10. 4. 2020 Velký pátek, sbory v Jilemnici, Vrchlabí, a Křížlicích
(karanténní bohoslužby V., připravil Jakub Hála, farář v Jilemnici)
Sestry a bratři,
společně pojďme prožít Velký pátek. Den, který je na první pohled plný nepochopitelného zmaru a utrpení. Den, který je plný otazníků a smutku. Ovšem den, který je v anglosaských zemích nazýván Holy Friday (Svatý pátek), Great Friday (Velký/Slavný pátek), nebo také (pro nás možná překvapivě) Good Friday – totiž Dobrý pátek!
Snad pro nás takový ve finále, nakonec bude. K tomu se společně ubírejme ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha svatého – amen.
Dnešními „bohoslužbami“, které bych ale raději nazval jakousi „meditací“, nás bude provázet i hudební doprovod v podobě internetových odkazů k vybraným písním. Tyto písně jsou samozřejmě jen nabídkou. Textem nás také budou doprovázet obrazy, jejichž autor je mystik a básník Williama Blake. Nad obrazy je možné se pozastavit a v modlitbě/v tichu nad nimi chvíli rozjímat.
Při pohledu na kříž, symbol dnešního dne, se společně skloňme k modlitbě:
Hospodine, Stvořiteli, který jsi stvořil tento svět jako dobrý a krásný, k Tobě dnes voláme a k Tobě se obracíme. V tomto svátečním čase je všechno jinak, než bývá obvykle. Velikonoce se slaví letos zvláštně. Každý jsme doma, nechodíme moc ven, nescházíme se s našimi blízkými. Možná více než kdy jindy jsme prožili postní čas opravdu postně – bez toho, co máme rádi. V mnohém jsme byli omezeni a tak jsme mohli více než kdy jindy vnímat, co to jsou pojmy nám dnes tak vzdálené, jako omezení, samota, nejistota, cesta utrpení, nemoc…smrt…snad i vzkříšení.
V tomto čase hledíme na Tvůj kříž. Na první pohled strašná věc. Ale chceme za něj děkovat. Proč? Je ten pohled na utýraného člověka k něčemu? Tato věc mě má proměnit? Tento pohled mě má zachránit, spasit? Může se za takovouto věc opravdu děkovat a radovat se z ní?
Prosíme, doveď nás k tomu. Přibliž nás k Tvému Velikonočnímu poselství. Dej nám nahlédnout do tajemství Velkého pátku, dej nám nahlédnout do tajemství nedělního rána, dej nám nahlédnout do tajemství a radosti evangelia.
Amen
Společně nyní čtěme text apoštola Pavla z listu Filipským (2, 6-11):
Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí –a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán.
Amen
PÍSEŇ, při které můžeme rozjímat nad prvním obrazem (spustíte ji, když zmáčknete klávesu „Ctrl“ a myší kliknete na tento podtržený odkaz.) https://soundcloud.com/user-302701285/byl-jsi-tam Po přehrání písně odkaz zavřete, ať se nepřehrává další píseň.
Obraz lze přizpůsobit obrazovce tak, aby se vám na něj dobře dívalo. Stačí opět zmáčknout klávesu „Ctrl“ a na myši „kolečkem“ přiblížit, nebo oddálit.
Každého z nás se ukřižování týká. I když nikdo z nás pod křížem osobně nestál (a kdo ví, zda bychom tam měli odvahu stát, i kdybychom tu příležitost měli?), můžeme být kříži přítomni dnes. Hledět na něj. Hledět na utýraného Boha. To je člověk tak mocný, že dokáže Boha utýrat? Zničit?
V tomto období je čas, kdy se čtou pašije – příběh o utrpení Krista. Skloňme se tedy nad základem dnešního kázání a nad pašijním textem, podle apoštola Jana. Kdo chcete, přečtěte si ho v kontextu pašijního bloku Jan 18,1-19,42.
Jádrem zvěsti je z tohoto celku je část Jan 19, 28-30
Ježíš věděl, že vše je již dokonáno; a proto, aby se až do konce splnilo Písmo, řekl: „Žízním.“ Stála tam nádoba plná octa; namočili tedy houbu do octa a na yzopu mu ji podali k ústům. Když Ježíš okusil octa, řekl: „Dokonáno jest.“ A nakloniv hlavu skonal.
Amen
Na první pohled strašný text. Žíznící lidská bytost. Kdo jste někdy poznali žízeň, víte, jaký to je hrozný pocit. Jeden z nejhorších.
Takto umírající člověk zakončuje svoji pozemskou pouť slovy „Dokonáno jest.“. Poslední slova popravovaného. Na první poslech hrozná slova. Svádějí nás k tomu, abychom si mysleli, že dál už nic nebude. Že tohle je konec. Některé české překlady poctivě v textu uvádí to, co je v řeckém originále, totiž že „vypustil duši“, „vydechl ducha“. To v nás také evokuje naší lidskou „konečnost“. To je to poslední, co člověk udělá – naposledy vydechne.
Kde čteme tento dnešní text? V kostele? V plném kostele?- jak to na Velký pátek bývá zvykem? Ne. Jsme doma. Kostel je zavřený. Je v něm ticho. U nás v Jilemnici se po posledních sloužených bohoslužbách symbolicky zastavily hodiny v 10:00 – tedy v čas začátek bohoslužeb. Modlitebna čeká, ale nikdo nepřichází. Tak trochu to připomíná hrob zavalený kamenem. Bez života. Bez pohybu. Bez zvuku. Bez lidského tepla. Bez jakékoliv nálady, bez pocitů, bez slov…bez Slova života. Na první pohled nic pěkného, nic radostného…
Je tohle opravdu Velký pátek všech Velkých pátků? Lze prožívat Velký pátek víc, než když se všechny naše modlitebny staly symbolicky místem bez života? Je tohle poslední hřebíček do rakve chřadnoucí církve? Už ani na Velikonoce se Církev nesešla…
Pojďme tomu všemu věnovat ale druhý – hlubší pohled:
Kostely jsou prázdné. Ale právě dnes jsme více než kdy jindy propojeni se všemi křesťany na světě! Teď, když jsme doma sami, bez svého společenství, můžeme více než kdy jindy cítit tu provázanost, která nás v jednom Slově propojuje s křesťany v Číně (!), v arabském světě, v zemích jižní Ameriky …kdekoliv na světě. Mnozí z nich jsou zvyklí slavit bohoslužby doma, za zavřenými dveřmi, ve strachu – a přitom ve velké naději a radosti. V této době na ně můžeme myslet, protože (věřte) oni myslí na nás. Pomyslný kámen, který zavalil vchody do našich kostelů a modliteben se už v pátek, začíná malinko viklat v přítomnosti této naděje.
Co nadějného však zaznívá v posledních slovech z kříže? Dokonáno jest… zaposlouchejme se do toho. Na druhý poslech snad zaslechneme příslib evangelia:
Z kříže nezazněl fatální, zničující, osudný výkřik poraženého. Ač to tak působí. Nezaznělo: „zde končím, umírám“. Nezaznívá nic o Ježíši. Pouze o jeho díle. JE DOKONÁNO. Kristus říká: „dílo které jsem přišel z vůle Otce vykonat, se zdařilo. Naplněna byla všechny starozákonní proroctví, obstál jsem v pokušeních, přinesl jsem Slovo pro cestu života. Je dokonáno, mám uklizený stůl…“
To zaznívá z úst křehkého člověka. A co v tom samém lze zaslechnout z úst Boha?:
„Je dokonáno. Nemohl jsem udělat nic víc pro to, abych své dílo vylepšil – je dobré! Golgota se už nebude opakovat. Přibili jste mého Syna na kříž, přibili jste mě samotného na kříž, udělali jste to nejhorší, co bylo ve vašich silách. Ale nemohli jste udělat víc… Nemohli jste zabít naději, nemohli jste zabít lásku, nemohli jste zabít víru…“
Slova „Dokonáno jest“ jsou výkřikem vítěze.
Kdo z nás by na smrtelném loži mohl s čistým svědomím říci: všechno to do sebe zapadlo, klaplo to, je to hotové, čistý stůl… asi se to nepovede nikomu nás. Vlastně určitě ne. Ani se o to snažit nemusíme. On to udělal za nás.
Co nám tedy zbývá, abychom dosáhli záchrany? Spasení? …nic. Je hotovo. „Naklonil hlavu, skonal“. Pojďme ještě věnovat druhý pohled poslednímu Ježíšovu gestu:
Není to jen o klesnutí hlavy vyčerpaného člověka. Zde je nutné přidržet se originálního řeckého textu, který bohužel ekumenický překlad nedrží. Kraličtí naštěstí ano: „řekl: Dokonánoť jest. A nakloniv hlavy, ducha Otci poručil“. Nevydechl duši… Poručil ducha Otci! Ovšem ne svého ducha, ale (podle řeckého originálu) Ducha s velkým D. Ducha Božího. Předal své působení. Dílo pokračuje.
Na první pohled je Velký pátek dílem zkázy. Na ten pohled druhý je završením velkého Božího dobrého díla. Nedívejme se na Velký pátek očima člověka žijícího „podle těla“, ale jako lidé žijící „podle Ducha“. Na první pohled vidíme „jen jako v zrcadle, jako v hádance“ (jak říká jinde apoštol Pavel), na pohled druhý cítíme a věříme, že jsme do tohoto tajemství zváni, abychom ho společně prožívali a radovali se z toho.
Na kříži visí vítěz, poslední slova jsou o naději a završení díla! Duch Hospodinův v tom buď s námi se všemi.
Amen
PÍSEŇ, při které můžeme rozjímat nad dalším obrazem (opět stačí podržet klávesu „Ctrl“ a kliknout na podtržený odkaz myší). Po přehrání písně odkaz zavřete, ať se nepřehrává další píseň.
Modleme se:
Milosrdný Bože,
za co prosit? Vše podstatné bylo Tebou v Kristu učiněno. Vše je hotovo. My sami nic víc nezmůžeme, Tys vše učinil za nás. Děkujeme.
Avšak chtěli bychom se, jako věrní následovníci Tvého Slova, přidat k dílu Ducha svatého v tomto světě. Prosíme, dovol nám to. Použij nás tam, kde je to potřeba, dovol nám být nápomocni tam, kde bychom to snad uměli. Stav nás do míst, kde druzí klopýtají a nám dávej pevný krok na cestě Tvého evangelia – Tvé dobré zprávy pro celé stvoření.
Modlíme se a myslíme na všechny lidi, kteří onemocněli tou současnou zákeřnou chorobou.
Prosíme za všechny, kteří se bojí, kteří jsou odříznuti od svých blízkých, kteří jsou osamoceni.
Prosíme za všechny, kdo v boji s touto nemocí pomáhají – za profesionály i dobrovolníky.
Prosíme za to, aby opravdu tyhle Velikonoce byly šancí na nový život. Šancí na proměnu lidí i církve samotné. Dej nám na nějaký čas zemřít, abychom mohli přijmout nový život. A nejen přijmout, ale i rozvíjet a aktivně žít. Dej nám všem, prosíme, o těchto Velikonocích se znovu narodit.
Pane Bože, odval kameny, které nám zakrývají výhled do života. Dej nám vítězit s Kristem.
A vyslyš nás, když k Tobě SPOLEČNĚ SE VŠEMI KŘESŤANY V TENTO ČAS, voláme:
Otče náš, jenž jsi v nebesích,
posvěť se jméno Tvé.
Přijď království Tvé.
Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší dej nám dnes.
A odpusť nám naše viny,
jakož i my odpouštíme našim viníkům.
A neuveď nás v pokušení,
ale zbav nás od zlého.
Neboť Tvé je království i moc i sláva na věky.
Amen.
Ohlášení pro Vrchlabské:
Všechna důležitá ohlášení si můžete přečíst v sekci ohlášek z minulé neděle: http://vrchlabi.evangnet.cz/2020/04/05/bohosluzby-na-kvetnou-nedeli-kazani-o-nasledovani-lk-957-62/
Jak si připravit na Velikonoční neděli domácí hostinu agapé se dočtete ve sborovém dopise: http://vrchlabi.evangnet.cz/2020/04/08/velikonocni-dopis-2020/
Na konci najdete pozdrav pro náš sbor od vrchlabského faráře Církve Československé husitské Vladimíra Hraby i pozdrav, který já jsme posílal bratrům a sestrám husitům i katolíkům
Společně poslyšme slova, se kterými jsme posláni do života:
Je-li však ve vás Kristus, pak vaše tělo sice podléhá smrti, protože jste zhřešili, ale Duch dává život, protože jste ospravedlněni. Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá…Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. A jsme-li děti, tedy i dědicové – dědicové Boží, spoludědicové Kristovi; trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy.
Amen
A i doma se společně propojme v Božím požehnání:
Boží světlo, které žádná temnota nezahalí, to ať vám svítí na cestu, kdybyste bloudili. Boží naděje, ať je vám budoucností, která je dobrá a není čeho se bát. Boží láska, která všechny pouště mění v zahrady, nechť vám dává pokoj a mír… nyní i navěky. Amen.
Požehnej vás všemohoucí Bůh Otec i Syn i Duch svatý.
Jděte ve jménu Páně!
Jako postludium bohoslužeb přijměte píseň světskou, ale o to víc duchovní:
https://soundcloud.com/user-302701285/dekuji
Ekumenický pozdrav – Velikonoce
Milí přátelé, sestry a bratři z Českobratrské církve evangelické a Římskokatolické církve,
rád využívám dobrého nápadu bratra faráře Michaela Pfanna a posílám vám pár řádků, coby malou náplast na to, že jsme letos vynuceně ochuzeni o společný zážitek ekumenické křížové cesty na Velký pátek. Pravda, spíš než zamyšlení to bude aktuální postřeh a zkušenost, kterou mi současná doba přinesla, ale věřím, že nás může oslovit všechny.
Jako asi každý farář jsem byl nucen po vyhlášení nouzového stavu a dalších opatření oprášit své počítačové (ne)dovednosti a telefon a začít úřadovat a především sloužit tzv. online a telefonicky. První, co jsem udělal, bylo, že jsem začal emailem rozesílat nedělní kázání. A do prvního takového hromadného emailu jsem mezi adresáty víceméně nechtě a omylem připsal i adresu jedné kamarádky. V církvi není, do kostela nechodí. Naopak je vůči tomu všemu dost nepokrytě kritická. Jak jsem byl překvapený, když mi právě ona jako první odpověděla, že děkuje, moc se jí to líbilo a ať posílám dál. Do dalšího emailu jsem proto za týden, tentokrát už vědomě přidal nejen jí, ale i pár podobných adres podobných lidí. A co se stalo? Odpověděli všichni a úplně stejně. Velice pozitivně. A tak jsem příště přidal ještě pár takových adres a situace se opakovala. Dnes, když budu rozesílat Zelený čtvrtek a pak další dny tridua, už s těmito nečekanými čtenáři počítám napevno …
Je to zvláštní. Nikdo z nich by normálně Velikonoce neslavil, do kostela nešel, žádné duchovní texty si nepřečetl, pravděpodobně bych se s nikým z těchto adresátů o Velikonocích, jsa zaměstnám výsluhou četných obřadů, vůbec nepotkal. A dnes – společně s nimi slavím (sice neobvykle, ale přece) Velikonoce.
Nemohu si pomoct, ale tahle nečekaná zkušenost přinesla velké poselství a zázrak letošních Velikonoc. Právě takhle si evangelium našlo cestu k několika lidem, ke kterým by těmi našimi zaběhnutými kolejemi církevního a sborového života asi nedorazilo. A tito lidé takto nečekaně zjistili, že i jim má evangelium co říct a chtějí ho nějakým způsobem zahrnout do vlastního života.
Jak je to prosté, ale krásné. Nečekané a o to víc výjimečné. Pán si za námi cestu vždycky najde, i kdyby mu stálo v cestě cokoli (vzpomeňme, jak v jedné z velikonočních perikop přichází vzkříšený Ježíš k vystrašeným učedníkům zavřenými dveřmi). Navíc, jak nás tato zkušenost také upozorňuje na důležitost času, který věnujeme našim bližním. O svátcích i mimo ně.
A tak jakkoli jsem z podoby letošních Velikonoc zatím asi jako my všichni překvapený a sám nevím, jak to všechno dopadne, jedno už díky této zkušenosti vím. Letošní Velikonoce rozhodně nebudou a nejsou méněcenné či ztracené. Naopak.
Požehnané Velikonoce vám všem přátelé, vašim rodinám, sborům, farnostem, duchovním a všem lidem, kterým přicházejí (někdy nečekané) velikonoční emaily. Snad budeme moci naše ekumenické setkání Velkého pátku brzy nahradit při jiné příležitosti.
Vladimír Hraba, farář Církev čs. husitské
Velikonoční pozdrav
Milí přátelé, bratři a sestry z našich sesterských sborů,
žijeme v době rouškové. Není to žádná velká zábava sípat po venku se zavázaným nosem a ústy. O to důležitější je každý den pozorně hledat a nacházet si různé drobné i velké radosti. Současná situace mě jaksi sama od sebe přiměla k tomu zabývat se intenzivně než kdy dřív Ježíšovým příběhem. Právě tam jsem včera našel jednu takovou radost, která mě znovu připomněla, že ty obličeje nemáme zavázané navždy. Uvidíte, kolik společného to má s Velikonočním evangeliem. Když se člověk u Jana začte do zprávy o prázdném hrobu v překladu Bible pro 21. století, dozví se od šestého verše: „Šimon Petr vešel do hrobu a spatřil ležící plátna. Rouška, která mu přikrývala hlavu, však nebyla mezi plátny; ležela svinutá zvlášť.“
Na Velikonoce se dějí zázraky: otevírají se hroby a padají roušky z tváří. Těšme se, čeká nás obojí!
Za evangelický sbor vás zdraví
Michael Pfann