Kazatel: Jakub Kašpar
Biblický text: „Když nečistý duch vyjde z člověka, bloudí po pustých místech a hledá odpočinutí, ale když je nenalezne, řekne: ‚Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel.‘ Přijde a nalezne jej vyčištěný a uklizený. Tu jde a přivede sedm jiných duchů, horších, než je sám, vejdou a bydlí tam; a konce toho člověka jsou horší než začátky.“ (Lk 11,24-26)
Kázání:
Milí přátelé, milé sestry, milí bratři,
dnes tu máme kázání na přání. To je taková věc, která se mi jako kazateli vlastně docela špatně odmítá. Protože když vám někdo řekne, že by moc rád slyšel kázání na konkrétní téma, konkrétní verše, jak ho můžete jako kazatel odmítnout? Vždyť už dopředu víte, že budete mít mnimálně jednoho posluchače, kterého opravdu zajímá, co budete říkat. A tak když mě minulou neděli Luděk Pelc zmínil, že by rád slyšel kázání na Lukášův text o exorcismu, zjistil jsem, že prostě nechci odmítnout. Tak tady to máte, poděkujte Luďkovi 😊
Tak tedy – exorcismus. Já nevím, co se vybaví vám, když to slovo slyšíte. Já se přiznám, že mě většinou nic dobrého a vlastně moje asociace se nijak nepojí s Ježíšem a jeho působením. Spíš s katolickou inkvizicí, donucováním, náboženským násilím a historickými filmy. Ve skutečnosti jsou ty moje představy ale dost deformovanou verzí původní Ježíšovské evangelijní zvěsti. Deformované čtením historických románů, sledováním těch historických filmů, takovou historickou zkušeností z třetí ruky. Naši katoličtí bratři se exorcismem i dnes zabývají a zjevně se to neodehrává ani na mučidlech, ani žádným zaříkáváním.
Exorcismus je latinská verze řeckého slova ἐξορκισμός (exorkismos), tedy vyhánění nebo vymítání. A je to činnost, kterou se Ježíš ve svém působení, zachyceném v evangeliích, zabývá dost často.
Ten dnešní text je v kapitole Lukášova evangelia, v níž Ježíš učedníkům nejprve říká, jak se dobře modlit – to je ta pasáž, ze které všichni dodnes čerpáme v modlitbě Páně a pak následuje líčení případu, kdy Ježíš vyhnal zlého ducha z němého a němý poté promluvil. Farizeové Ježíše obvinili ze spolku s ďáblem. „Démony vyhání ve jménu Belzebula, knížete démonů,“ říkali. A Ježíš na to reaguje výkladem, jak to s tím vyháněním zlých sil ve skutečnosti je a taky jaká jsou rizika. Tak se dnes podívejme na ta rizika.
Ale začněme u toho, kdo jsou ti démoni. Kdo jsou ti nečistí duchové. Když se o někom řekne, že je posedlý ďáblem, představíme si asi Hannibala Lectera z Mlčení jehňátek, Adolfa Hitlera, Josifa Stalina, nebo nějakého jiného úchylného masového vraha. A když mluvíme o někom posedlém démony, nebo prostě posedlém, asi si představíme člověka, sužovaného maniodepresí, schizofrenií nebo nějakou jinou psychiatrickou diagnózou.
Jenže ona ta posedlost bude nejspíš mnohem rozšířenější. Zlo ve světě nemá jen extrémní podobu. Potkáváme se s ním přece skoro každý den – a skoro každý den se i mnozí z nás stávají jeho hostiteli – a někdy i nástroji. Takovým démonem může být nemoc, nejrůznější závislosti, ale také fanatismus, zaslepenost, nenávist… To všechno jsou projevy Zlého, které se mohou zjevovat na nás – ale často také skrze nás, naším prostřednictvím. Zlo se projevuje jako parazit, jako cizopasník. Jako když se na vás přisaje klíště a drží se, drží, za žádnou cenu se nechce pustit. Někdy parazitováním Zla trpí jen postižený, ten, na kterého si Zlo sedlo – nebo (po)sedlo. Jindy se Zlu podaří posedlého natolik ovládnout, že skrze něj jedná. Fanatismus, terorismus, projevy nenávisti k jiným lidem, rasám, náboženstvím. Zlé činy závislých na pervitinu a dalších tvrdých drogách – a taky na naprosto legálním alkoholu. Domácí násilí na dětech, ženách, ale někdy také mužích, je tím příkladem.
A exorcismus není ničím jiným, než léčbou. V těžkých případech léčbou odbornou, jindy samoléčbou. Právě víra nám může pomáhat se takových démonů zbavovat. To je ten přímý, současný, dnes a denně působící exorcismus Ježíšův, který se nám dnes a denně nabízí. Jak překonat odpor k druhému člověku. Jak si udržet vlastní tvář, když se po vás, třeba i pod pohrůžkami, vyžaduje abyste Zlu začali sloužit…
A co takový démon, Satanův pomocník – nebo spíš jeho nedílná součást – udělá, když ho od sebe a ze sebe vyženete? Ježíš říká, že „bloudí po pustých místech a hledá odpočinutí“. Slyšeli jsme v prvním čtení, kde to je. To je totiž tam, kde svými myšlenkami, svým Slovem, netvoří Bůh. Ono slovo „pustá“ se v tomto textu dá do češtiny docela dobře přeložit jako „bezvodá“. Místa, kde (ještě) není ani voda. Prostě pustá a prázdná propastná tůň. I Ježíše přece ďábel pokoušel právě v poušti. Nebo to jsou místa totálního zmaru – po rozvratu Babylónu se právě tahle kdysi mocná a pyšná říše stala místem, kde podle Izajáše „poskakují běsové“ (Iz 13,21), skrýší nečistých duchů, jak píše Jan ve Zjevení (Zj 18,2).
Jenomže když takový nečistý duch odpočinutí v pustinách nenajde, vrací se tam, kde mu bylo dobře. „Řekne si ‚Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel.‘ Přijde a nalezne jej vyčištěný a uklizený. Tu jde a přivede sedm jiných duchů, horších, než je sám, vejdou a bydlí tam; a konce toho člověka jsou horší než začátky.“
Právě na příkladu dlouhodobě závislých lidí si tohle umíme až nepříjemně dobře představit. Jak snadné je, i po odborné adiktologické léčbě, do toho znova vlítnout… Jak snadné je – i po měsících abstinence – znovu začít kouřit… Teologové nad tímto textem říkají, že zkrátka „dům vyčištěný a uklizený“ – tedy od závislosti, nenávisti, fanatismu očištěný člověk – je pro Zlého tím nejlákavějším cílem. Asi nejextrémnějším varovným příkladem, který nám Písmo předkládá, je kniha Jób. Kdo už byl čistším a uklizenějším domem, než Jób. A právě toho si Satan vyhlídl, aby na něm prováděl ta nejstrašnější alotria.
Jenže Ježíš nám tady říká nejenom to, že když se Zlého zbavíme, nesmíme usnout na vavřínech, ale naopak musíme být extrémně ostražití, aby se nevrátil. Varuje dokonce, že když se vrátí, přivede si kamarádíčky, kteří jsou ještě horší, než on.
Vpustit si do svého domu, do svého srdce, Zlo, znamená otevřít hráz, otevřít stavidla. S jídlem roste chuť. Nejen lidem. Kdo jste slyšeli, nebo četli na našem webu, kázání bratra Weinfurtera z minulé neděle, vzpomenete si jistě na Pavlova slova křesťanům do Říma (Ř 12,17-21) a Jírova slova v kázání o tom, že odplácet zlému zlým není dobře. Roztáčí to totiž jen spirálu zla, které se stále nabaluje a ze zlého se stává jen horší, až nejhorší. Nikdy ne lepší. Odplata, pomsta, nikdy nevede k dobrému. To je těch sedm horších duchů, kteří se přijdou s tím původním do našeho srdce nakvartýrovat.
Ježíš v tom našem dnešním textu nedává návod, jak se démonů zbavit. Varuje před jejich neustálým a permanentním pokoušením o totální invazi a okupaci. A před tím, že člověk je vůči Zlu nejzranitelnější právě tehdy, kdy je v klidu a pohodě, kdy je vyčištěný a uklizený.
Opakujme si, sestry a bratři, jednu důležitou věc, která je dobrou zbraní, když na ni nebudeme zapomínat: Démoni jsou závislí na nás, na našem rozhodování a uvědomění. Nejsme to my, kdo je zavislý na nich! Bez nás oni nedokáží vůbec nic!
Podle rabínských výkladů a židovských legend je Satan podřízený člověku – nikoli naopak, jak si často máme tendenci myslet. Už kdysi na počátku totiž prohrál Boží zkoušku o pojmenovávání zvířat s Adamem a na rozdíl od ostatních andělů v čele s Michaelem se odmítl Adamovi poklonit. Naopak, když ho Michael varoval, že ho Bůh potrestá, Satan prý vzpurně odpověděl: „Pokud se na mě rozhněvá, vyvýším svůj trůn nad hvězdy Boží a budu jako Nejvyšší.“ Potom ho Bůh svrhl na zem a Satan od té doby člověka nenávidí.
Zlo se ale ze své podřízené role hodně rádo dere nahoru, rádo se snaží člověka ovládnout. Tak se nedejme a ukazujme mu, kde je jeho místo. V koutě, ještě lépe v bezvodé pustině, kde ještě ani Pán Bůh nezačal tvořit. V našich srdcích nemá, sestry a bratři, co dělat! Amen