Vrchlabí 10. 5. 2026
Michael Pfann
Texty: Introit Ž 66,20, 1. čtení 2. Mojž 32,7–14, kázání Mt 6,5–15, 3. čtení 1. Tim 2,1-2, pož. 2Te 2,16
Písně: S 356, S 228, NEZ 654, S 333, S 274
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
máte nějaké své bezpečné místo?
Rád bych vás teď pozval na takovou malou meditaci. Zkuste na chvíli zavřít oči. Nadechněte se, vydechněte. Zkuste si představit místo, kde se cítíte v bezpečí. Kde se můžete uvolnit. Zklidnit. Být sami sví. Jestli už na tom místě ve svých představách jste, zkuste se rozhlédnout kolem sebe. Co vidíte? Zkuste se zaposlouchat, co slyšíte? Nadechnout. Co cítíte? Máte nějakou chuť na jazyku? Co cítíte pod nohama? Když natáhnete ruce, čeho se dotýkáte? Znovu se nadechněte a vydechněte, rozlučte se s tím místem a vraťte se mezi nás. Můžete otevřít oči.
Doufám, že se vám povedlo najít místo, kde se cítíte v bezpečí. Kde cítíte klid. Zajímalo by mě, jestli takové bezpečné místo je pevně vázané na určité místo na mapě. Nebo, jestli si ho člověk může vzít s sebou. Dostat se do něj, ať se nachází, kdekoli. Myslím, že takováto meditaci může člověku pomoci, najít kousek bezpečí a zklidnění, i když je zrovna třeba v práci, v pokoji křičí děti (i když při tom je dost těžké, udržet si klid), okopává zahradu, nebo řídí auto. Jen u toho řízení nezavírejte oči!
*
Zkusili jsme si krátkou meditaci. Meditace je vlastně svého druhu modlitba. Já myslím, že i právě modlitba může být takovým bezpečným místem. Prostorem důvěry. Zdá se mi, že zrovna o tom mluví Ježíš, když lidi učí, jak se modlit. Říká, nemusíte se modlit na náměstí nahlas, všem na očích. Modlitba není žádná zkouška, kterou musíte provést správně, abyste za ni sklidili uznání. A když se to nepovede, je to trapas. Ne modlitba nemá být prostor, kde cítíme jakýkoli tlak.
Modlitba je místo pokoje, zklidnění, které nám umožňuje odložit jakýkoli tlak na výkon. Proto Ježíš říká: „Když se modlíte, zalezte si do svého pokoje, do svojí komůrky, do přístěnku pod schody.“ Prostě kamkoli, kde máte klid. Protože modlitba je prostor, kde můžete hledat zklidnění. Modlitbu neděláte kvůli nikomu jinému, vlastně ani úplně ne kvůli pánu Bohu. Vždyť ten už předem ví, co potřebujete. Ví to ještě dřív, než ho vůbec poprosíte. Proč se tedy modlit? Svým způsobem kvůli sobě.
Modlitba je rozhovor. To tak nějak víme. Není to monolog, v němž Bohu vysvětlujeme, jaký on je, nebo co má dělat, nebo, jak my jsme dobří a ti druzí špatní. Modlitba je rozhovor, ve kterém hledáme odpovědi. Otevíráme se dialogu. Otevíráme se. Otevíráme se a čekáme, co k nám přijde z druhé strany. A jsme zvědaví, jakou vůbec mohou mít ty odpovědi formu. Abychom ale mohli nějaké odpovědi čekat, musíme pokládat otázky. Hledat. A abychom dokázali přiznat, co nám skutečně leží na srdci, co nás trápí, co nás těší, je potřeba cítit bezpečí. Hledáme. K tomu patří koktání. Nedokončené věty. Slova, která nedávají hlavu a patu. Při hledání dokonce občas i usneme. Aby ne však jsme v bezpečí. Bezpečí potřebujeme k našemu hledání. Bezpečí vyžaduje důvěru. Důvěru v toho, s kým mluvíme.
*
Ježíš nás učí, jak se modlit. Hned to první slovo modlitby, je důvěrné oslovení: Otče. Otče. Táto. Oslovení, které předpokládá důvěrný vtah. Máme důvěru v toho, v koho se modlíme. Jako dítě, které s pláčem přibíhá k tátovi. Nechá se vzít do náruče a mezi vzlyky ze sebe sype, co že se mu to zase přihodilo. Bezpečí jako, když se dítě drží matčiny sukně. Ten vysoký člověk, který je na druhém konci sukně, se sklání a poslouchá. Postará se, potěší, poveselí, rozumí, nabídne útočiště, uchová věci v tajnosti. Je to tenhle druh bezpečí, které se otevírá s oslovením: „Otče“.
Takovouhle důvěru měl svého času Ježíš v Hospodina, svého otce. Pod jeho křížem ale stála i jeho matka, ta která ho na začátku zavinula do plenek. Byla s ním i v posledních chvílích. Vztahy jsou různé a různě se vyvíjí. Modlíme se Otče náš. Je dobré si ale přiznat, že ne pro každého je takové oslovení bezpečné. Jsou lidé, možná to zná i někdo z vás, kdo se svým otcem nemají dobrý vztah. Možná někomu jeho otec zle ublížil. A když by se měl modlit „Otče náš“, nedokáže obraz násilného otce dostat z hlavy. To se pak těžko cítí při modlitbě bezpečně.
Ježíš mluvil aramejsky, v synagoze se modlil hebrejsky, jeho slova máme zapsána řecky. To znamená, že do svého jazyka je vždy překládáme. Tak, abychom jim rozuměli – ve své řeči, ve svých představách. Proto je jedině správné, aby se člověk k Bohu obracel s tím oslovením, při kterém může pocítit důvěru a bezpečí. Tedy to, co pro Ježíše znamená oslovení: Abba, Otče. Může to být oslovení matko: Matko naše. Proč ne. Otec není jméno Boha. To neznáme. Je to oslovení. Četl jsem pěkný překlad Otčenáše, pro lidi se zkušeností sexuálního zneužívání v rodině. Ten začínal slovy: „Bože, prameni, který všechno zná a všechno objímá, ty nás zahrnuješ láskou a jsi nám nablízku.“ Modlitba je důvěrný rozhovor. Oslovujme tedy toho na druhé straně tak, abychom se cítili v bezpečí. Já pro sebe můžu zůstat u toho oslovení: Otče. Někdo u jiného.
*
Otče náš. Náš. I to druhé slůvko je důležité. Není to jen Otec můj, Matka moje. Je náš. A tak nás ta společná modlitba propojuje s druhými. Je dobré, že nás naučil Ježíš jednu, základní a jednoduchou, snadno zapamatovatelnou modlitbu. Je to něco, čeho se můžeme držet. Co nás provází životem. Přiznávám, že je to pro mě vlastně vždycky dojemné, když z předních lavic slyším děti, i ty malé, Florinku, Julianu, Johanku říkat ta slova Modlitby Páně společně s námi. Takhle vstupují do života s něčím, co nás provází někoho třicet let, někoho osmdesát. Oni jsou na začátku. Používáme ale stejná slova. A tak do toho důvěrného prostoru vstupujeme společně. Sdílíme jeho bezpečí.
Poslední půlrok navštěvuju seminář pro kaplany v diakonii. Učíme se tam hlavně, jak vést rozhovor. Jak být lidem blízko. Často mluvíme o starých lidech, v domovech pro seniory, o lidech s demencí nebo krátce před smrtí. To poslední, co některým z nich zůstává a na co si dokážou vzpomenout, jsou jednak písničky, které znají z dětství. Ty bývají různé. Někdy, ale už spíš zřídka, verše z Bible. No a pak Otčenáš. Ten je společný. Ten se dá často modlit společně až do konce.
Farářka a kaplanka v domově pro seniory v Krabčicích Martina Vlková Šeráková nám v pondělí vysvětlovala, jak to funguje. Písně a básně – a Otčenáš je svého druhu báseň – jsou uloženy v druhé hemisféře mozku než takovéto každodenní, abstraktní myšlení. Když mluví s lidmi v pokročilém stadiu demence, často jí senioří nejspíš moc nerozumí, neodpovídají. Už to nejde. Když ale začne zpívat a zejména modlit se Otčenáš, přepnou se do druhé hemisféry a odříkají ho spolu s ní. Nebo alespoň připojí závěrečné Amen. V té modlitbě jsou spolu. Vstupují do toho sdíleného důvěrného prostoru, který je provází od malička. Do prostoru, který pro ně pán Bůh drží, i když se všechno ostatní rozpadá. Tohodle, modlitby se dá chytit.
*
Se mnou se od malička babička, i rodiče modlili modlitbu z Broučků: „V podvečer tvá čeládka, co k slepici kuřátka, k ochraně tvé hledíme, laskavý Hospodine.“ My se jí modlíme před spaním s Adélou a zpíváme u jídla s dětmi. Klinečtí taky. Slova té modlitby pro mě dobře vystihují ten bezpečný, důvěrný prostor, kterým modlitba je. Ježíš říkal obyvatelům Jeruzaléma, že by je k sobě chtěl shromáždit jako slepice svá kuřátka. Je to krásný obraz. Kolem slepice se batolí malá kuřátka. Matka kvočna zvedá svoje křídla a pod ně cupitají a vedle sebe se hečmají mála, bezbranná kuřátka. Slepice je ukrývá pod křídla. Její děti jsou v bezpečí u matky. Mají v ní bezmeznou důvěru. V tom obrazu Ježíš je ta matka kvočna, my ta kuřátka – s důvěrou se kolíbeme do bezpečí.
V modlitbě můžeme vstoupit do takovéhoto prostoru. Modlitbě Páně ukazuje, co všechno se do modlitby vejde. Nebesa i obyčejný chléb. Složité vztahy i smíření. Bůh v nebi i s námi na zemi. Tady můžeme všechno říct, můžeme hledat i spočinout. Tady nemusíme mít poslední slovo. Můžeme ho s klidem nechat tomu na druhé straně. Modlitba je totiž předpokoj nebeského království. Bezpečí pod křídlem. Naše bezpečné místo. Můžeme se uvolnit a s důvěrou vstoupit.
A Tebe, Pane Ježíši, prosíme, přijmi nás s otevřenou náručí a chápavým pohledem. Amen