělují. A společnost je rozdělená: na různé party, bubliny, partaje a vrstvy.
*
Nemusí to tak ale být vždycky. Ani s tou rozdělenou společností, ani se šaty, co rozdělují. Záleží na tom, co si oblékáme. A teď nejde o to, jestli žehlíte nebo dáváte přednost nedbalé eleganci. Pavel říká: „Vy, kteří jste byli pokřtěni, jste oblékli Krista.“ To zní dost zvláštně. Obléknout Krista.
Ve staré církvi, katechumeni, tedy ti, lidé, kteří se připravovali na křest, nosívali před křtem svoje běžné oblečení. Někdy dokonce během velikonočního půstu nosili jakési kající oblečení, třeba šedé v barvě popela, který si symbolicky sypali na hlavu. Během slavnosti křtu se převlékli do bílého roucha. Bílá barva vyjadřovala nový život, který křtem začíná. Vyjadřovala odpuštění vin. Zásadní životní změnu.
Snad také to převlečení kabátu vyjadřovalo právě to, že se křtem oblékají Krista, jak o tom mluví Pavel. Ten symbol už je snad pochopitelnější. Co ale znamená obléknout Krista. To je pořád poněkud tajemné. Pavel nějakou představu má, třeba se nám povede ji alespoň částečně porozumět.
*
Říká: „Vy všichni, kteří věříte pánu Ježíši, jste děti Boží.“ A pokračuje dál a vyjadřuje to, co víra v Ježíše, co křest, tedy odevzdání svého života Ježíši Kristu, s člověkem dělá. Jak ho proměňuje. Jak proměňuje společenství. Jak v posledku proměňuje lidskou společnost. „Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Všichni jste jedno v Kristu Ježíši.“ To je pro mě jedno z ústředních míst Pavlových dopisů. Je to naprosté přeformátování mezilidských vztahů. Už to nejsou šaty, které si každé ráno oblíkáme, co nás dělá člověkem. V popředí nestojí naše společenské role. To rozhodující už není, jestli jsme popelář, příštipkář, nebo podavač. Naše pracovní a společenské šaty nejsou tím, co určuje naši osobnost. Zásadní je ten podivný, nebo podivuhodný křestní oblek. Oblékli jste Krista.
Tahle těžko popsatelná garderoba určuje náš život. Boří bariéry, které mezi námi staví naše dresy, kostýmky a kvádra. „Z pohledu pána Ježíše mezi vámi nejsou rozdíly.“ To znamená: z pohledu věčnosti mezi vámi nejsou lepší a horší, zelenáči a zasloužilé osobnosti. Pánu Bohu je jedno, jestli jste vyrostli jako židé, nebo pohani, respektive, jestli jste vyrůstali v nedělní škole, ve skautu nebo na ragby. Pánu Ježíši je jedno jestli jste chlap nebo ženská. Je mu jedno, jestli otročíte čtrnáctky v šestidenním provozu, nebo sedíte v dozorčích radách výnosných podniků. Tyhle rozdíly nejsou rozhodující.
Svým křtem, totiž tím, že jste se rozhodli vsadit svůj život na Ježíšovu kartu, jste vstoupili do společnosti, kdy tyhle bariéry nehrají rozhodující roli. Tady jste všichni jako jeden. Tohle je společenství, které hraje podle jiných společenských pravidel. To, na čem opravdu záleží není to co máme za sebou, ale to co máme před sebou, totiž to, čemu věříme. To totiž utváří a proměňuje náš život.
*
Zajímavé je, že sám Ježíš se tohle překročení společenských, národních, náboženských hranic musel sám naučit. O tom vypráví příběh z prvního čtení.
Ježíš s učedníky vyrazili do kraje. Přiběhla za nimi jakási žena. Byla to Kananejka. To známe už ze Starého zákona. Kanán to je cizina. Nepřátelské prostředí. Pohansko. Kanán je opak Izraele. Kananejci protiklad Božího lidu. Tahle žena, cizinka, pohanka překračuje všechny myslitelné hranice – ty kulturní, rozdělení mužských a ženských rolí, národnostní i náboženské hranice. Překračuje je. Z pohledu některých – učedníků – drze… Z pohledu jiných – zoufale… Z pohledu snad svého – s vírou a nadějí… křičí za Ježíšem. „Smiluj se nade mnou. Moje dcera je těžce nemocná.“ Jakoby mu říkala – „Vím o všech tě bariérách, které nás dělí. Nakloň se přes ně. Buď té dobroty. Smiluj se. To znamená, překroč to, co si nezasluhuje překročit. A přece to může být překročeno, pokud člověk/Bůh projeví svou velkorysost. Smiluj se a pomoz mé dceři.“
Učedníci, řádní správci daných hranic, zákoníci v nás ji odhání. „Ať jde pryč. Ať nedělá rozruch. Zbav se jí, Ježíši.“ Chtějí mít klid. Ježíš ženu neodhání. Ale říká: „Já jsem tady pro lidi z Božího lidu. To ty nejsi. Jsou dané hranice, přes které ani já nemůžu.“ Ona se nedá. Starost o vlastní dítě je veliká. „Pane, pomoz mi.“ On ji na oplátku přirovnává k psovi: „Nemůžu přece vzít dobrý chleba, který je určený pro děti Boží a hodit ho kdejakému psovi.“ Žena se ale stále nedá: „Jistě, Pane, tomu rozumím. Ale copak se psi neživí drobky, které upadnou od huby jejich páníčkům?“
V tu chvíli i člověk Ježíš pochopil něco velikého. V tu chvíli i Ježíš překročil svůj vlastní obzor. Uviděl, že víru není možné spoutat do hranic společenských, kulturních, náboženských ani národnostních konvencí. Síla víry je v tom, že konvence, hranice, bariéry a zvyky překračuje. Víra té ženy byla tak veliká, že zbořila zdi, které se zdály nepřekonatelné. „Ať se stane, jak si přeješ, tvoje víra skály láme.“ Řekl ji Ježíš a možná i on v tu chvíli definitivně pochopil, že víra má sílu proměnit svět. Ta žena oblékla Krista a v tomhle dresu bez rozlišováku překročila checkpointy Palestiny, změnila život sobě, své dceři a mám dojem, že tak trochu i samotnému Ježíši.
Ta žena pochopila, že v Kristu padají rozdělující ploty mezi lidmi. Že v Kristu se všichni mohou stát součástí Božího lidu, Božími dětmi. Pro všechny může platit to požehnání, které dostal kdysi Abraham, když vyrazil na cestu z hranic toho, co sám znal. „Požehnám tě. Staň se požehnáním.“
*
Jak je to tedy s těmi šaty? Dělají člověka nebo nedělají člověka? Ano i ne. Člověk, který dá na slovo Pána Ježíše neztrácí svou identitu. Nepřestáváme být dětmi svých rodičů ani rodiči svých dětí, se všemi traumaty i radostmi, které to obnáší. Nepřestáváme být účetními, jemnými strojaři, náměstky, lékaři. Nepřestáváme být pravičáky ani levičáky. A co hůř, pán Bůh odpusť, nepřestáváme být ani fašisty ani komunisty. Nepřestáváme být nebo nebýt na kluky nebo na holky. Ve víře, ve křtu, oblékáme Krista. Kristus nás přijímá takové jací jsme.
A přeci novou identitu získáváme. Identitu, která tohle všechno přesahuje. Nové šaty, které nerozdělují. To rozhodující totiž není to, co nás rozděluje, ale to, co nás spojuje. Láska Boží, odpuštění a milost – vytváří nové společenství. Nehraje se v něm na zásluhy ani na barvy. Ježíš Kristus otevírá nové společenství. Do toho společenství patří lidé i se svými specifiky. Nemusí v něm hrát na kluby, party, bubliny a vrstvy. Lidé navzdory odlišnostem totiž mohou žít spolu. Díky svým odlišnostem spolu mohou spolupracovat a vzájemně vytvářet něco dobrého. Každý tu má místo takový, jaký je. Takový, jaký je, se proměňuje v nového člověka. To je to, čemu se říká jednota v rozmanitosti. To je síla církve, které žije z Ježíšova slova, obláká Ježíše. Z různě obdařených jednotlivců vzniká bohaté společenství. Je tu cítit respekt k jinakosti. I odpuštění, které umožňuje vzájemné soužití. A že to tak zdaleka vždycky není, není důkazem toho, že to nejde. Ale toho, že i v církvi jsme stále ještě na cestě do Božího království, ne už tam.
To společenství, chceme-li, církev, Boží lid má od pána Boha zvláštní požehnání. Dostal ho už praotec Abraham. „Požehnám ti. Staneš se požehnáním. V tobě dojdou požehnání všechny čeledi země.“ Společenství, v němž se nosí Kristova garderoba, má uprostřed světa naprosto výjimečnou funkci. Dostali jsme to požehnání žít ve společenství, které nás přijímá takové, jací jsme. Ve společenství, kde odlišnosti nerozdělují, ale obohacují. Máme požehnání, že náš život má perspektivu, která přesahuje hranice představivosti.
Tuhle zkušenost můžeme a máme životem i slovem předávat dál. Pavlovo společenství v Galacii bylo stejnou menšinou, jako to naše ve Vrchlabí. A přesto v sobě naše malá společenství mají potenciál proměňovat společnost rozdělenou podle značky na triku. Naše malá společenství mohou předávat zkušenost, že to, co nás rozděluje, nás může ve skutečnosti obohacovat. Jinakost nás nemusí děsit. Však jsme všichni děti Boží. To je požehnání, které jsme dostali a které můžeme předávat až na sám konec světa. Oblékli jste Krista. Tyhle šaty dělaj člověka – dělají ho dobrým.: Staňte se požehnáním. Amen