Řeč faráře Michaela Pfanna při setkání s německými krajany ve Vrchlabí v pátek 4. září 2026
Milí přátelé,
od května jsem strávil tři měsíce v Německu. Mám Německo moc rád a člověk vidí, jak jsme si podobní. Tentokrát jsem byl ale také dost znepokojený. O tomto víkendu se konají zemské volby v Sasku-Anhaltsku. Pravicově extremistická strana Alternativa pro Německo s největší pravděpodobností volby vyhraje s velkým náskokem. AfD má ale velkou podporu po celém Německu. My v Česku už pravicové extremisty ve vládě máme. V Německu se dost možná za několik dní dostanou k moci. To všechno se děje 81 let po konci války. O jejích hrůzách jsme všichni nejpozději od školních let velmi dobře informováni. Nedokážu to pochopit.
V Německu jsem se ale také naučil něco dobrého. Ve Woltersburger Mühle u Uelzen, kde jsem strávil svůj studijní pobyt, zpívají jednu píseň. Jmenuje se Chléb a růže. Zpívá se v ní: „Když kráčíme spolu, naši mrtví kráčí s námi.“ Naši mrtví kráčí s námi.
Často přemýšlíme o těch, kteří už zemřeli, tak, že dál žijí v nás – v naší paměti. Naši zemřelí jsou živí, protože na ně myslíme a vzpomínáme na ně. Dá se to ale vidět i obráceně: My žijeme proto, že lidé před námi mysleli na nás. Svým životem pracovali na tom, abychom dnes my mohli dobře žít. Svou životní cestou připravovali cestu pro nás. Bojovali za dobrou budoucnost pro nás. Když spolu dobře žijeme, pak jejich zápas proti nenávisti zvítězil. Tak žijí dál. „Když kráčíme spolu, naši mrtví kráčí s námi.“
Přitom myslím na všechny ty Čechy, Němce, Židy i mnohé další, kteří našli odvahu postavit se nenávisti nacionalismu i následné pomsty odsunu. Nemuselo jít vždycky o otevřený odpor. Často to byly malé kroky: podat ruku sousedovi, který mluvil jiným jazykem, rozdělit se o nedostatkový chléb, poskytnout útočiště, jednoduše přiznat druhému jeho důstojnost. Dělo se to za války, ale i v letech po ní.
U tohoto hrobu myslím také na Hanu Jüptnerovou, která pečovala o přeshraniční rozhovor a přátelství. Také díky ní tu dnes stojíme spolu jako přátelé. I ona pracovala na dobré budoucnosti pro nás. „Když kráčíme spolu, naši mrtví kráčí s námi.“ Hanka jde také s námi.
Naším dnešním úkolem je zaprvé objevovat a vyprávět příběhy těch, kteří svým životem, každý svým dílčím způsobem, bojovali za naši společnou budoucnost. A za druhé: v době, kdy populistické a krajně pravicové síly získávají moc, se musíme o to více zasazovat o celoevropskou spolupráci za spravedlivé a solidární soužití. Musíme bojovat za budoucnost, ve které budou moci ti, kdo přijdou po nás, žít dobře pospolu. Tak kráčíme spolu – dnes i v budoucnosti.
Zveme vás ke společné modlitbě Otčenáš – každý v jazyce, který je mu nebo jí nejbližší.
Otče náš…
Liebe Freunde,
ich habe seit Mai drei Monate in Deutschland verbracht. Ich mag Deutschland sehr gern. Man sieht da, wie ähnlich wir uns sind. Diesmal war ich aber auch ziemlich beunruhigt. An diesem Wochenende findet die Landtagswahl in Sachsen-Anhalt statt. Die rechtsextremistische Partei Alternative für Deutschland wird höchstwahrscheinlich die Wahl mit großem Vorsprung gewinnen. Die AfD hat aber auch in ganz Deutschland große Unterstützung. Wir in Tschechien haben die Rechtsextremisten bereits in der Regierung. In Deutschland kommen sie vielleicht in wenigen Tagen an die Macht. Das alles geschieht 81 Jahre nach dem Ende des Krieges. Über seine Schrecken werden wir spätestens seit der Schulzeit sehr gut informiert. Ich kann es nicht fassen.
Ich habe in Deutschland aber auch etwas Gutes gelernt. In der Woltersburger Mühle bei Uelzen, wo ich meinen Studienaufenthalt verbracht habe, singen sie ein Lied. Es heißt Brot und Rosen. Darin heißt es: „Wenn wir zusammen gehen, gehen unsre Toten mit.“ Unsere Toten gehen mit.
Oft denkt man über diejenigen, die schon verstorben sind, so, dass sie in uns weiterleben – in unserem Gedächtnis. Unsere Verstorbenen sind lebendig, weil wir an sie denken und uns an sie erinnern. Man kann es aber auch umgekehrt sehen: Wir leben, weil die Menschen vor uns an uns gedacht haben. Mit ihrem Leben haben sie daran gearbeitet, dass wir heute gut leben können. Mit ihrem Lebensweg haben sie einen Weg für uns vorbereitet. Sie kämpften für eine gute Zukunft für uns. Wenn wir gut miteinander leben, dann haben sie ihren Kampf gegen allen Hass gewonnen. So leben sie weiter. „Wenn wir zusammen gehen, gehen unsre Toten mit.“
Dabei denke ich an all diejenigen Tschechen, Deutschen, Juden und viele andere, die den Mut gefunden haben, dem Hass des Nationalismus und der folgenden Rache der Vertreibung Widerstand zu leisten. Es musste dabei nicht immer um offenen Widerstand gehen. Oft waren es kleine Schritte: dem anderssprachigen Nachbarn die Hand zu reichen, das wenige Brot zu teilen, Zuflucht zu gewähren, einfach dem anderen seine Würde zuzugestehen. Das geschah während des Krieges, aber auch in den Jahren danach.
An diesem Grab denke ich auch an Hana Jüptnerová, die sich um das grenzüberschreitende Gespräch und die Freundschaft gekümmert hat. Auch dank ihr sind wir heute hier als Freunde zusammen. Auch sie hat an einer guten Zukunft für uns gearbeitet. „Wenn wir zusammen gehen, gehen unsre Toten mit.“ Hanka geht auch mit.
Unsere heutige Aufgabe ist es zuerst, die Geschichten derjenigen zu entdecken und weiterzuerzählen, die mit ihrem Leben auf ihre fragmentarische Weise für unsere gemeinsame Zukunft gekämpft haben. Und zweitens: In einer Zeit, in der populistische und rechtsextremistische Kräfte an Macht gewinnen, müssen wir uns umso mehr in einer europaweiten Zusammenarbeit für ein gerechtes und solidarisches Miteinander einsetzen. Wir müssen für eine Zukunft kämpfen, in der unsere Nachkommen gut miteinander leben können. So gehen wir zusammen. Heute und in Zukunft.
Ich lade Euch zu einem gemeinsamen Vaterunser ein – jede und jeder in der Sprache, die ihm oder ihr am besten entspricht.
Vater unser…