Vrchlabí 3. 5. 2026
Michael Pfann
Texty: Introit Ž 98,1a 7-9a, 1. čtení 1. Sam 16,14–23, kázání 2. Par 5,2–5.12–14, 3. čtení Kol 3,16, pož. Nu 6, 24-26
Písně: 118, 284, 282, 287, 702
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
proč zpíváme? Proč vlastně zpíváme? Dělal jsem si v týdnu takový průzkum. Ptal jsem, proč zpíváme, na různých místech. Dětí v diakonii, dětí v nábožku. Jany s Milkou na brigádě.
Sesbíral jsem celou řadu odpovědí. Děti ve škole v Diakonii říkaly, „protože nám to dělá radost“. Protože je veselo, když se zpívá. V diakonii hodně zpíváme. Naprosto nejoblíbenější písnička je Díky, tou vždycky musíme začínat. Mám tam takovou partu 3 nebo 4 kluků. Někteří z nich mají poruchu autistického spektra, někteří jiné potíže, někteří nemluví, jeden jenom anglicky. No, a když zpíváme, tak tyhle ty 3 4 kluci, kteří skoro nemluví, tak celou dobu tancujou. Hrozně rádi tancujou. Dobře jim to jde.
V Diakonii to není vždycky jednoduché. Když povídám třeba příběhy z Bible, nebo když něco vyrábíme, tak ne všichni se dokážou do toho zapojit, protože mají každý jiné schopnosti. Asi ne všichni rozumí tomu, co já povídám. Ale myslím si, že když zpíváme, tak je to fakt pro všechny. Někteří zpívají, někteří tancujou, některý poslouchají. Ale mám dojem, že když zpíváme, je to ten moment, kdy jsme tam opravdu společně. A vůbec nevadí, že nám to nijak zvlášť nejde. Ta radost tam je úplně jasně. Společná radost.
*
Když o tom přemýšlím, mám dojem, že je to vlastně velká vzácnost společný zpěv, kterou my v církvi máme. Míst, kde se společně zpívá, mám dojem už zas tak moc není. Jasně, někdy se zpívá u táboráku, to je skvělé. Ale skoro bych řekl, že toho společného zpěvu ubývá. S tím, jak jsou daleko dostupnější různé technologie, člověk si může přinést bluetooth repráček klidně někam do přírody a tam pouští písničky. Společný zpěv dost mizí. Těžko si můžu vybavit, kde jinde se takhle společně zpívá? Jakože na běžných setkáních, který nejsou jenom kvůli zpěvu. Jasně máme pěvecký sbory lidi, který se speciálně zaměřují na zpěv. Nebo se lidé speciálně schází, aby spolu dělali hudbu. Třeba chlapy a ženský, co se schází v hospodě na Kačáku nebo na náplavce s nástroji. Ale jen tak společně zpívat, když se sejdeme k úplně jiné činnosti, to je vlastně hodně vzácné.
A přitom, to říkala Jana, vedle společné práce, je právě společný, sborový zpěv jednou z činností, které zásadně prodlužují život. Lidé se na sebe musí naladit, vzájemně se vnímat, poslouchat, dýchat, sladit rytmus. Ve škole v Diakonii jsme v týdnu složili vlastní písničku. Žáci při ní doprovázeli na rytmické nástroje. To může být pěkný bugr. Ukázal jsem jim, že se musí kývat do rytmu, a nejednou to šlo. To je taky silný zážitek: spolu tvořit hudbu, být v jednom rytmu. Skoro jako jedno tělo, jeden organismus. Zkrátka, společný zpěv, společná hudba – to s člověkem něco dělá. Rozhodně při tom není sám.
Kostelové písně, se svými starými nápěvy, a ještě staršími slovy nás zase propojují nejen s lidmi okolo nás, ale i s těmi, kteří tu už dávno nejsou. Nejstarší písně v našem zpěvníku mají přes šest set let. Žalmy vlastně dokonce kolem 2,5 tisíce let. To už je nějaká tradice, nějaké propojení s lidmi, kteří zpívali Bohu. O svých radostech i starostech. Je zajímavé, že v tom se zas tak moc nezměnilo. Trápí a těší nás pořád podobné věci. I ty skrze zpěv sdílíme. Jsem zvědavý, které z písní, které zpíváme my, budou zpívat naše vnoučata, pravnoučata nebo třeba sbory za sto let. Jak budou asi vypadat? Jak v nich asi budou znít naše písně? Na jaké nástroje je budou hrát?
*
Proč zpíváme. Protože jsme přitom spolu. Prodlužujeme si tím život. Protože to dělá radost. Protože hudba pomáhá vyjádřit celou paletu emocí mnohdy lépe než slova. Žalmy, stejně jako moderní písně, nejsou jen o lásce a o radosti, ale často taky pomáhají vyjádřit a sdílet smutek, strach, nejistotu, vzrušení, nadšení, nerozhodnost. Všechno možné. Však už král David poznal, že hudba dokáže léčit depresi, když mu zpíval mladíček David.
Tak to jsou různé důvody, proč zpíváme. Když jsem se ptal na to, proč zpíváme na nábožku, Laila říkala, že taky zpíváme pánu Bohu. V písničkách mu děkujeme, prosíme ho o všecko možné. Skrze písně s ním sdílíme všechny ty složité pocity, které s námi hýbou. V celé tehleté šířce sdělení a prožitků je píseň prostě modlitba, to víme. A víme, že kdo zpívá, ten se modlí dvakrát. To platí. Proto to děláme často společně. Protože do zpívané modlitby vložíme ještě daleko větší šíři všech složitých citu, emocí, myšlenek, které je slovy prostě těžké vyjádřit.
*
Židovská tradice je si vědomá ještě jednoho důležitého rozměru zpěvu a hudby v bohoslužbách. V Bibli často čteme o slávě na výsostech. Boží slávě na výšinách. Chvála Bohu na výsostech. Co to je? Zatím je představa, biblická představa, že někde nahoře v nebesích nebo kde jsou celé zástupy andělů a kdoví čeho, kteří Pánu Bohu zpívají. Zpěvem ho oslavují. Dělají krásnou, nebeskou hudbu. A když my při bohoslužbách zpíváme, tak se vlastně snažíme napodobit tento nebeský chorál k oslavě Pána Boha. Snažíme se jako „andělé, na kůru, haleluja“ zpívat Pánu Bohu ke slávě. S díkem s prosbami ho oslavovat zpěvem.
Naše bohoslužba je nápodobou té nebeské bohoslužby. Nápodobou. Toho jsme si dost vědomí, že je to jen nápodoba. Že je často dost nedokonalá. Však se o tom bavíme pořád dokola, jak tomu našemu společnému zpěvu tady ve Vrchlabí trošku přidat. Trápí nás, když nám to nejde. Nebo si naopak pochvalujeme u kafe, když se nám to přece jenom občas pěkně povede. Na hudbě nám záleží, protože je to hudba, kterou děláme společně. A protože, je to hudba pro Pána Boha. Jako ta hudba v nebesích.
*
Něco o tom věděl i král Šalamoun. Jeho tatínek David byl muzikant a cit pro muziku svému královskému synovi předal. Stejně jako mu předal touhu postavit v Jeruzalémě Boží chrám. Šalamounovi se to povedlo. Jednoho dne byl chrám postaven. Lavice byly na místě, kněží byli na místě, lidi byli na místě, výzdoba krásná. Ale v chrámu pořád chyběla jen jedna věc. Tedy věc… V chrámu chyběl Bůh. Izraelci tehdy věřili, že Bůh se nachází ve schráně smlouvy. To je ta truhla, ve které pouští nesli Desatero. Měli pro ni speciální slavnostní stan. Tam podle jejich vnímání přebýval Hospodin. Jeho přítomnost měla podobu velkého oblaku, který celý ten stan občas zahaloval. Když se konečně Izraelci dostali do zaslíbené země, slavnostně se zpěvem a bláznivým tancem do Jeruzaléma truhlu přenesl král David, Šalomounův otec. Od té doby přebýval Hospodin v Izraeli, v Jeruzalémě.
Nakonec pánu Bohu Šalamoun konečně dostavěl dům a chtěl tam smlouvu přenést. Uspořádal k tomu obrovskou slavnost, největší, jakou Izrael pamatoval. Vybral pro ni ty nejlepší hudebníky. Ze všech 12 Izraelských kmenů mohli být zpěváci pouze z kmene Leví. Ze všech 12 kmenů se jen jeden mohl podílet hudbou na bohoslužbách. Protože hudba při bohoslužbách byla hudba pro pána Boha. Byla to naprosto elitní záležitost. Mohli ji dělat jenom ti nejlepší z nejlepších. Z 38000 Levítů bylo do užšího výběru, vybráno 4000 tisíce zpěváků a muzikantů. A z tohoto užšího výběru pak bylo vybráno asi 240 těch úplně nejlepších a nejzkušenějších. Ti se dostali do bohoslužebného orchestru a pěveckého sboru.
Při slavnosti otevření chrámu bylo 120 zpěváků a 120 muzikantů na cimbály, pozouny, kytary, trumpety, bubny a všechno možné. Byli oblečení do bílého. Hráli a zpívali. Krásně hráli a zpívali Bohu, protože je dobrý a jeho milosrdenství věčné. Levijští muži přitom nesli truhlu smlouvy do chrámu. Slavili sváteční bohoslužby. Když překročili práh, když se truhla smlouvy ocitla v Božím domě a zazněly ty nejjásavější tóny, najednou se uprostřed chrámu rozprostřel veliký oblak. Nebylo možné v bohoslužbách pokračovat. Nebylo třeba, Bůh totiž vstoupil mezi lidi. Hospodinova sláva naplnila chrám.
Toho dne ti nejlepší zpěváci a muzikanti, dělali tu nejkrásnější hudba. Ale pořád to byla jen chabá nápodoba té nebeské hudby. Stejně jako to naše zpívání je snaha vyzpívat nevyzpívatelné. A stejně Pán Bůh přišel. Protože tam, kde se Bohu zpívá, tam je pán Bůh s náma. Možná dokonce, je Bůh sám tou hudbou, která nás spojuje.