Kázání při rodinných bohoslužbách: Kalich plný slz (Mt 26,36-46)

Vrchlabí 25. 2. 2024

Michael Pfann

Texty: Introit Ž 42,12, 1. čtení a kázání Mt 26,36-46, 3. čtení Jan 3,16n, pož. Zj 213n

Písně: 33, 443, 228, 327, 777

Milé děti, milé sestry, milí bratři, milé děti,

myslíte, že Ježíš někdy býval smutný? Že někdy měl strach? Že byl osamělý? … Povíme si o tom příběh. Dneska to nebude uplně veselý příběh, ale o to silnější.

Ale nejdřív se chci zeptat Vás. Býváte smutní? Míváte z něčeho strach? Z čeho třeba? Když jste smutní, co děláte? Brečíte? A jaké jsou slzy? Slané.

Někdy, když se člověk musí vypořádat s něčím těžkým, nebo smutným tak se říká, že musí vypít hořký kalich. O tom trápení pak mluví jako o kalichu. „Nechci pít z tohoto kalicha.“ To znamená, „nechci prožít tohle trápení.“ Přijmu tento kalich: „Odvážím se jít do té věci, z které mám strach.“ Rozumíte.

Uděláme to takhle: Mám tady kalich, který používáme při večeři Páně. Mám tady také kalíšky, v těch je voda. A mám tu sůl. Kdo chcete, můžete si vzít kalíšek s vodou. Jít do předu a nasypat do ní trochu soli a přitom myslet na to, z čeho jste smutní, nebo z čeho máte strach. A pak tu slanou vodu, ty jako slzy nalijete do toho společného kalich. Protože slzy jsou slané, budete to trochu, jako byste tam nalily svoje slzy – svoje smutky, svoje strachy. Tak pak budeme mít naše společné slzy, smutky a strachy v jednom kalichu. Šlo by to tak?

… Zpíváme: Zůstaňte zde 443

Máme tady kalich plný slz, smutků a strachů. Je to kalich trápení. Teď si povíme příběh, kde jeden takovýhle kalich bude. Pojde o to, jestli Ježíš ten hořký kalich, to trápení přijme nebo ne. Potřebuju nejdřív několik dobrovolníků – Ježíše, a pak tři učedníky – Petra, Jakuba a Jana. Ty dostanou spacák. Ježíš ten náš kalich.

*

Ježíš právě povečeřel se svými učedníky. Byla to jejich poslední společná večeře. Jedli přitom jehněčí. Pak se společně vydali do jedné zahrady kousek od Jeruzaléma. Jmenovala se Getsemanská zahrada. Rostly v ní olivy. Dodneška tam rostou. Byl jsem to zkontrolovat. Cestou do té zahrady už Ježíš připravoval učedníky na to, že od nich hodně brzo odejde a že nejspíš umře. Sám se připravoval na to, že umře. Že ho dokonce lidi zabijou. Jak se přitom asi cítil? … Byl smutný. Měl strach. Osamělý.

Došli do té zahrady. Protože byl Ježíš smutný a měl strach, cítil, že se potřebuje pomodlit. Že si o tom svém strachu potřebuje povídat se svým Otcem. S pánem Bohem. Chtěl se mu svěřit, že je mu úzko. Chtěl při tom být sám. Zároveň nechtěl být úplně sám. To možná znáte, že občas řeknete doma „nechte mě bejt“. Jdete do vedlejšího pokoje, tak si zalezete do postele. Chcete být sami. Zároveň je pro vás důležité, že ve vedlejší místnosti jsou rodiče nebo sourozenci. Potřebujete být sami, ale ne tak úplně.

*

Ježíš s učedníky přijde do Getsemanské zahrady. Řekne jim: „potřebuju jít chvíli stranou a v klidu se modlit. Zůstaňte tady.“ To jste vy v lavicích. Zůstáváte na okraji zahrady.

Ježíš nechtěl být ale tak úplně sám, a proto si vezme s sebou tři nejbližší učedníky. Petra a bratry Jakuba a Jana. S nimi jde dovnitř do zahrady. Tam je posadí. Řekne jim: „Zůstaňte tady, já půjdu ještě kousek dál a budu se modlit. Prosím, ale zůstaňte vzhůru. Buďte se mnou alespoň v duchu. Pomůže mi, když budu vědět, že na mě myslíte. Jsem totiž hrozně smutnej, moje duše je smutná. Tak smutná, že bych z toho umřel. Prosím, buďte se mnou vzhůru.“

Ježíš odešel kousek dál. Kleknul si na zem. Hlavu položil na zem. A jakoby přitom držel v ruce kalich. Kalich plný slz, smutku, strachu, těžkých věcí.

Ježíš se modlil. Pánu Bohu říkal: „Otče můj. Můj táto. Tatínku můj. Vím, že mě čekají těžký věci. Snad smrt. Nevím, jestli na to mám sílu. Je to pro mě těžký. Jako bych měl vypít kalich plný slané vody – kalich plný slz, strachu a smutku. Pokud by to šlo, zařiď, ať ten kalich pít nemusím, ať ty těžký věci nemusím zažít. Ať nemusím zemřít. Ale nechávám to na tobě. Ne jak chci já, ale jak chceš ty. Nechávám to na tobě, Pane Bože, můj Otče.“

*

Ježíš vstane, vrátí se a zjistí. Co zjistí? Učedníci usnuli. Jak se přitom cítí? … Byl osamělý. Smutný. Snad naštvaný.

Říká jim: „To jste nemohli být alespoň chvíli se mnou. Chvíli se mnou být vzhůru, když mám strach. Tak teď už prosím buďte vzhůru. Nespěte. Buďte se mnou, alespoň v duchu. Posilněte mě.“

Odešel a znovu se modlil. Zase jakoby držel v ruce ten kalich, plný lidského, jeho trápení. Říká: „Otče můj, táto, pokud to není možné, abych se tomu trápení vyhnul, půjdu. Pokud mám vypít kalich plný trápení, vypiji ho. Ať se stane, jak chceš ty.“ Vrátí se a co učedníci? Zase spí. Nemůžou udržet otevřený oči. Jak se cejtí Ježíš? Je osamělý. Ani je nebudí a ještě jednou se odchází modlit.

*

Odejde ještě jednou. Modlí se stejně jako před tím. Bojuje s tím kalichem. Sbírá odvahu, aby zvládnul to trápení přijmout. Prosí pána Boha, svého otce, aby mu dal sílu a odvahu ten kalich vypít. Chce, aby mu byl v jeho trápení pán Bůh blízko. Však je to jeho otec.

Vrátí se. A co učedníci? Spí? Říká jim, „Ještě spíte a odpočíváte? Víte co, teď už si klidně spěte. Už je to tady. Musím být vydán do rukou lidem. Už si pro mě jdou.“ Za stromy už řinčela brnění vojáků, už se blížili. Ježíš vzal do ruky ten kalich trápení a šel. Za chvíli si pro něj přijdou. On ten kalich bude muset vypít.

*

Tak co? Měl Ježíš někdy strach? Býval smutný? Byl osamělý? Ano. Utekl před tím, čeho se bál? Ne. Byl odvážný. Modlil se k Pánu Bohu, aby v tom trápení byl s ním. Vypil nakonec ten kalich plný trápení? Ano. A je to zajímavý. Jakoby s tím kalichem pil i ty naše strachy a trápení.

Je to zvláštní. Ale díky tomu my už nikdy nejsme úplně sami. Pán Ježíš ví, co je to opravdové trápení. Proto je s každým, kdo se trápí a cítí se osaměle. S každým, kdo se trápí, má strach, je osamělý pán Ježíš je. Díky pánu Ježíši tak nikdo není úplně sám.

Amen

Comments are closed.