Jakub Kašpar
Čtení z Písma svatého – Ef 3,1-3;14-19
„Proto jsem já, Pavel, vězněm Krista Ježíše pro vás pohany. Slyšeli jste přece o milosti, kterou mi Bůh podle svého plánu udělil kvůli vám: dal mi ve zjevení poznat tajemství, které jsem vám právě několika slovy vypsal.“
„Proto klekám na kolena před Otcem, od něhož pochází každý nebeský i pozemský rod, a prosím, aby se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho Duchem posílil a upevnil ‚vnitřní člověk‘ a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích; a tak abyste zakořeněni a zakotveni v lásce mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka: poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží.“
Základem dnešního kázání jsou verše 1. – 6. ze čtvrté kapitoly listu apoštola Pavla do Efezu:
„Proto vás já, vězeň kvůli Pánu, prosím, abyste tomu povolání, kterého se vám dostalo, dělali čest svým životem, vždy skromní, tiší a trpěliví. Snášejte se navzájem v lásce a usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje.
Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech.“
Milé sestry, milí bratři,
v obou dnešních čteních nahlížíme do dopisu, který píše apoštol Pavel z vězení, podle tradice přímo z Říma, do hlavního města římské provincie Asie, do Efezu, tamnímu křesťanskému sboru. Celý tento jeho dopis je zprávou o spáse a o jednotě křesťanů – v církvi, v komunitě, v rodině, v sobě samém.
Buďte „vždy skromní, tiší a trpěliví, abyste dělali čest svým životem tomu povolání, které se vám dostalo,“ nabádá Pavel čtenáře této epištoly. Jazyk, kterým mluvíme, je velmi dynamický nástroj. Neustále se ohýbá, formuje a proměňuje. Mění se forma, mění se ale také smysl a význam slov. Vidíme to i na překladech Bible. Kdo z vás čte Písmo svaté v různých překladech, dobře to ví. Kralický překlad nám zní většinou tak krásně poeticky, jako nějaká báseň – ale také jako zpráva ze starých, dávno zmizelých časů. Jazyk, kterému máme často velký problém rozumět. A přitom je to také čeština. Čeština, kterou se u nás na konci 16. století, kdy Bible kralická vznikla, normálně mluvilo. A zároveň je to překlad, o němž se většina teologů shodne, že je z těch českých verzí Písma tím úplně nejpřesnějším. Dnes nejčastěji používáme český ekumenický překlad, který vznikal v 70. letech minulého století. To není vůbec dávno, dokončen byl před 40 lety. A přesto mnozí cítí, že mu dnešní lidé nerozumí – a proto třeba vznikla tzv. „Jedenadvacítka“ – Bible pro 21. století.
Proč tady vůbec otázku nějakých překladů vůbec otevírám? Protože porozumění textu, i když je psán v našem vlastním jazyce, vůbec není samozřejmostí. Nám, křesťanům, velmi často vůbec nerozumí okolní svět, když mluvíme o povolání, spáse, hříchu nebo království Božím. Mluvíme pro ně takovou obtížně srozumitelnou hatmatilkou, které můžeme říkat třeba „křesťanština“.
Co to tedy je, to povolání, o kterém věrozvěst mluví? Není to žádný džob kazatelů, misionářů, „prodavačů náboženství“, žádné zaměstnání. Není to ani žádné mystické vnuknutí, nebo snad exkluzivní vyvolení mezi elitu „těch lepších, kteří už vědí“. Je to výzva, zavolání: „Pojďte za mnou a tak můžete dosáhnout spásy.“ Povolání k důvěře v Boha, víře Bohu…
Podle apoštola Pavla máme, abychom téhle výzvě dělali dobré jméno, být „vždy skromní, tišší a trpěliví“. Pavel tenhle dopis napsal před bezmála dvěma tisíci let a celou tu dobu je součástí novozákonního kánonu. Jeden by řekl, že ho tedy křesťané celou tu dobu znají, čtou – a řídí se jím. Podíváme-li se ale zpátky v čase, nic takového nevidíme. Samotná církev uvnitř sama sebe se začala docela brzy hašteřit, hádat, dělit – dokonce mezi sebou bojovat, křesťané se vzájemně začali zabíjet, pořádat proti sobě křížové výpravy, upalovat se jako kacíři…
Ve svém dopise Pavel, sám pro Kristovo zjevení Boží Pravdy uvězněn, nevyzývá k žádnému povstání, k tomu, aby ho bratři a sestry osvobodili a vyrvali z rukou římských úřadů. Nic takového. Ve vděčnosti a úžasu z Boží velikosti „kleká na kolena před Otcem, od něhož pochází každý nebeský i pozemský rod“ a myslí na nás ostatní. Prosí Pána, aby se v nás „upevnil ´vnitřní člověk´ a aby Kristus přebýval skrze víru v našich srdcích“, protože díky tomu teprve budeme moci poznat „skutečnou šířku a délku, výšku i hloubku“, která se skrývá v lásce, která přesahuje cokoli, každé poznání. A skrze tuto lásku, která – jak jsme slyšeli – je směřována ke všem lidem na Zemi, nejen křesťanům, ne jenom nějaké exkluzivní elitní skupině „těch lepších“, máme příležitost přiblížit se samotnému Bohu, „dát se prostoupit vší plností Boží“.
Pavel nepíše nic o tom, že by existovala jedna jediná správná konfese, jedna jediná správná dogmatika, jedna jediná správná liturgie. Nic o tom, že je nutné zachovávat správné pořadí úkonů při bohoslužbě, nic o tom, kdy má člověk sedět, kleknout, vstát. Nic o tom, jestli se máme křižovat nebo přijímat pod jednou či podobojí. Píše, že „jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech.“ Jeden je Bůh a otec všech. Všech lidí na světě. Ne všech evangelíků, katolíků nebo pravoslavných. Dokonce ani ne všech křesťanů. Bůh všemohoucí je Otcem všech lidí – také muslimů a židů. A pozor! Dokonce i buddhistů, hinduistů, pohanských animistů, hledačů a něcistů a dokonce i těch, kteří nechtějí, nedokáží nebo nemohou uvěřit ani v jeho existenci. A Pavel říká, že „skrze všechny působí a je ve všech“!
My, křesťané, víme – a možná bychom si ve vlastním zájmu měli sami říkat spíš, že v to pevně věříme a jsme o tom plně přesvědčeni – že tu pravou cestu, tu skutečnou Pravdu, nám Bůh naplno zjevil v tom jediném, v němž se snížil k fyzické přítomnosti ve světě – v Ježíši Kristu. My věříme zcela a naplno, že Ježíš Nazaretský byl Kristus – mesiáš, spasitel.
Jsou ale také lidé, kteří tomuto uvěřit nedokázali, a přesto platí, že věří ve stejného jediného Boha, jako my – mluvím především o židech a muslimech. S výjimkou jediného místa (Mt 15,24) v evangeliích Ježíš nikde neříká, že by snad jeho poselství bylo exkluzivní, určené jen pravověrným, jen Judejcům, jen židům. Naopak – hovoří ke všem dětem Božím, ke všem lidem. Ne všichni ho ale slyšeli, zdaleka ne všichni ho dokáží slyšet i dnes.
Ani prvotní církev nebyla stejná. Každý z prvních sborů byl jedinečný. Každý tvořilo unikátní společenství naprosto unikátních lidí, každé z nich mělo v čele své presbytery, kteří byli jiní, než ve sboru sousedním. Církev vlastně nikdy nebyla stejná. Jen zažila dlouhá období, kdy se o tu stejnost, většinou násilně a krutě, pokoušela. Apoštol Pavel také k žádné stejnosti nevyzývá. Říká „snášejte se navzájem v lásce a usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje.“ Buďte jednotní, i když se lišíte, i když jste každý jiný. Buďte jednotní v Duchu svatém. V tom Božím vanutí, které nám Bůh sesílá. Buďte jednotní ve své víře v jediného, živého a všemohoucího Boha, ne v lidských udělátkách, které jste si k jeho oslavě vytvořili. Buďte svázáni svazkem Božího pokoje a lásky, o které nám přeci přímo Ježíš říká, že láska k Bohu a bližním je tím největším Božím přikázání, kterým se máme řídit.
Tím, co vítězí, není církevní instituce, k níž se hlásí nejvíc lidí. Ani ta církev, která vládne světským královstvím a ovládá největší armády. Traduje se jeden výrok sovětského diktátora Josifa Vissarionoviče Stalina: „Papež si na mě stěžuje? A kolik má divizí?“ Současný římský biskup František třeba nemá žádné divize, a přesto je na cestě Božího vítězství. Ani naše církev nedisponuje žádnými vojenskými jednotkami a přesto jsme, pevně věřím, na cestě Božího vítězství. Pouze víra vítězí, jejím vavřínovým věncem je spása a jejím triumfálním obloukem brána Božího království.
Neptejme se proto, co nás dělí. Hledejme to, co nás spojuje. A tím je náš veliký Bůh, který nás tolik miloval, že poslal svého jediného Syna, ne aby nás soudil, ale aby nás spasil (J 3,17), aby nám vyřídil ten nejzásadnější vzkaz, evangelium, od našeho Otce v nebesích. „Láska Kristova víže nás.“ (2K 5,14) Nepotřebujeme k tomu plné stadiony, sestavy reprobeden a hlučné seance na náměstích. Máme být skromní, tiší a trpěliví. A máme se radovat z Boží milosti a lásky, máme se radovat z povolání, které jsme měli to štěstí zaslechnout. Radujme se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujme se! (Fil 4,4) A radujme se tak, ať je na nás ta radost vidět. Tím budeme nejlepšími posly evangelia našeho Pána. Amen
Modlitba: Náš laskavý a milující Pane, vyznáváme, že často podléháme pokušení myslet si o sobě, že jsme někým lepším, než ti, kteří neslyší Tvé slovo. Odpusť nám, prosíme, tuto naši pýchu a pomoz nám radovat se z Tvého zavolání a svou radostí a láskou ukazovat, jaký jsi, kdo jsi a ke komu je upřena naše víra. Pomáhej nám, prosíme, rozpoznávat Tvého svatého Ducha, kterého nám posíláš, a vyzařovat celým svým životem, svým ´vnitřním člověkem´ i svou tváří milost a lásku, kterými na nás pamatuješ. Amen