Kazatel: Jakub Kašpar
Biblický text: „Cestou uviděl člověka, který byl od narození slepý. Jeho učedníci se ho zeptali: „Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?“ Ježíš odpověděl: „Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží.
Musíme konat skutky toho, který mě poslal, dokud je den. Přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat. Pokud jsem na světě, jsem světlo světa.“
Když to řekl, plivl na zem, udělal ze sliny bláto, potřel slepému tím blátem oči a řekl mu: „Jdi, umyj se v rybníce Siloe.“ (To jméno znamená ‚Poslaný‘.) On tedy šel, umyl se, a když se vrátil, viděl.“ (J 9,1-7)
Kázání:
Milí přátelé, milé sestry, milí bratři,
ten dnešní text patří k docela známým pasážím Janova evangelia. Ježíš se svými učedníky prochází Palestinou a za sebou mají dost dramatickou zkušenost, kdy tak tak unikli kamenování. Cestou si všimnou slepého, kterého Ježíš uzdravuje. Zajímavé jsou na tomhle textu, podle mého, přinejmenším tři aspekty, a těch bych se chtěl dnes dotknout.
První, který prostupuje celým tím textem, je téma světla. Čteme, že cestou Ježíš uviděl člověka, který byl od narození slepý. Je to Ježíš, kdo si slepého všiml. Ježíš ho uviděl, neminul ho, přesto, že se ho právě pokusili zabít pro rouhání. Uviděl ho, tedy na něm spočinul jeho zrak, jako by na něj zamířilo světlo, díky kterému mohl být viděn. Slepec vidět nikoho nemohl. Ani Ježíše, ani jeho učedníky. Protože ten, kdo je slepý, nevidí. Nemá světlo k dispozici. Žije ve tmě.
Tím druhým aspektem je čas. Ježíš říká, že musíme konat Boží činy, dokud je den. Tedy dokud je světlo. Přijde noc, temnota, a pak nikdo nebude moci pracovat, nikdo nebude moci konat Boží dílo. Čas je rozdělený na ten příhodný a naopak zcela nevhodný.
A tím třetím aspektem je vina. Je slepcovo postižení důsledkem jeho hříchu, nebo dokonce hříchu jeho rodičů? V Exodu, Druhé knize Mojžíšově, přece Bůh říká: „Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí“ (Ex 20,5b). A nejen tam. Zmínky o tom, že vina otců se táhne i s dalšími generacemi, najdeme ve Starém zákoně na čtyřech dalších místech. Tak pojďme k těmhle třem tématům postupně.
Ježíš a světlo. V Janově evangeliu úplně ústřední téma. Už v prologu Jan píše, že „v něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma jej nepohltila“ (J 1,4-5). Ježíš je světlem světa, tedy pro svět navigací, ukazující cíl a správnou cestu k němu. Světlo, které odolalo a odolává jakékoli tmě, včetně temnoty smrti.
Když se nemůžeme zorientovat na horách, vyndáme mapu a buzolu (tedy dnes spíš ve skutečnosti mapovou aplikaci v mobilu) a zjistíme, kde jsme, kde je náš cíl a jakou cestou tedy máme jít.
Pokud se nemůžeme zorientovat v životě, je to Ježíš, kdo je naším kompasem i mapou, vzkazuje Jan. Ježíš je jako světlomet, který osvětluje temné kolejiště, aby ukázal správnou kolej, po níž má jet náš vlak. Nebo čelovka na naší hlavě, která nám ukáže cestu temným lesem.
Ale není to jen o čtení Ježíšových slov a rozjímání nad nimi, případně dojímání se nad tím, že máme tu kliku patřit k Ježíšovým učedníkům. Jde o každodenní práci. Tomáš Garrigue Masaryk k tomu příhodně řekl, že „svět udržuje se jen prací, a to prací drobnou, prací stálou.“ Nestačí být každou neděli v kostele, děkovat za jídlo a pravidelně se před spaním pomodlit. Je potřeba „konat skutky toho, který mně poslal, dokud je den,“ říká Ježíš. Co to ale znamená, „dokud je den“?
Domnívám se, že to znamená teď. Ne zítra, příště, až se to bude víc hodit. Teď, dokud je den. Protože se taky může stát, že den skončí, přijde temná noc – a nebude se dát dělat vůbec nic. Anebo jen málo, tajně a s obrovským rizikem. Je řada historických epoch, které jako by byly strašlivou ilustrací, dokladem, tohoto Ježíšova varování. Nacismus, komunismus…
Teď je ten čas příhodný, odložení činů Božích na příště je spoléháním na čas nevhodný.
Řekli jsme si, že Jan zdůrazňuje, že Ježíš je světlo světa. Učedníci žili přímo v tom světle. Jim Ježíš říkal tváří v tvář, co je třeba, jak to je s místem a úkolem člověka ve světě a v životě, jak je to s cestou do Království Božího. A temnota sestoupila o onom Pesachu v Jeruzalémě, na Golgatě, kdy „nastala tma po celé zemi“, ač bylo kolem poledne (Lk 23,44).
My tedy žijeme ve tmě, v níž je nám světlem jen zprostředkované svědectví evangelistů a apoštolů a tohle světlo nám tmu rozhání. Tohle je světlo, které nám pomáhá hledat správnou cestu, najít správnou kolej. Ježíš to říká učedníkům v Matoušově evangeliu jasně – „vy jste světlo světa“ (Mt 5,14a). A jako Měsíc svítí odrazem slunečního světla, svítí nám to světlo, které tma nepohltila, prostřednictvím apoštolů a my máme svítit světu zase jeho odrazem.
A skoro na konec se vrátím naopak na sám počátek dnešního textu. Učedníci se Ježíše ptají, kdo může za to, že je onen člověk od narození slepý. Hřích jeho, nebo hřích jeho rodičů? Vracejí se k Hospodinovým slovům Tóry.
Ale Ježíš s tím vůbec nesouhlasí a zcela ruší tohle starozákonní varování. Říká: „Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží.“ Jinými slovy – nepátrejte v minulosti po nějaké tajemné příčině. Neptejte se pořád, kdo za to může, kdo to zavinil. Neptejte se, čí je to vina, ale k čemu je to dobré. K čemu to může být dobré. Neptejte se po příčinách, ale po cíli, významu, účelu.
To je dost těžké. Dobře, učedníci se stanou vzápětí svědky slepcova uzdravení, ale my dobře víme, že v našich životech to takhle nebývá. K čemu je dobré, že zemře člověk na vrcholu sil, který nikdy nikomu ze svých mnoha přátel neodepřel pomoc, milující partner a milovaný otec? Na tuhle otázku je těžké odpovídat. Šílené. Už jen položit ji zní jako rouhání.
Jenže Ježíš nám vzkazuje právě toto. Zkoušejte se nebabrat v minulosti, ale hledat to dobré a pozitivní i v tom nejsmutnějším a nejtragičtějším, co se ve vašich životech a světech děje. Protože tak, jako Ježíš v tom našem příběhu dokázal plivnout do hlíny, blátem pomazat oči slepce a tím proměnit jeho život z temného na plný světla, mění Bůh naprosto všechno.
Ten člověk byl slepý od narození. A vrozená slepota je něco, co lidé tehdy považovali, a do značné míry se na tom nic nezměnilo dodnes, za něco nezměnitelného. Tím dnešním příběhem nám ale Ježíš říká, že Bůh mění i to, co my považujeme za naprostou danost, za něco, co se změnit nedá. Tak na to pamatujme při své drobné každodenní práci, i ve chvílích, kdy nám bude připadat, že se temnota rozlézá všude kolem nás a na Boží dílo chybí síla, odvaha i energie.
Amen