Vrchlabí 12. 1. 2025
Michael Pfann
Texty: Introit Iz 42,6n, 1. čtení Mt 3,13-17, kázání Jozue 3,5-17, 3. čtení , pož. Nu 6,24-26
Písně: 472, 733, 506, 673, 106
„Přejdi Jordán, řeku všech nadějí“ zpívá Helenka Vodráčková a má pravdu. Jenže ono se to řekne „přejdi Jordán“, když je rozvodněný jako Labe při povodních. Bez naděje, bez té to nepůjde. Ještě štěstí, že kde je vůle, je i cesta. Nebo přesněji: „Kde je Boží vůle, je i cesta“. Však „Hospodin mezi námi učiní podivuhodné věci“, budí naději Izraelců Jozue.
*
Izraelci došli na konec cesty. Jsou utrmácení, aby ne. Nejsou na cestě den dva. Mají za sebou čtyřicet let plahočení pouští. Tohle je druhá, třetí generace uprchlíků z Egypta. Ti, kdo tehdá na cestu vyráželi už nejsou mezi živými. Někteří se cestou narodili. Někteří z těch, co se v poušti narodili, také v poušti zemřeli. Někteří další z cestou narozených, už za ruku vedou vlastní děti. Čtyřicet let plahočení pouští mají Izraelci za sebou. Dorazili na konec cesty. Zaslíbenou oči mají před očima. Jenže, co je to platné. Dál nemůžou. Neprojdou. No pasaran.
Ocitli se v kleštích. Na začátku byly vody Rákosového moře. Otevřely se, Izraelci prošli suchou nohou a zase se zavřely. Jen proto, aby svobodní prchající po čtyřiceti letech plahočení došli k další vodě, která je nepustí dál. Jsou zavření v kleštích slaného moře Rákosového na jedné straně a valících se masy vod rozvodněného Jordánu na straně druhé. Tohle je konec. Všechno to bylo marné. Neprojdou. Zemřou jako Mojžíš, s pohledem na to, co mohli mít, ale nemají. S výhledem na zaslíbení, která se nenaplnila.
Ještě, že mají Jozua. Jmenuje se stejně jako jeho mladší kolega. Jozue. Jehošua. Jošua. Ježíš. Hospodin zachraňuje znamená to jméno. Je to dobré jméno. Hospodin zachraňuje. Ómen, nomen. Tváří tvář vodě říká Jozue Izraelcům: „Očistěte se.“ Těžko v tom nevidět ironii. „Jestli se budeme očišťovat v téhle rozvodněné řece, tak to tam můžeme rovnou skočit.“ Jenže Jozue dodává: „Očistěte se. Připravte se. Hospodin zítra mezi vámi učiní podivuhodné věci.“
Není snadné tomu věřit. Vždyť jejich životní zkušenost svědčí spíš o opaku. Život strávili nekonečným plahočením. Dřinou pod rozpáleným sluncem. Jejich rodiče a prarodiče ještě pamatovali, jak zle bylo za minulého režimu, pod totalitní vládou egyptského faraona. Po letech putování ale nakonec i rodiče s nostalgií vzpomínali, jak plné voňavého masa byly egyptské hrnce. (Reptáci reptali.) Mladší generace už zkušenost s útlakem nemají. Vyrovnávají se s jinými trably. Plahočení nekonečnou pustinou. Houšť a poušť. Stále teplejší slunce. Nedostatek vody. Pouštní bouře a sucho. Prognózám na zlepšení se těžko důvěřuje.
Taky že jo. Dorazili k Jordánu. Proud valící se vody. Hranice, kterou není možné překonat. Ta řeka ztělesňuje životní zkušenost. Jordán je znamením nekonečného zániku. Už to jméno. Jordán znamená sestup, pokles. Prostě to jde všechno z kopce. Tak to je, od narození člověk vlastně umírá. Nemoci přibývají. Blízcí odchází. A co ti dnešní mladí! Dobře už bylo. Společnost zhrubla. Na politické scéně se stahují mraky a příroda je skutečně v jednom ohni. Svět v rozkladu. Sestupující Jordán. Všechno jde z kopce. Ocitli se na konci cesty. Jen blázen by věřil na zázrak.
*
Jozue si ale vede dál tu svojí. Věří, že druhou stranu projdou. Jozue. Jošua. Ježíš. Hospodin zachraňuje. Jozue tomu věří. Má jiskry v očích, když říká: „Očistěte se. Hospodin zítra mezi vámi učiní podivuhodné věci.“ Jako dobrý vůdce lidu… Vůdce, ale dobrý. Ten, kterého si k tomu vybral sám Hospodin. Ten, co zachraňuje. Jako dobrý vůdce lidu rozděluje úkoly. Obrací se ke kněžím. Dává jim pokyn, aby zvedli truhlu smlouvy a šli napřed před lidmi.
Truhla smlouvy. To je ta, kterou vyrobili pod mraky zahalenou Sinají. Mojžíš do ní vložil kamenné desky desatera přikázání. Izraelci věří – tedy ti, kteří životní zkušenosti navzdory věří, tak věří – že v té truhle přebývá Hospodin. Jeho přítomnost a jeho působení jsou zahalená tajemstvím jako obsah zavřené truhly. Je s námi, i když nevíme kde, jak. I když nevíme, jak se to projevuje. I když si tím nejsme vůbec jistí. Je s námi. To symbolizuje ta truhla smlouvy mezi Bohem a lidmi. Jde s námi tou cestou. Nejenže provedl Izraelce Rákosovým mořem. Ale plahočil se s nimi také těch čtyřicet let pouští.
Truhla na ramenou kněží. To je Hospodin, zahalený tajemstvím, který s lidmi vstupuje do řeky nekonečného rozkladu.
Kněží zdvihají Boží truhlu na ramena. Jozue promlouvá k utrmáceným, pochybujícím Izraelcům. Promlouvá k životním realistům, kteří se ocitli ve slepé uličce. K těm, co si už dávno nabili nos, a tak si ověřili, že ne všude, kde je vůle, je i cesta. „Pojďte sem, poslouchejte slova Hospodina. To je Váš Bůh! Věřte tomu. Jen počkejte, dneska poznáte, že je uprostřed vás.“ Jozue by to svým krajanům nemusel říkat, kdyby o tom byli pevně přesvědčení. Tohle je ale pep talk. Motivační řeč trenéra v šatně než mužstvo vyběhne na trávník. Tedy než po hlavě skočí do ledového bazénu, do prohraného závodu. Jozue dodává naději. Předává něco ze svého entusiasmu. Dělí se o svoji víru. „Dneska poznáte, že Bůh je mezi vámi. A není to jen tak ledajaký Bůh. Ale živý Bůh. Bůh, který žije. Který je na vaší cestě. Který se za vás bere, i když tomu zrovna nevěříte. Nejen, že přejdete na druhou stranu. Bůh tam pro vás má připravenou zemi, v které se žije dobře.“
*
Kněží s truhlou na ramenou vykračují k Jordánu. K vodám sestupujícím dolů. Jistě se jim třesou kolena. Je jaro, řeka je rozlitá do kraje. S váháním, ale snad přeci jen s důvěrou si namáčejí palec, prsty, celou nohu až po kotník. Vyšli s důvěrou a třesením za Božím slibem. Nestraní se problémů světa. Odhodlali se namočit si nohy ve vodách chaosu. Odhodlali se k životnímu přechodu. Udělat krok do neznáma.
Smočí nohy. V tu chvíli se vody zvedají. Stahují se zpět. Tak jako kdysi cestou z Egypta. Zuřivá voda se proměňuje v pěnící zeď. Dno Jordánu je suché. Věčný na chvíli sestup ustal. Kněží se odhodlali. Uvěřili Božímu slovu. Cesta vpřed je volná. Tam kde, žádná cesta nevedla, cesta je.
Jordán se rozpůlil. Uprostřed všeobecného sestupu se objevila cesta na druhou stranu. Do proudu chaosu vstoupila Boží truhla. Boží přítomnost vytvořila bezpečné místo. Voda se otevřela. Jednou v téhle chaotické řece pokřtí i toho mladšího Jošuu, Ježíše. Nebe se otevře. Jednou pro vždy se otevře.
To poznávají rezignovaní Izraelci. I jim se najednou třpytí Jozuovy jiskry v očích. Kráčí suchou nohou na druhou stranu. Přecházejí. V očích slzy. Slzy úlevy. Slzy naplnění. Boží sliby se naplnily. Překročili nepřekonatelnou hranici. Přešli na druhou stranu. Došli do zaslíbené země. Domů.
Kněží stojí na suchém korytě řeky. Truhlu Boží přítomnosti na ramenou, když Izraelci přechází na druhou stranu. Hospodin je s nimi. Pozorně na ně dohlíží. Je s lidmi na všech přechodech jejich života. Jde s nimi přes bariéry, které se zdají, že je nelze překonat. Hospodin nevjíždí na nové území za zvuku trumpet a s chřestěním zbraní. Není to imperátor, který zabírá cizí území. Je to průvodce, který lidi doprovází na cestě přes brody. Ochránce, který na nás dává pozor, když se pouštíme na nové, neprobádané území. Když procházíme vodami chaosu. Když přemáháme svůj strach. Když vykračujeme dál navzdory veškeré zkušenosti. Když se zdá, že všechno je jako Jordán na sestupu, když všechno jde z kopce.
„Boží dílo není na sestupu. Když jde o Boží království, sestup se zastaví. Jordán se rozestoupí. Nebe se otevře.“[1]
*
Na novém území samozřejmě přichází nové výzvy a nová trable. Izraelce ale už zase ví, že Hospodin je v tom s nimi. Že nejde všechno z kopce.
Kde je Boží vůle, je i cesta. Jozue měl pravdu, Hospodin činí podivuhodné věci. Očistěte se, připravte se, cesta dál je otevřená. A tak se zdá, že když se odvážíme namočit si nohy, poznáváme, že živý Bůh je uprostřed nás.
Až budete mít pocit, že jste se ocitli na konečné, vzpomeňte si, že Hospodin činí podivuhodné věci, Helenka Vodráčková nestárne a zanotujte si: „Přejdi Jordán, řeku všech nadějí.“
[1] Filipi Pavel, Kolik zbývá z noci, 32.