Michael Pfann
Strážné, 24. 12. 2020
Milost Vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista. Amen
Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, milí přátelé vítejme na štědrovečerní bohoslužbách. Může nás tu být jen omezený počet. Pro případ, že by nás bylo více, jsme se rozhodli po těchto bohoslužbách navázat ještě jedněmi. Proto jsme bohoslužby o něco zkrátili.
Introit: Ž 96,1-3
Zpívejte Hospodinu píseň novou,
zpívej Hospodinu, celá země!
Zpívejte Hospodinu, dobrořečte jeho jménu,
zvěstujte den ze dne jeho spásu,
vypravujte mezi pronárody o jeho slávě,
mezi všemi národy o jeho divech,
Píseň: Tichá noc – trubka, Petr Otradovský
Modlitba: Jakub Kašpar
1. čtení: Jan 1,4-5
Píseň: 184 Mír na zemi daruj nám
Kázání: Lk 2,10-12
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
dnes se narodil Kristus Pán! Radujme se! A taky: v neděli zemřel Svatopluk Karásek. Nad tím můžeme plakat ale i radovat se zároveň.
To první – narození – je dobrá zpráva. To druhé – smrt – by byla zpráva špatná, nebýt té první. Díky té první nemusíme jenom smutnit, ale s radostí s nebožtíkem zpívat „svý smrti jen přejdeš most, Bůh zavolá další host, další host k nám přišel na slavnost“. Díky narozenému dítěti máme výhled k radostné budoucnosti a to prý „bude Havaj, Havaj!“ zpívával Karásek.
Ježíš Kristus. Svatopluk Karásek. O těch dvou dneska chci mluvit. A taky o radosti, kterou s křesťanským životem spojoval Karásek, o radosti, která přichází s tím narozeným dítětem, jak o tom čteme u Lukáše: Lk 2,10-12.
V katolické tradici je zvykem kázat o životech svatých. V evangelické církvi svaté neuctíváme. Přitom si ale přece připomínáme osobnosti, které dokázaly ve svém životě svědčit o víře. Dokázaly se prát za pravdu, spravedlnost, za Boží věc. Někteří kvůli ní byli svolní i ohrozit vlastní život.
Když nemáme svaté, oslavujeme svoje nesvaté. Vyjadřuje se v tom ostatně charakter evangelické víry, která vidí, že to svaté, výjimečné, Boží se projevuje v úplně obyčejném, nesvatém světě. A tak máme mezi svými nesvatými takové plamenné kazatele, jako byl Jan Hus, upálený církví, upřímné a rozhodné faráře jako Dietrich Bonhoeffer oběšený v lágru nacistickém, spravedlivá Milada Horáková oběšená ve vězení komunistickém, občansky neposlušný Martin Luther King, který byl zastřelen, protože měl sen. A abych nezapomněl: Ježíš Kristus, svatý ukřižovaný lidmi za hradbami svatého města. A do té linie se podle mě vřazuje i Sváťa Karásek. Nesvatý farář, který pochopil, že Bůh, který se narodil ve chlívě, nepřišel ke svatým církevníkům, ale k nesvatým člověkům.
Sváťa byl jedním z nemnoha farářů, kteří o tom dokázali nejen mluvit, ale také tak žít. Tím, si myslím, úplně fundamentálním způsobem ovlivnil – troufám si říct – proměnil evangelickou církev a snad nejen ji. Sváťa nejen otevíral dveře kostela, aby do něj mohl přijít každý. Dokázal z toho kostela vylézt ven a normálně žít mezi lidmi a mluvit tak, že mu bylo rozumět. Pochopil, že Ježíš, není roztomilé miminko v jesličkách, které musíme chránit před větry světa a syslit si ho pro sebe. Nechal se ovlivnit Novým zákonem. V něm četl, že Ježíš jako člověk prostě žil mezi lidmi a s lidmi s jejich smíchem i smutkem. Nikoho se nestranil ani se nekropil svěcenou vodou.
Ježíš si neschovával řeči o Bohu jen pro zdi chrámu. Mluvil s lidmi o svém Otci, tam kde zrovna byli – v synagoze, pod širým nebem, na náměstí i u nich doma. Karásek pokračoval tam, kde na Ježíše navázal i apoštol Pavel. Pochopil, že evangelium, dobrá zpráva o nadějeplném životě, není rezervováno jen pro církev. Církev je instituce. Boží slovo je síla, dynamika. Nenechá se institucionalizovat. Zavřít do krabice. Žije tam, kde je živo. Karásek v kázání o Jonášovi v břiše velrybím sám říkal: „Bůh je tam, kde je věřen.“ Je jedno, co je to za místo. Byť by v něm byla sebevětší tma, s vírou se to v ní o něco prosvětlí.
Karásek stihl během studia kus vojny, dělal námořníka na lodi v Severním moři, pracoval v docích i dolech a i když neuměl zpívat a hrát na kytaru, měl rád muziku. Proto pro něj bylo jen logické pověsit si kytaru na provázku na krk a vyrazit s písničkami o své víře v Ježíše mezi lidi. Zpíval a hrál, třebaže to moc neuměl. V hospodě, v podzemí. Sám byl nonkonformní a rozuměl tomu, že Boží slovo je nonkonformní, neskladné. Tak to četl u starozákonních proroků a především u Ježíše. U spasitele, kterého jako první na světě přivítali chudí dělníci, totiž pastýři a až po nich mezinárodní delegace mudrců. Karásek se inspiroval u královského pomazaného, Mesiáše, který se narodil tam, kde měl: přímo v královském městě – jen tedy ve žlabu, z kterého žere dobytek, v místní stáji.
Karásek dokázal to, o čem snilo a sní tolik z nás z církevníků, opravdu vylézt z kostela ven. A tam svědčil o víře uvěřitelnými slovy a svým živočišným životem. Tím otevřel ty dveře do světa spoustě dalších z nás a zároveň polidštil svět evangelia a nakonec i církve mnoha lidem, které instituce děsila. Navazoval tím na řadu svých předchůdců a kolegů, ale přece se mu povedl krok, kterým trvale ovlivnil charakter evangelické církve. Ukázal, že víra v Ježíše neznamená škrobené límečky a upjatý moralismus.
Sám víru žil spíš jako blízkost lidem, bez ohledu na jejich společenské postavení. Jako nasazení proti nespravedlnosti a boj se zlem, jenž vyjádřil svou maximou „Řekni ďáblovi ne“, kterou si odseděl v komunistickém vězení i v exilu. A to, co je na něm tak imponující: víra mu nevnucovala přísnou askezi, kypěl láskou k životu se všemi jeho živočišnými dary. Zpíval o svatbě v Káni: „Vína dost hej správce nalít dej.“ Život je dar a farář umělec se z něho uměl radovat. S plna hrdla se nakažlivě chechtal. Přitom věděl, že vína je dost je díky tom, že nejdřív dal Ježíš „vodu vlejt do šesti štoudví kamenejch“. Karáskova víra byla upřímně niterná, orientovaná na Bohu, s kterým se seznamoval skrze člověka Ježíše Krista. Svaté se poznává uprostřed nesvatého. Tohle myslím Karásek svým životem ztělesňoval.
Jak člověku dochází význam věcí a lidí, až ve chvíli, kdy odejdou, sám si pro sebe od neděle přehrávám vliv Sváti Karáska na církev i na mě samotného. Učil církev jak prakticky vylézat do světa. Svým zjevem i svými způsoby v církvi dělal prostor pro nonkonformitu. Propojoval svět církve a alternativní kultury. Návázala na něj celá generace vlasatých farářů i muzikantů na pomezí církevního prostředí. Zcela prakticky – nejen v Chartě 77 – projevoval solidaritu s trpícími a nespravedlivě vězněnými. Kritizoval instituční – státní i církevní nespravedlnost. Ukazoval, že i v církvi se úplně tělesně můžeme radovat ze života. A přitom všem zůstával pravdivý. A bází pro jeho pravdivost bylo evangelium. Tahle tvář církve, kterou spolu s dalšími zcela zásadně ovlivnil, pro mě osobně hrála zásadní roli, když jsem se rozhodoval uprostřed ateistické společnosti jít dělat faráře. Farář i křesťan totiž nemusí být ten divnej týpek žijící někde v zásvětnu, ale normální člověk s chutí do života.
Jak se církev i od Karáska naučila integrovat neskladné živly, se mi dojemně otevřelo na oslavách jejích 100 let. Na podiu uprostřed pardubického náměstí ráno začaly slavné bohoslužby s orchestrem a krásnými zpěvy. Přes odpoledne pokračovaly různé důstojné vstupy i pozdravy zahraničních hostí i odlehčenější divadla o osobnostech církve. Oslavy ale večer uzavřel rockový nářez kapely Svatopluk doprovázející Karáska, který po mrtvici už dokázal zpívat jen úryvky svých písní. Přesto z něj sršela vnitřní síla i jemná, pokorná vlídnost. Když zpíval slova písně „Orle, orle“ rozpažoval velké stařecké ruce. V těch perutích orličích bylo místa dost pro poslušné křesťany i všelijaké zjevy.
Karásek překračoval hranice. To je to správné pojmenování. Překračoval hranice toho, co se smí, co se sluší, hranice společensky daných konvencí i rolí. A přitom se radoval. Tohle všechno pro mě charakterizuje jeho následující historka:
Jednou jsem byl dvakrát za sebou na osmačtyřicet hodin ve vazbě; dva dny jsem seděl, pak mě pustili, aby mě před domem zas sebrali a opět na dva dny na Ruzyň, to se tehdy dost dělalo. Po čtyřech dnech si mě zavolali nahoru. To bylo vždycky napětí, jestli člověk půjde domů, nebo jestli jenom získávají čas, než seženou prokurátora. Ptali se: „Co myslíte, půjdete domů?“ Já jsem říkal: „To já nevím, to víte vy.“ A pak se ptali: „Co tam dole pořád děláte?“ „Co bych dělal, skládám písničky, až vyjdu ven, abych měl co zpívat.“ „A co jste složil?“ ptali se. „To víte, já vám to zazpívám a vy mě zavřete, to vám zpívat nemůžu.“ Né,“ říkali, „slibujem, že vás nezavřem.“ Vážně? No tak jo,“ a začal jsem zpívat: „Už se těším do nebe, tam nezlobí estébé, ó jé, ó jé, ó jé!“ A oni se začali šíleně řehtat, až jim úplně tekly slzy a mně taky. Asi pět minut jsme se tam váleli smíchy a pak mě pustili.
Jak jsem říkal, Karásek překračoval hranice a měl z toho radost. Ne škodolibou radost provokatéra. Ale radost ze setkání, které se tím otevřelo. Protože „v žití tvém dnes každá radost tvá, radost tu úplnou předjímá“.
A jak že to tedy souvisí s narozením pána Ježíše? No ve všem. Životy nesvatých mají výhodu v tom, že ty nesvaté nemusíme žrát i s chlupama. Jsou věci, zvláště v porevolučním politickém směřování, v kterých bych sám s Karáskem nesouhlasil. Ale to je právě to dobré na životopisech nesvatých, ty svaté záblesky se vykreslují do půdorysu nesvatého. A právě v tomto kontextu můžeme svaté záblesky objevovat a vidět skrze ně dál – třeba až na tu Boží Havaj. Právě skrze to Sváťovo překračování hranic vidím k Ježíši v Betlémě.
Je to totiž úplně prolomení hranic lidské fantazie i náboženských konvencí, že Boží Syn se rodí ve žlabu, z kterého žere dobytek. Ale právě tím, že se Bůh rodí do lidského chlíva, padají hranice, které brání setkání člověka s Bohem. To je radost, kterou zvěstuje Anděl pro všechen lid. Boží „nebojte se“ zní do jakýchkoli životních podmínek. Betlémské světlo svítí, a tak žádná temnota není pro Boží světlo dost temná. Protože, jak psal Sváťa Karásek: „Bůh je tam, kde je věřen.“ Amen
Píseň: 156 Kázání o svatbě v Káni
Sborová oznámení:
Vítáme všechny hosty!
U nás ve sboru se – mimo dobu koronavirových omezení – děje leccos pro děti i dospělé, na jaro připravujeme benefiční festival. Sledujte nás na webu a na facebooku, rádi Vás u nás kdykoli uvidíme.
Děkujeme Benovi Klineckému za doprovod. Michaelu Pfannovi a Jakubovi Kašparovi za vedení bohoslužeb.
Další bohoslužby jsou na Boží hod od 9:00 ve Vrchlabí a ve stejnou hodinu tamtéž v neděli 27. 12., pokud to tedy neomezí nová nařízení vlády.
Sbírka jde z poloviny na potřeby sboru, z druhé poloviny na kostel ve Strážném.
Modlitba:
Pane Ježíši, radujeme se, že dnes přicházíš mezi nás a přitom tě prosíme.
prosíme tě:
Přicházej k lidem, kteří se bojí vyjít s domu.
Přicházej k lidem, kteří mají hlad a žízeň.
Přicházej k lidem, které zužuje nemoc vlastní nebo jejich blízkých.
Přicházej k lidem, kteří si myslí, že nepatří do dobré společnosti.
Přicházej k lidem, kteří si myslí, že jsou lepší společnost.
Přicházej tam, kde je tma.
Přicházej tam, kde je zima.
Přicházej tam, kde je ouzko.
Přicházej a přinášej teplo, světlo, naději a radost!
Za to tě prosíme!
Společně se modlíme, jak jsi nás Pane Ježíši naučil.
Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť tvé je království i moc i sláva navěky. Amen
Poslání: Sloka písně S. Karáska na motivy podobenství o dvou stavitelích z nichž jeden stavěl dům na písku a druhý na skále:
Je lepší na skále život svůj mít pamatuj.
Do šutru vyrytý srdce rukou tvou
nejde smejt vodou mejdlovou
je lepší na skále život svůj mít pamatuj.
Požehnání:
Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, Michael
ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv,
ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.
Píseň: Jedno jsme v Duchu svatém 119 1. dvě sloky