Vrchlabí 30. 11. 2025
Michael Pfann
Texty: Introit Ž 50,2-3a, 1. čtení Mt 21,1-11, kázání Ř 13,8-12, 3. čtení Zach 9,9n, pož. 1. Tes 5,23-24
Písně: 435, 282, 625, 421, 275
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
je čas vstávat. „Vstávat a cvičit.“ „Ale já mám ještě noc.“ odporuje Bobovi Bobek. A má pravdu. Pořád ještě je noc. Zvlášť, když má člověk, popř. králík hlavu zabořenou v černém klobouku.
Ale pravdu má zároveň i Bob – „noc pokročila. Den se přiblížil.“ V tom jsou Bob s apoštolem Pavlem zajedno. Oba i když je kolem temno, dokážou pocítit, že světlo už nabírá na síle. Vidí, že noc se mění v den. Jejich klobouk je poloplný. Zatímco Bobek chce zůstat zahrabaný v teploučku a tmě, Bob už cvičí a chystá se na přicházející den.
*
Nevím, jak to máte se vstáváním vy. Vím, že tu máme ranní ptáčata, resp. Boby jako je támhle Luděk Pelc i sovy, resp. Bobky jako Jiřina. Sám to mám taky tak. Ranní budík mě nikdy nepotěší a když si ho vypnu, stejně přiběhnou děti. Ale není budík jako budík.
Zapalovali jsme první svíčku na věnci. Dneska začíná advent. Příchod. Advent je vlastně taky takový budík do nového dne. „Noc pokročila, den se přiblížil.“ Říká Pavel. To je jeho: „Už je ráno.“ A přidává „Odložme proto skutky tmy a oblečme se ve zbroj světla.“ To je jeho „Vstávat a cvičit.“
Čas měříme v kruzích. Ráno, večer, noc a zase znovu. Po neděli vždycky přijde pondělí. Jaro, léto, podzim, zima a zase znovu. I církevní rok se točí kruzích. Pokaždé znovu začíná adventem. („Svět se točí, točí, točí a voda padá, padá, padá.“) Jeden si snadno začne připadat jako křeček v kolečku. Běží, běží, a přitom se nehne z místa.
Křesťanská víra ale běh lidského života a života světa nekreslí v kruzích, ale na přímce, lineárně, odněkud někam. Život má směr. Člověk, který věří, totiž má naději. Naděje dává životu směr. Díky ní můžeme – alespoň čas od času – vystoupit z křeččího kolečka. Pochopit, že tma, ani nezastavitelný kvalt bez cíle, tu nejsou napořád. Paradoxně – v koloběhu církevního roku nás advent vytrhuje z tohoto koloběhu. I když se stále znovu opakuje, periodicky nám připomíná, že nás čeká a už přichází ještě něco – něco nového, jiného, nečekaného. Světlé zítřka – noci navzdory.
*
Je to trochu zvláštní, ale jako křesťané totiž žijeme ve dvou světech. Jednak ve světě, jaký je. Ten se člověku může zdát veselý, ale nezřídka taky poměrně tmavý. Má svoje světlé chvilky, ale taky hluboké temnoty. Bolesti, nemoci, nespravedlnost, mocenskou zvůli. Kromě toho ale také jako křesťané žijeme ve světě ne jaký je, ale jaký by mohl být.
To je ten svět, který věříme, že jednou přijde. Je to podoba světa, ve kterou doufáme. Máme naději, že takový svět může být. Když tu naději pragmatickou skepsí neudusíme, když nemáme za to, že lidi se nemění, stejně jde všechno od desíti k pěti, rozhodují za nás ty nahoře, a vlastně nemá cenu o něco se snažit. Když namísto toho dáme naději prostor, čas od času se stane, že svět, jaký je a svět jaký by mohl být se prolnou. Stanou se jedním. To je nebe na zemi.
V takových chvílích vidíme, že noc pokročí, den se přiblíží. Rozlije se světlo. Alespoň na chvíli. A pak zas na další. A znovu. To se už tenhle náš svět stává světem, který může být. Proměňuje se ve svět, který přichází. Takhle přichází Boží Království na zem. Tak jako to pociťovali lidé v Ježíšově blízkosti, když k nim přišel – třeba na oslu. Člověka to nezřídka překvapí, protože způsob, kterým příchází svět, jaký by mohl být, má často nečekanou podobu – třeba oslí, nečekanou, bláznivou. Ono to vyžaduje kus bláznovství, věřit, že se věci mohou změnit k dobrému. Ale mohou. Přichází. Tak nám advent, příchod, pomáhá vystoupit z koloběhu bez výhledu a získat směr. Směr ke světu a životu, jaký může být.
*
Jak na to prakticky? Pavel má jednoduchý recept, jak se k takovému světu přiblížit. „Prostě se mějte rádi.“ „Nikomu nezůstaňte nic dlužni, než abyste se milovali. Kdo miluje druhého, už naplnil Zákon. Jinými slovy, kdo miluje druhého, tak dělá všechno, co může. Láska neudělá bližnímu nic zlého.“ Jednoduchý recept. Problém s jednoduchými recepty je, že je někdy ve skutečnosti hodně náročné podle nich vařit.
Někdy se jednoduché recepty taky zdají buď naivní, nebo jako knížecí rady. To ale není případ apoštola Pavla. Nepíše svůj dopis z měkkého sofa. Pavel sedí v Římě ve vězení a hrozí mu smrt. Ale i v temnotách vězeňské cely nevzdává naději ve svět, v němž jsou lidé schopní jednat jeden s druhým jako rovný s rovným, kde jsou si schopni vyjít naproti, mít porozumění pro smutek druhého, vydržet spolu v trápení a sdílet spolu radosti. To všechno patří k lásce a někdy je to fuška. Nepatří k ní to, co je snazší, okřikovat své protivníky, vyhrožovat jim, dávat ultimáta, hrát mocenské hry a zavírat do vězení. Jako Pavla. S láskou, která dá práci, je namísto toho možné si odpustit, co si jsou lidé navzájem dlužní a hledat společnou cestu k o něco světlejší budoucnosti. Tudy přichází ten nový den.
Pavel z temného vězení dodává naději těm, kdo venku žijí své životy na svobodě a hledají, jak s tou svobodou zodpovědně naložit. Pavel dokáže vytáhnout hlavu z temného klobouku, dívat se skrze mříže k tomu, co tu možná ještě tak úplně není, ale mohlo by být. Už touhle schopností vidět neviděné, to neviděné přibližuje těm, kdo mají zatím na očích takovou tu klapku na spaní v letadle. Pavel vidí, že noc pokročila a den se přiblížil.
Teď, při rozbřesku, na počátku nového dne je potřeba se k sobě chovat tak, jako se k sobě chovají lidé, co se mají rádi. Říká Pavel. Jakkoli ten recept může znít naivně, lepší neexistuje. Ostatně nejlepší pokrmy se vaří z kvalitních základních surovin. Láska je jedna z těch nejzákladnějších. Pokud z nich nedokážeme hned napoprvé, ani napodruhé navařit menu o sedmi chodech, pořád stojí za to začít alespoň s předkrmem. Třeba někdo další vaří hlavní jídlo a někdo třetí připravuje rafinovaný deset. Společně se to poskládá v radostnou hostinu. Světlo přichází postupně, ale jakmile jednou blikne, je těžké přestat vidět to, co jsme v jeho záři zahlédli. Obrysy přicházejícího světa, nelze dostat z hlavy. Noc pokročila, den se přiblížil.
*
Je dobré si přitom přiznat, že se světlem občas vyjdou na povrch také věci, které bychom raději nechali schované. Ve čtvrtek jsem se v Budapešti zúčastnil konference o dějinách církve za komunismu. Většina maďarských historiků vycházela z dokumentů státní bezpečnosti. Popisovali tedy příběhy různých spolupracovníků a agentů jejich StB mezi členy církve – mezi faráři, profesory, biskupy. Na světlo tak vycházejí různé křivdy. Vyrovnat se s nimi je bolestivý proces. Ale aby se člověk mohl posunout dál, je potřeba přiznat si, v čem jsme selhali, v čem jsme si ublížili. Jedině tak je možné, nezůstat si nic dlužní, odpustit si a společně hledat cestu ke světlejší budoucnosti. Světlo odhaluje ledacos, ale zároveň právě ve světle se dobře hledá orientace.
*
Noc pokročila, den se přiblížil. Milí přátelé, to není malá naděje. V potemnělém světě je to něco, co nám dává sílu jít dál. Prát se za lepší svět. Jak na to? Pavel říká: „s láskou“. Tak nebuďme hnidopiši a vezměme ho vážně. Říká „oblečte se do zbroje světla.“ Bojujte za dobrou věc, dobrými prostředky. Tak, aby svitlo nejen vám, ale i těm druhým, třeba i těm, kdo stojí proti vám.
Na gymplu jsme měli učitele matematiky, který říkal, že aby někoho zapálil pro vědění, musí sám hořet. A tak si v hodině zapálil rukáv košile. A hořel. Pak to rychle hasil v umyvadle. Ale alespoň chvíli hořel.
To je to, co můžeme udělat my – hořet, anebo alespoň doutnat, jak ty družičky minulý týden. Není nutné mít větší ambice, ono už sám hořet dá pěknou fušku. Ale jak nám dosvědčí kuřáci mezi námi, vždycky se najde někdo, kdo si přijde připálit. Noc už pak prosvěcují hned dva ohníčky. A to se pak hned lépe kráčí k novému dni. Kvůli tomu se vyplatí vytáhnout hlavu z temného klobouku a vidět, že někdo nám přichází na proti. Noc pokročila a den se přiblížil.