Jiří Weinfurter
společné bohoslužby podkrkonošských evangelíků v Libštátě 18. 10. 2026
Text pro kázání (Mk 2,23-28):
„Jednou v sobotu procházel obilím a jeho učedníci začali cestou mnout zrní z klasů. Farizeové mu řekli: „Jak to, že dělají v sobotu, co se nesmí!“ Odpověděl jim: „Nikdy jste nečetli, co udělal David, když měl hlad a neměl co jíst, on i ti, kdo byli s ním? Jak za velekněze Abiatara vešel do domu Božího a jedl posvátné chleby, které nesmí jíst nikdo kromě kněží, a dal i těm, kdo ho provázeli?“ A řekl jim: „Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu. Proto je Syn člověka pánem i nad sobotou.““
Kázání:
Přátelé v Kristu, je vám něčím situace tehdejších Ježíšových přátel povědomá? S čím vstupuje do našeho světa, čím se dotýká i naší současnosti? To první, k čemu mě ten příběh přivedl, je nejspíš tomu dnešnímu životu již docela vzdálené. Byla to vzpomínka z dětství, kdy jsme také mnuli pšeničné klasy, abychom zrna poctivě rozkousaná a rozmělněnéná přetvářeli v tuhou hmotu, které jsme vznešeně říkali žvýkačka. Tehdy nás za to ale nikdo neplísnil. Možná také proto, že těch několik málo zrn nestálo za řeč. A kdyby snad někdo přeci jen něco namítal, tak bychom se mohli hájit, že pomáháme naplňovat ten vzácný a jedinečný závazek: “Ani zrno nazmar.” Pokud bychom ovšem ty klasy sbírali na souvrati a po žních.
Podobně by se i tehdejším stěžovatelům dalo docela snadno namítnout, že ti učedníci žádnou škodu nikomu nezpůsobí. Navíc by Ježíš mohl i Písmem argumentovat a vyvést kritiky z omylu, že učedníci ani žádné ustanovení Zákona nepřestupují. Nikoho na jeho právech neukracují (to by si museli klasy cpát po hrstech do kapes a do mošen), ale ani den odpočinutí svým jednáním nijak nenarušují. Byla to spíš taková kratochvíle zpříjemňující cestu pod rozpáleným sluncem. Kratochvíle, která ani trochu žaludek nenasytí. Což muselo tehdy vědět každé malé dítě a každý kdo jen někdy zkusil mnout klasy a žvýkat nepoddajné zrní.
Snadno tedy mohl Ježíš své přátele obhájit. On to ale neudělá. Na místo obhajoby člověka položí zásadní otázku: Co to je sabat? Jakou má důležitost, váhu v životě člověka? Na podobné otázky nebývá snadné odpovídat. Mnohem jednodušší by bylo, a tak se to zhusta děje dodnes, zaměřit se na osoby, na jejich obhajobu, nebo naopak kritiku. Podle toho, jak jsou nám blízcí nebo sympatičtí. Nebo jak moc nebo málo jsou oblíbení.
Pravda, v první chvíli to vypadá, že i Ježíš se něčemu podobnému nevyhne, když ze všeho nejdřív připomene jeden starý příběh, ve kterém klíčovou roli hraje i po staletích nezpochybnitelná autorita – David. David si dovolil něco v té době nepředstavitelného. Když on a jeho služebníci měli hlad, tak se z nouze nasytili chleby, které byly pro normálního smrtelníka nedotknutelné. A prošlo mu to. Ale ne protože to byl David, ale protože rozlousknul jedno ze základních dilemat života. Co je přednější, člověk, život, nebo principy, pravidla, normy, zvyky, tradice…? Ale aby si snad někdo špatně nevyložil, tedy že se Ježíš pouze odvolává na jednu z nejvýznamnějších autorit, tak hned k tomu Ježíš doplní: „Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu.” To je svým způsobem geniální odpověď na námitky farizeů. Má sloužit člověk sobotě, a nebo sobota člověku?
Jenže ani to není odpověď, byť se zdá být geniální. Co z toho vzejde, k čemu to povede, když se centrem a měřítkem všeho stane člověk? Důsledky dnes vidíme snad na každém kroku. Cokoliv se dá obhájit, vysvětit, na všechno se dá najít výjimka. Prohra se označí za úspěch, devastace přírody se schová za pokrok, slabost za touhu po míru, otročina za blahobyt a prosperitu. A sabat? Den odpočinutí? Na to už vzpomene jen málokdo.
Jak je snadné i o tuto Boží nabídku na cestě ke svobodě přijít, jak ji překroutit, jak snadné je si ji přizpůsobit podle vlastní potřeby, o tom věděli své i ti farizeové. O to víc, že celá ta událost se odehrála daleko od Jeruzaléma. V Galileji. Tam kde byly židé už poměrně malou menšinou. Prý asi jen dvacetiprocentní. Podobně asi jako je křesťanů v naší zemi. V takovém prostředí je pak docela snadné ztratit směr, ztratit kontakt s vlastní tradicí, rozmělnit víru v požadavcích doby a společnosti a nakonec na místo nebo vedle Boha si dosadit docela jiné autority či hodnoty.
To jistě tušil i Ježíš, proto nikoho neobhajuje ani nehaní, ale obrací pozornost všech k samé podstatě. Co to je sabat, k čemu má sloužit den odpočinutí!? Aby zůstal Božím darem, ve kterém zakusíme vůni ráje v řadě běžných dnů. Aby nás nestrhl proud dějů a událostí, nikde nekončící řetězec povinností, nároků, starostí. Možná to je jen kapka pokoje v moři starostí. Když se o ni ale ochudíme, co nás v tom moři ponese? Nakonec i ta kapka v moři má šanci se proměnit v ostrov radosti a vděčnosti, když se stane naším pravidelným kotvištěm.
To věděli jak farizeové, tak i Ježíš. Proto bylo tak důležité si znovu připomenout, co má čemu sloužit. Jestli člověk sobotě, nebo sobota člověku? Ale protože i to se dá všelijak překroutit a zneužít, tak Ježíš ještě dodá, pro farizeje možná nesrozumitelně, možná provokativně: “Proto je Syn člověka pánem i nad sobotou.“ V hebrejské mluvě Syn člověka může být jakýkoliv člověk. Kdokoliv z nás. Když to ale říká Ježíš, tak má na mysli člověka, který je věrným obrazem Božím, obrazem pravého lidství Bohem stvořeného. Tedy lidství, které touží s vděčností oslavovat krásu Božího stvoření a zároveň slávu Boha stvořitele. Aby tak naplnil své jedinečné poslání na tomto světě. Ne ve vládě nad čímkoli živým, ale v péči o život. Tak jak to celým svým životem naplnil ten jedinečný a pravý Syn člověka – Ježíš. V den všední i sváteční. V blízkosti a službě druhým i o samotě na modlitbách. Když druhým pomáhal nabrat dech, a také když jemu samotnému dech docházel v bolestech na kříži.
Pane Ježíši Kriste, děkujeme, že ty sám jsi dárcem svobody, ve světě úzkosti a sevření, ostrovem svobody v moři nikde nekončících nároků, úkolů, povinností. Děkujeme, že i skrze dnešní slavení můžeme nabrat dech a jít tam, kam ty sám nás posíláš. Amen
Pusťte si také píseň NEZ 674 Kdosi mě probouzí, podává dlaň, která zazněla i při společných bohoslužbách po kázání