Jiří Weinfurter
1. čtení:
„Když se Saul vrátil ze stíhání Pelištejců, oznámili mu: „Hle, David je v poušti Én-gedí.“ Saul tedy vzal tři tisíce mužů vybraných z celého Izraele a vydal se hledat Davida a jeho muže po Kozorožčích skalách. Došel až k ohradám pro stáda, které byly při cestě; byla tam jeskyně. Saul do ní vstoupil, aby vykonal potřebu. V odlehlém koutu jeskyně však seděl David se svými muži.
Tu Davidovi jeho muži řekli: „Toto je den, o němž ti Hospodin řekl: ‚Vydám ti do rukou tvého nepřítele.‘ Můžeš s ním naložit, jak se ti zlíbí.“ David se přikradl a odřízl cíp Saulova pláště.
Ale pro to odříznutí cípu Saulova pláště si David potom dělal výčitky. Svým mužům řekl: „Chraň mě Hospodin, abych se dopustil něčeho takového na svém pánu, na Hospodinově pomazaném, a vztáhl na něho ruku. Je to přece Hospodinův pomazaný!“ Těmi slovy David své muže zarazil a nedovolil jim povstat proti Saulovi. Saul vstal, vyšel z jeskyně a šel svou cestou.
Potom vstal i David, vyšel z jeskyně a volal za Saulem: „Králi, můj pane!“ Saul se ohlédl. David padl na kolena tváří k zemi a klaněl se. David Saulovi řekl: „Proč posloucháš lidské řeči, že David usiluje o tvou zkázu? Hle, na vlastní oči dnes vidíš, že tě dnes v jeskyni vydal Hospodin do mých rukou. Říkali, abych tě zabil. Já jsem tě však ušetřil. Řekl jsem: Na svého pána nevztáhnu ruku. Je to přece Hospodinův pomazaný. Pohleď, můj otče! Pohleď na cíp svého pláště v mé ruce. Odřízl jsem cíp tvého pláště a nezabil jsem tě. Uvaž a pohleď, že na mé ruce nelpí žádné zlo ani nevěrnost. Já jsem se proti tobě neprohřešil, ale ty mi ukládáš o život, chceš mi jej vzít. Ať nás rozsoudí Hospodin. Ať Hospodin vykoná nad tebou pomstu za mne. Má ruka však proti tobě nebude. Jak praví dávné přísloví: ‚Svévole pochází od svévolníků,‘ ale má ruka proti tobě nebude. Proti komu vytáhl izraelský král? Koho pronásleduješ? Mrtvého psa, pouhou blechu! Ať Hospodin vede mou při a rozsoudí nás. Ať přihlédne a rozhodne můj spor a svým rozsudkem mě vysvobodí z tvých rukou.“
Když David přestal k Saulovi takto mluvit, Saul zvolal: „Což to není tvůj hlas, můj synu Davide?“ A Saul se dal do hlasitého pláče.“ (1Sam 24,2-17)
Text pro kázání:
„Nikomu neodplácejte zlým za zlé. Vůči všem mějte na mysli jen dobré. Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji. Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: ‚Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.‘ Ale také: ‚Jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho, a má-li žízeň, dej mu pít; tím ho zahanbíš a přivedeš k lítosti. ‘ Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem.“ (Ř 12,17-21)
Kázání:
Milí přátelé, žijeme v době obrovského množství nejednoznačností. Kdy se událostem i slovům přikládají úplně jiné, často zcela protikladné významy. Skoro to vypadá, že jsme se od doby, kde se se například okupace vydávala za bratrskou pomoc, vůbec nikam neposunuli. Spíše naopak. V tomto kontextu, bychom alespoň od Písma očekávali, že bude její řeč podstatně průzračnější, čitelnější a hlavně jednoznačnější. Přesto některé její pasáže jsou víc než nejednoznačné. S doširoka otevřeným prostorem pro nejrůznější, až zcela protichůdné výklady a pochopení. Dnešní Pavlův oddíl z epištoly Římanům bychom mezi takové texty mohli směle zařadit. Ale začněme od začátku. Nebo přesněji z jiného konce.
Pavlova slova bychom totiž také mohli chápat jako doplnění k poselství proroka Micheáše (Mi 7,18-20). Jako ujištění, že Boží milosrdenství není bezhraniční. Že má své meze. Že nám nedává do rukou bianko šek na cokoli, co my lidé podnikáme, jak smýšlíme, jak se chováme, jak jednáme. „Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.“ To zní sice tvrdě, ale zároveň jasně. Žádnou nespravedlnost nenechává Pán Bůh bez povšimnutí. Nenechá ji jen tak odplynout do říše nevědomí či zapomenutí. Zároveň v tom můžeme slyšet ujištění, že ten, kdo nastavuje druhou tvář není jen tak obyčejný naivka. Měkoň, po kterém je možné se kdykoli a bez obav povozit: „Když je to takový hlupák, který si nechá všechno líbit, tak proč si ještě nepřisadit.“ Kdo by snad chtěl takto kalkulovat, tak se šeredně plete. Vždycky bude mít poslední slovo Pán Bůh. Protože On je posledním a nejvyšším garantem spravedlnosti.
V tom se ale skrývá první past. První možné posunutí, převrácení významu Pavlových slov. „Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud.“ To může znít jako nabídka alibi. Abychom mohli říct: „Já jsem přeci nikomu neodplácím. Mám čisté ruce a čisté svědomí. Jen říkám, on si to s tebou Pán Bůh sám pěkně vypořádá. Přesně tak, jak si zasloužíš. A dobře ti tak.“ Není ale i to jedna z mnoha podob agresivní reakce, tentokrát jen oblečená do roucha pasivity?
A to by byla druhá past a velké nedorozumění. Jakoby Pavel vybízel v případě konfrontace se zlem, s agresí k pasivitě. „Nikomu neodplácejte zlým za zlé.“ To ale není povzbuzení k odevzdanému trpitelství. Ani k rezignaci. Pavel naopak burcuje. „Nedej se přemoci zlem. Přemáhej zlo.“ V tom je obsažené dvojí. Jednak to, že pasivita nikam nevede. Dávat prostor zlu, uhýbat před ním pod rouškou laskavosti, nebo i lásky, nebo se jen utěšovat, že to snad nakonec přeci jen dobře dopadne, to ve zlu zpravidla vyvolá ještě větší apetit ničit, bořit, rozkládat. I tady platí, že s jídlem roste chuť. Stejně tak ale, a to je to druhé, bojovat se zlem jeho zbraněmi jen roztáčí spirálu násilí, zvůle, rozkladu.
Jak ale nebýt pasivní, postavit se a zároveň se nenechat vtáhnout do nekonečného řetězce násilí a agresivity. „Vůči všem mějte na mysli jen dobré.“ Ale nejen na mysli. „Přemáhej zlo dobrem.“ Na tomto místě už nám Pavel moc prostoru pro jiné a zcela protichůdné výklady neumožňuje. To je jasné a jednoznačné slovo. Zato v nás velmi snadno vyvolá pochybnosti. Je něco takového vůbec myslitelné? Můžeme předpokládat, že agresi postavíme pevnou a neprostupnou hráz laskavostí, dobrotou a že ho tak zaskočíme a odzbrojíme? Že se opravdu zastaví, zastydí a že se nechá přemoci přívalem dobra? A pokud by to snad i bylo možné, tak jak? Jakým způsobem. Jak dosáhnete toho, že vám komár nebude znovu a znovu pít krev? Nebo ovád, lidově řečené hovado?
Ten příběh z první knihy Samuelovy je velmi dobře ilustrativní. David si našel příležitost, jak Saulovi průkazně dokázat, že mu z jeho strany nehrozí vůbec žádné nebezpečí. Že mu nechce oplácet stejnou mincí. Že mu jeho zlobu a vztek, dokonce ani jeho umanutou touhu ho fyzicky zlikvidovat nechce oplácet stejnou mincí. A mohl by, skvělá příležitost se mu k tomu naskytla. V choulostivé situaci by Saul neměl nejmenší šanci. David tu příležitost ale využil k tomu, aby Saulovi ukázal, že jeho priority, jeho hodnoty jsou zcela jiné. A že se nenechá vtáhnout do nekonečného řetězce msty a násilí. A prokáže Saulovi dobro. Nechá ho žít. Davidovi souputníci to nebyli sto pochopit. Jak ho mohl jen tak nechat jít? Po tom všem, jak si na Davidovi vyléval vztek, s jakou záludností mu ukládal o život. Navzdory slibům, že se to nebude opakovat. Vztek, žárlivost, touha po moci a kdoví jací další temní démoni, jím stále znovu zmítali a drželi Davida v neustálém napětí, v ostražitosti, v ohrožení života. David Saulovi ale přesto prokáže dobro. A Saul to pochopí. Dokonce se sám nad sebou rozpláče. Dlouho to ale Saulovi nevydrží. Opět přijdou dny, kdy se bude muset před Saulem skrývat, kdy ho Saulův vztek dožene k emigraci. A takové zkušenosti mají i svědkové domácího násilí. Že prokázaná vstřícnost, laskavost, dobrota vedou velmi často jen ke chvilkovému zklidnění, aby se hrubost a násilí zakrátko vrátily v plné síle.
Proto Pavel velmi realisticky dodává: „Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji.“ Někdy to možné je. A nejen teoreticky. Pavel to všechno ale neříká proto, abychom to stále znovu zkoušeli, a tak si ověřovali, že zlo je opravdu možné dobrem překonat. Taková zkušenost je samozřejmě k nezaplacení. Pravděpodobnost úspěchu ale není to rozhodující a klíčové, k čemu nás Pavel povzbuzuje. Klíč k jádru jeho poselství leží ve středu celého oddílu. „Nechte místo pro Boží soud.“ Vzápětí to řekne ještě drsněji: „Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.“ Jinými slovy: Není to na nás. Dejte prostor Bohu. Je to jeho dílo při nás. Při jeho stvoření. Aby své dílo mohl dokončit a pohlédnout na něj, jak je dobré.
Tady bych mohl skončit. Takový závěr by ale vyzněl trochu uhlazeně. Pavel to ale vůbec neuhlazuje. Mluví o pomstě a odplatě. Doslova o „hněvu“. To jsou hodně silná slova. A znepokojivá. A hlavně mě znovu vrací k na začátku zmíněnému Micheášovi: „Hospodin nesetrvává ve svém hněvu, neboť si oblíbil milosrdenství.“ To spolu nejde moc dohromady. Jakoby Micheáš (starozákonní! prorok) mluvil docela jinou řečí, než Pavel (Ježíšův apoštol, učedník). Ale to je právě ten důvod, proč ve všem, nejen v konfliktech, ve střetu se zlem, ale v každé životní situaci, proč dát prostor Bohu. Proč se odevzdat do jeho rukou, do jeho péče, s každou naší nejistotou, obavou, s každou snahou přemoci zlo dobrem, s každým neúspěchem, kdy se nám to nedaří, kdy nás přemůže netrpělivost, hněv. Protože žijeme ve světě nejednoznačnosti. Neustále se pohybujeme na hraně mezi pravdou a lží, křivdou a spravedlností, láskou a nenávistí. Tak je to nesmírně osvobozující, když můžeme ve všem dát prostor Bohu. Třeba slovy žalmisty : Svěřit svou cestu Hospodinu, doufat v něho, že on sám bude jednat. Amen