Michael Pfann
Texty: Introit Ž 34,3, 1. čtení Ex 33,18-23, kázání Ř 12,9-16, 3. čtení Ž 105,4, pož. Žd 13,30-23
Dámy a pánové, nechci se vás dotknout, ale kdo z vás to má?
Skutečně. Apoštol Pavel nám vystřihl celý seznam pokynů, jak bychom se měli v církvi, ve sboru chovat. Je to takový to-do-list. Žlutý papírek s úkoly. Modrý život s okýnky k vybarvení.
Tak ještě jednou. Co všechno nám Pavel dává za úkol:
Za prvé: milujte se – upřímně!
Za druhé. Nenáviďte zlo!
3. Dělejte dobré věci!
4. Buďte srdeční – Milujte se navzájem jako bratří a sestry!
5. Dávejte si navzájem přednost!
6. Buďte angažovaní.
7. Zapálení.
8. Služte Bohu.
9. S nadějí se radujte.
10. V utrpení buďte trpělivý.
11. Nepřestávejte se modlit.
12. Buďte solidární.
13. Buďte pohostinní. A netýká se to jen vztahů k našim bratřím a sestrám, k našim blízkým, ale i
14. pro ty, co nám škodí, chtějte dobré věci. Dobré, ne zlé.
15. Radujte se s těmi, co se radují a
16. plačte s těmi, co pláčou.
17. Zkrátka, buďte empatičtí.
18. Moc si o sobě nemyslete.
19. Věnujte se tomu, co je zrovna potřeba.
20. A nakonec nespoléhejte se na to, že na všechno vyzrajete sami!
Dvacet pokynů. No řekněte, bratři a sestry a nechci se vás dotknout, kdo z vás to má? Kdo z nás na to má?
Vážně, kdo z nás to má. Kdo, z nás si může na konci dne nebo aspoň týdne, ale přiznejme si to, kdo si na konci života může odškrtnout všechny ty úkoly jako splněné? Kdo z nás má všechna políčka takovéhoto modrého života večer vybarvená?
*
Tak si říkám, jestli to Pavel nepřehání. Nechce toho po nás trochu moc? Nemá o nás příliš vysoké mínění. Copak to jeden člověk může zvládnout? Být takhle dobrý? No, spíš ne. Jenže Pavel tenhle modrý život nepředepisuje jednomu člověku. Předepisuje ho církvi. Píše do sborů v Římě. Zajímavé je, že tam nikdy nebyl. Nezná ty, komu píše. Stejně si troufá mít na ně tak vysoké požadavky. Všechno je na začátku. Tehdejší lidé nevyrostli formovaní křesťanskou morálkou, etikou. Ta se teprve dává dohromady. Není tedy tak úplně jasně dané, nebo přehledně sepsané, jak mají lidé, kteří věří pánu Ježíši žít dobrý život. Pavel se to snaží shrnout.
Nemyslí to ale tak, že si každý ten seznam dobroty odnese z kostela domů, pověsí si ho na nástěnku u počítače nebo v kuchyni a bude si odškrtávat splněné úkoly. Pavel píše do sborů, které právě vznikly a hledají orientaci pro společný život. Jsou to malé hloučky, které se většinou setkávají u stolu v domácnostech jednotlivých členů. Pavel píše právě o tom, jak má vypadat ten jejich společný život.
*
Nastavuje poměrně dost vysoký ideál. Odvozuje ho od svého ideálu, Krista. Není přitom ale žádný idealista. Dobře ví, jak je to těžké žít dobrý život, a nešlapat každou chvíli vedle. Proto píše celému společenství. Všem. Píše ne jednotlivcům, ale sborům, církvi. K tomu ideálu dobrého života mají totiž směřovat společně.
Pavel není idealista. Proto ani život nelakuje na růžovo. Neříká „všechno je dobré. Všechno bude dobré.“ Není ale ani skeptik, neříká: „Všechno jde z kopce.“ Mluví o dobrém, ale i o špatném. Nenáviďte zlo, snažte se o dobré věci. Ví, že lidi mají tendenci cpát se dopředu, a proto píše, buďte k sobě pozorní, ohleduplní, dávejte si přednost. Ví o nouzi a bídě, a proto píše dělte se, hostěte se navzájem a když přijdou těžké časy, podpořte se. Ví, že člověku je jednou do smíchu, podruhé do pláče.
Pavel ví, že život není jednoznačný. Že je ambivalentní. Rozporuplný. Někdy je to jako na houpačce, nebo na horské dráze. Jedno je dobře, jednou špatně, často mezi tím. To všechno patří k životu. „Patří to i k vašemu životu.“ Jako by říkal Pavel. „Věříte v Krista. Ten vás ale tohohle všeho nezbavuje. Život nepřestane být náročný. To ne. Věříte v Krista. Ta změna, která s vírou přichází, spočívá v tom, že na to nejste sami.“
No jo, ale jak to poznáme? Kde to poznáme? V církvi. Ve sboru. Ve společenství. Tak to Pavel vidí. Církev, je pro něj tělo Kristovo. Se spoustou různých údů. Právě v ní, skrze ni poznáváme Krista. Ne skrze církev jako instituci, ale jako nekonečnou skupinu, partu, společenstvích roztodivných lidí. Lidí, které životem nese podobné víra. Díky ní se tihle lidé mohou nést navzájem. Podporovat se na horské dráze života. Jsou různě obdarovaní. Někdo je silný v tomhle, v čem je slabý ten druhý. Ten je zas machr na to, v čem selhává ten třetí. Není zásadní, jestli je někdo mladý nebo starý. Muž nebo žena. Nováček, nebo tradiční. Inteligent, nebo popleta. Každý přináší něco originálního. Navzájem se doplňují. Teprve společně se mohou snažit směřovat k tomu ideálu, který Pavel načrtává. Teprve společně mohou vybarvovat ta políčka, odškrtávat položky toho náročného seznamu.
A nejde jen o to, že někdo je lepší s kytarou, druhý s krumpáčem a třetí s excelem. Jde o to, že každý ve sboru má různé obdarování ve vztazích k lidem. Někdo umí podepřít toho, komu je smutno. Někdo se umí rozhodně postavit proti bezpráví ve společnosti. Jiný umí pohostit. Jsou mezi námi lidé, kteří často nechtějí být vidět ani slyšet. Přitom sami dobře vidí a slyší sami ty druhé. Vědí o tom, kdo na tom zrovna není dobře a potřebuje péči a podpořit. Někdo se umí dobře postarat o ty své. Hlídat smečku. Někdo umí vyjít ven. Jsou mezi námi i takoví, a občas člověka štvou, kteří mají pochopení i pro lidi z druhé strany barikády, pro lidi s jiným názorem a stylem života. Jsou lidi, kteří umí o pánu Bohu mluvit nahlas. Svědčit druhým. Jsou i ti, kdo dobře vědí, jakou sílu má tichá modlitba.
*
Takhle nějak, myslím, vidí Pavel církev, když o ní mluví jako o těle, které má mnoho údu. Každý z nich má svoji funkci nejen v budování stavby církve. Každý z nich má svoji funkci v také ve vytváření dobrého života a soužití lidí v církvi. Ukazuje na tyhle lidské schopnosti. Poukazuje na jejich význam. Vytváří první křesťanskou etiku – způsob, jak dobře žít ve víře v Ježíše Krista. Jak se mít upřímně rádi. Podle Pavla, právě skrze život ve společenství poznáváme Krista. Krista jehož tělem je církev. Poznáváme ho skrze lidi kolem nás.
Podobně to kdysi ostatně vyjádřila německá teoložka Dorothee Sölle. Říkala: „Kristus nemá žádné jiné ruce než ty naše.“ Tak se na ně podívejte na ty svoje ruce. To jsou ony. Kristus nemá žádné jiné ruce, než ty, na které se právě koukáte, než ty vašich sousedů. Podle toho s nimi máme nakládat. To je to, co se nám snaží Pavel vysvětlit.
*
To všechno neznamená, že jsme kdoví jaký výběr lumenů. Liga spravedlivých, nebo sedm statečných. Jsme daleko spíš sebranka různě kulhajících lidí. Ale právě takováhle roztodivná partička může ve své rozmanitosti tvořit něco dobrého, když na tom pracuje společně. S důvěrou v pána Boha.
V tomhle ohledu, v tom je se společně snažíme žít dobrý život, je církev jakási laboratoř nové existence. Tady se testuje, zkouší, ochutnává a občas snad i děje něco z toho, co teprve přichází. To má podle mě i dnes úplně zásadní význam pro svět, v němž žijeme.
Narazil jsem v pátek na video, v němž mluví ekonom Tomáš Sedláček. Zeptá se v něm chatu GPT, umělé inteligence, co by dělala, kdyby byla Satan a chtěla lidi držet, mimo dosažení štěstí, lásky, míru, klidu, zdraví a Boha a bohatství. Umělá inteligence na toto zadání vytvořila 12 strategií. Vlastně podobný odškrtávací seznam, jako nám předložil Pavel. Akorát, že tenhle jde z druhé strany. Nebudu vypočítávat všechny. Můžete si to pustit na internetu.
Mezi těmi strategiemi je rozsévání strachu. Když se lidi bojí, nemůžou najít klid ani smysl. Zesměšnění lásky. Satan by vylíčil lásku jen jako transakci, něco za něco. Lidé by se báli navázat hlubší vztahy. Satan by podporoval individualismus. Všichni se musíme postarat především sami o sebe. Pracovat na sobě a druzí, ať se snaží sami. To slýchám od lidí často. Dál by Satan v podání umělé inteligence představil Boha jako nepřítele. Náboženství jako způsob, jak utlačovat člověka. A nakonec by rozostřil morální hodnoty, aby nebylo jasné, co je dobré a co je špatné.
Když člověk poslouchá ty strategie, jako by četl noviny. Spousta z toho se děje.
*
Církev buduje vztahy. Tím může bojovat proti takovýhle ďábelským strategiím. Zdá, že se i dnes vyplatí apoštolu Pavlovi naslouchat. Zdá se nejdřív, že je na nás přísný. Že toho po nás chce moc. Přitom nám vlastně nabízí způsoby, jak spolu dobře žít. Nabízí etiku, způsob, jak poznat, co je dobré a špatné. Učí nás, jak respektovat svoji rozmanitost. To, že jsme každý jiný. Jak respektovat své slabé i silné stránky. Přijmout rozporuplnost života. V ní se vzájemně podpořit. Ve vzájemné spolupráci, soužití a s důvěrou v pána Ježíše si být navzájem oporou a hledat cestu k dobrému společnému životu.
Budujme vztahy. Vzájemně se v nich podporujme, když je těžko. Mějme se rádi. Usilujme o dobré věci. Pro sebe i pro ty, co nám dobré nepřejí. Plačme s plačícími. Radujme se s radujícími. Takhle se bráníme rozkladu. Namísto toho budujeme život, který má naději. A nabízejme ho i dál.
*
Milé dámy, milí pánové, nechci se vás dotknout, kdo z vás to má? Kdo z nás na to má. Sám nikdo. Společně a s pánem Ježíšem, na to můžeme, milé sestry i milí bratři mít i my. Amen