Jakub Kašpar
„Odložte dřívější způsob života, staré lidství, které hyne klamnými vášněmi, obnovte se duchovním smýšlením, oblečte nové lidství, stvořené k Božímu obrazu ve spravedlnosti a svatosti pravdy.
Proto zanechte lži a ‚mluvte pravdu každý se svým bližním‘, vždyť jste údy téhož těla. ‚Hněváte-li se, nehřešte.‘ Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce a nedopřejte místa ďáblu.
Kdo kradl, ať už nekrade, ale ať raději přiloží ruce k pořádné práci, aby se měl o co rozdělit s potřebnými.
Z vašich úst ať nevyjde ani jedno špatné slovo, ale vždy jen dobré, které by pomohlo, kde je třeba, a tak posluchačům přineslo milost.
A nezarmucujte svatého Ducha Božího, jehož pečeť nesete pro den vykoupení.
Ať je vám vzdálena všechna tvrdost, zloba, hněv, křik, utrhání a s tím i každá špatnost; buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám.“ (Ef 4,22-32)
Milé sestry, milí bratři,
je to úplně jasné. Tady není o čem kázat! Je to tu jasné napsané, tak se nezdržujme a jdeme na to! Nenechávejte se ovládat hněvem a neživte ho v sobě. Nekraďte – Kelišová ani nikdo jiný. A kdo kradl, ať s tím přestane a všechno kouká vrátit. Nelžete a nepomlouvejte, nemluvte o nikom nic špatného.
No jo, jenže jak to, že to teda nefunguje? Nejspíš ani u nás v církvi. A, ruku na srdce, možná ani u nás doma?
To, co píše Pavel do Efezu, vychází z dobré znalosti přirozenosti člověka. Vždyť je to s námi od začátku úplně to samé, jak jsme slyšeli v prvním čtení v tom známém rajském příběhu Adama, Evy a hada (Gn 3,1-19). Naší nedílnou součástí se zdá být, že snadno podléháme klamným vášním, jak píše Pavel (v kralickém překladu žádostem oklamávajícím). Ten had lže, nebo – možná ještě lépe řečeno – tak napůl lže. Svádí, klame a vyvolává žádostivost. „Proč bys to neměla chtít ochutnat, Evo? Vždyť ti Bůh neřekl pravdu, kecal ti, nenech si to vynikající ovoce poznání ujít, nevíš, o co přicházíš…“
Zároveň to vypadá, jako by Pavel neříkal nic moc jiného, než co je obecně známou všelidskou – nebo aspoň panevropskou – etikou, která je obsažená nejen v Tóře, ale taky u mnohých předkřesťanských antických pohanských filozofů. Třeba u Marka Aurelia, nebo v Senecovi – doporučuju třeba jeho Listy Luciliovi.
Tak jak to s tou Pavlovou výzvou nám, „efezským“, tedy je? Každé ráno stojíme před stejným rozhodnutím. Otevřeme skříň a vybíráme si, co si vezmeme na sebe. Oblečení si vybíráme podle toho, co nás čeká – zda jdeme do práce, na zahradu, nebo slavit neděli. Dáváme si pozor, abychom si nevzali špinavé, roztrhané nebo staré věci, které už dosloužily. A i v tom dnešním textu mluví Pavel o oblékání. „Odložte dřívější způsob života, staré lidství, které hyne klamnými vášněmi, obnovte se duchovním smýšlením, oblečte nové lidství, stvořené k Božímu obrazu ve spravedlnosti a svatosti pravdy.“
Ten „starý člověk“ je právě to naše přirozené já, to přirozené lidství, tak svolné k hadímu přesvědčování klamných vášní. Jenže překročit vlastní přirozenost, změnit svoje vlastní niterné já, to není jen tak na lusknutí prstu. Něco snadného, co mírnyx týrnyx uděláme, když se ráno probudíme, rozhodneme se, vypijeme kafe a je hotovo. Je to neustálý, nikdy nekončící a pořád dokola začínající proces proměny, která je možná – tuhle naději si uchovávám – dokonalejší, ale nikdy dokonalá.
Tím oblečením, které si máme na sebe nově navléct, je Kristus a hlavně jeho evangelium. Ta cesta, na kterou nás Bůh evangeliem zve. A Pavel pak na pěti docela konkrétních příkladech ukazuje, jak by měl takový nově do Kristova evangelia oblečený člověk působit.
„Proto zanechte lži a ‚mluvte pravdu každý se svým bližním‘, vždyť jste údy téhož těla.“ Lež rozbíjí společenství. Když lžeme, ničíme důvěru. Každá lež je podvod. Každou nepravdou podvádíme toho, komu ji říkáme. Lež má krátké nohy, na každou se dřív, nebo později, přijde. A i do té doby je důvěra narušená, už u samého člověka, který zalhal – protože on sám už to ví, že nemluvil pravdu. A aby společenství fungovalo tak, jak si Bůh přeje – a my si ve skutečnosti asi obvykle přejeme to samé, tedy v míru a pokoji, bez důvěry to nejde. Jsme „údy téhož těla“, ubližovat druhému lží znamená tedy ubližovat sám sobě.
A podobně je to vlastně s tím hněvem. „Hněváte-li se, nehřešte. Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce a nedopřejte místa ďáblu.“ Všimněme si, že Pavel je docela realista. Nevyžaduje, abychom byli bez emocí. To je nemožné. Hněv je lidský, je docela normální se naštvat. Ale dává mu jasnou hranici: čas. Nedovolte, aby se váš hněv změnil v hořkost a zášť přes noc, radí nám. Když v sobě živíme hněv, dáváme podle Pavla „místo ďáblu“. Však to známe. Převalujeme se pak v posteli, a buď se tam sami trápíme tím, že jsme na někoho naštvaní, nebo naopak – a to je ten ďábelský rej – vymýšlíme, jak bychom toho druhého, toho lumpa, ještě víc přimáčkli, sejmuli, zničili… To přece zase není dobrá cesta k pokojnému soužití ve společenství míru a pokoje. Proto se máme cíleně učit a trénovat svůj hněv a své emoce, hlavně ty negativní, zvládat a ovládat.
Další Pavlova výzva jde ještě dál: „Kdo kradl, ať už nekrade, ale ať raději přiloží ruce k pořádné práci, aby se měl o co rozdělit s potřebnými.“ Tady už Pavel vyzývá k úplné proměně srdce. Nejen, že máme nechat na pokoji, co nám nepatří, ale máme se cíleně snažit, abychom naopak měli z čeho rozdávat. Rozdávání místo braní. A tady bych si dovolil varovat před rychlým sebeuspokojením – asi většina z nás běžně v obchodě platí za nákup a nechodí potají k sousedovi na rajčata nebo mu nesebereme z garáže kolo. Jenže krádež může vypadat i jinak – může mít podobu třeba platby řemeslníkovi bez faktury – a teda bez zaplacené daně. A přivlastnit si můžeme třeba cizí nápad nebo myšlenku. A taky si můžeme přivlastňovat čas druhého člověka, zneužívat lidské dobroty, vézt se životem a společností jako černý pasažér… A to už jsou věci, nad kterými by se asi mohl zamyslet mnohý z nás, jak tady sedíme (nebo stojíme).
A ohromnou moc mají také naše slova. I slova mohou ubližovat. Někdy si to ani neuvědomíme. Třeba právě v hněvu, nebo někdy máme třeba pocit, že vtipkujeme a přitom můžeme hodně zraňovat. „Z vašich úst ať nevyjde ani jedno špatné slovo, ale vždy jen dobré, které by pomohlo, kde je třeba, a tak posluchačům přineslo milost.“
Ale čím se Pavlova slova liší od Senecy nebo Marka Aurelia, je ten další apel, výsostně křesťanský.: „nezarmucujte svatého Ducha Božího, jehož pečeť nesete pro den vykoupení.“ Už jsem to tu zmiňoval minimálně v jednom svém kázání – když hřešíme, tedy když jednáme proti tomu, co nám Kristus v evangeliu radí, k čemu nás navádí a nabádá, Duch svatý trpí za nás. Když zraňujeme druhé lidi kolem sebe, Bůh trpí s nimi. Bůh není žádná neidentifikovatelná mocná síla, které je všechno jedno, protože si stejně udělá, co chce. Bůh je Otec, milující osoba, která nás nechává jednat tak, jako my necháváme jednat naše děti. A tak jako my se trápíme, když dělají chyby a boty a řítí se do neštěstí, on trpí spolu s námi, když totéž děláme my.
Člověk, druhý člověk, ke kterému máme nějaký vztah – manželka, dítě, přítel, bratr nebo sestra ve sboru, kolega v práci, každý takový člověk a každý takový vztah je Boží dar, přátelé. V dopise Koloským nám Pavel říká: „Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblečte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost.“ (Ko 3,12).
Možná si říkáte, že je to sice všechno krásné, ale nedá se to přece zvládnout. „Já se prostě někdy rozzlobím, někdy mi ujede ošklivé slovo, někdy jsem strašně naštvaný…“
Pavel ví, že z vlastních sil to nedokážeme. Proto celý tento oddíl vrcholí klíčovým veršem, který nám dává sílu: „Buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní a odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám.“
To je ten motor. Zdroj našeho nového života neleží v naší pevné vůli, ale v Boží lásce a odpuštění. My můžeme odpustit, protože nám bylo odpuštěno. My můžeme být milosrdní, protože Bůh byl milosrdný k nám. Když se podíváme na kříž a uvědomíme si, jak obrovský dluh nám Bůh smazal, naše srdce by snad mohlo změknout. Pak bychom se mohli rozhodnout ty staré, špinavé cáry hněvu a pomluv odložit a obléct si nové šaty evangelia lásky a odpuštění. Amen