Vrchlabí 11. 12. 2022
Mikuláš Vymětal
Texty: Introit Ž ,2.3.5, 1. čtení Lk 3,1-14, Kázání Iz 40,1-10, 3. čtení Iz 58,10–12, pož. Ž 125,1-2
Písně: 286, 435, 444, 423, 418
Sestry a bratři, vážení přátelé,
když před 84 lety vznikl stát Izrael a poprvé se konalo zasedání Knesetu, izraelského parlamentu, scházeli se poslanci všech politických stran a každý nalezl na svém místě malou kartičku s krátkým nápisem: “Nachmú nachmú amí amar elohejchem”, tedy “potěšujte, potěšujte lidu mého, dí Bůh váš.” Potěšovat potřebovali, vždyť stát vznikal ve válce s výhrami i prohrami. Vzali si tuto biblickou radu Izraelci k srdci? Přinejmenším jim zazněla – a dodnes je aktuální. Vzali by si k srdci takovouto radu naši politici? Jak by se žilo ve státě, v němž by si parlament vzal za své toto heslo? Znamenalo by to zřejmě, že by politici měli povzbuzovat a určovat směr, pozitivně ovlivňovat společnost.
“Potěšujte, potěšujte můj lid” – to je jeden z nejoblíbenějších biblických veršů u křesťanů i u Židů. Je kotvou v moři, tvořeném nejistotou vlastního života. Dává nám kousek pevné půdy pod nohama. Před mnoha lety jsem byl konfirmován v evangelické církvi. Součástí konfirmační přípravy bylo, že jsem se naučil zpaměti odpověď na 1. otázku Heidelberského katechismu: Co je tvým jediným potěšením v životě i v smrti? Životní potěšení je tedy něco, co je pro víru zcela ústřední. Zřejmě proto se to opakuje také dvakrát: Potěšujte, potěšujte.
Ale vraťme se k Izajášovi. Kam krásný a laskavý hlas o potěšení lidu zaznívá? Kdo si čte předchozích 39 kapitol Izajáše, čte spíše výstrahy a varování před katastrofou. K ní už došlo, Jeruzalém byl dobyt a značná část jeho obyvatel deportována. Proběhly dvě generace a nyní mluví kniha Izajáš úplně jinak:
“Mluvte láskyplně k Jeruzalému a ohlašujte mu, že už skončila jeho poroba, že jeho vina je splacena, že ho svou rukou ztrestal Hospodin dvojnásob za všechen jeho hřích.” Jeruzalém je zničen – a váš hřích už je odčiněn, byli jste za něj dvakrát potrestáni, a nyní vám ho Hospodin odpouští. Pro křesťany je důležitá myšlenka odpuštění hříchů – praktikujeme toto odpuštění jak při Večeři Páně, tak v Otčenáši. Zde v Izajášovi se mluví o odpykání, dokonce dvojnásobném, po němž teprve následuje odpuštění. Možná jsou nějaké hříchy, které se musí odpykat – jinak je odpuštění lehké a vlastně falešné a zadarmo. Dietrich Bonhoeffer používal výraz laciná milost pro odpuštění bez pokání. Já to vnímám tak, že v osobním životě se člověk musí nejprve omluvit těm lidem, kterým ublížil a co pokazil, musí se snažit napravit. Není to nijak snadné, a už to je odpykání hříchů. Jenže jsou ještě větší hříchy, kolektivní, jichž se dopouští společnost a v ní i církve. Některé hříchy jsou zřejmě církevní, další jsou společenské. Jedním hříchem je určitě lhostejnost – že se díváme stranou, než abychom uviděli příkop a v něm zbitého poutníka. Jiným je, že vlastně je mnoho lidí, kteří jsou u nás nevítaní. Uvědomil jsem si to, když jsem začal uvažovat o možnostech tzv. inkluzivních kostelů, otevřených všem – aby v nich byli vítáni Romové či LGBTQ lidé i se svými partnery. Byl jsem překvapen, že jsem se dočkal řady negativních reakcí. „Všechny kostely jsou automaticky otevřené a když to v jednom řeknou, že oni jsou otevření, tak tím urazí ty ostatní, že je označí za rasisty.“ „Uráží nás, že nás považujete za rasisty“ – to ovšem říkají často právě ti rasisté. Jak odpykat tyto hříchy? Třeba tím, že člověk a společenství překročí svou komfortní zónu a udělá něco právě pro právě pro ty, kteří jsou vně a na okraji. Ale myslím také na hříchy společnosti a vlastně i celého lidstva – její rozdělování, napětí, jemuž málokdo bránil a které naopak někteří vytvářeli. Jak odpykat tyto hříchy? A co hříchy proti zemi, naší planetě, hříchy ekologické? Například pro církev v Německu je globální změna klimatu důležitým tématem. Vždyť skoro na polovinu lutheránů na světě již tyto změny zásadně dopadají. Budeme vědět, jak je odpykat, nebo je necháme dále narůstat? Řekl bych, že co se týká ekologie, žádná laciná milost neplatí – dvakrát odpykáme každý hřích, jak to čteme v Izajášovi. Snad potom zazní lidstvu „potěšujte, potěšujte můj lid, čas trestu skončil“.
Ale vraťme se zpět do sem do Vrchlabí, na 3. adventní neděli l.P. 2022. V jednom židovském výkladu (Midraš Jalqut Šim´oni) se dočteme: Rabi Chanina bar Papa řekl: “Izraelci se ptali proroka: Izajáši, náš učiteli, přišel jsi jen proto, abys utěšil to pokolení, které zažilo zánik chrámu? A Izajáš odpověděl: “Přišel jsem utěšit všechny generace…” A tak i do následků našich vlastních chyb, které se zdají stejně nenapravitelné, jako ty izraelské, zaznívá i dnes a zde Izajášovo slovo: “Potěšujte, potěšujte můj lid, praví váš Bůh. Mluvte láskyplně k Jeruzalému, … že jeho vina je splacena.”
Jak vypadá to splacení viny?
Hlas volajícího: „Připravte na poušti cestu Hospodinu! Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha! Každé údolí ať je vyvýšeno, každá hora a pahorek sníženy. Pahorkatina ať v rovinu se změní a horské hřbety v pláně. I zjeví se Hospodinova sláva a všechno tvorstvo společně spatří, že promluvila Hospodinova ústa.“
“Hlas volající na poušti” – to je v mnoha jazycích příslovím, vyjadřující, že někdo o něco usiluje bez úspěchu, podobně jako například „hrách na stěnu házet“.
Hlas, který zde z Izajášova proroctví slyšíme, však vůbec nevolá marně, vždyť hlásá slova, která těší od Izajášovy doby až dodnes – už přes 2500 let.
Nyní, v třetí adventní neděli, si často připomínáme Jana Křtitele. Všechna evangelia připomínají v souvislosti s ním právě třetí verš našeho textu: “Hlas volající na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky.” Verš je tak významný, že je v Novém zákoně připomenut celkem snad čtyřicetkrát. Vyrovnávat stezky Páně je tedy něco ústředního.
Když se mluví o proviněních, člověk má pocit, že ho vedou k bezmoci, stočí se do klubíčka a čeká na trest. Zde je to však naopak – člověče, když slyšíš potěšení, o tom, že trestání končí, dej se do práce. Vždyť už víš, za co ty tresty byly. Srovnej své křivé cesty, naprav své křivárny, narovnej se tam, kde se hrbíš či shýbáš pot tíhou života a naopak sestup dolů tam, kde hledíš vysoko nad hlavy ostatních, jako bys byl něco více, než oni. Vždyť když srovnáš svou cestu, půjde po ní sám Hospodin.
To, co nabízí Izajáš, je vlastně dost těžká práce budování autostrády – zasypávat prohlubně, snižovat pahorky. V dnešní době je to dřina pro stroje, dříve ji dělali lidé.
Vážení přátelé, vrcholí Advent, blíží se Vánoce. Jak to adventní narovnávání vlastní cesty před Vánocemi může vypadat? Jistě jednak adventně – předvánočně. K tomu patří i praktické věci: předvánoční úklid, obstarávání darů blízkým. Vnější úklid, jednoduchá důkladná práce, může pomoci k vnitřnímu úklidu. Vždyť si přitom uvědomujeme, že toužíme po čistotě. I po té vnitřní čistotě, která se projevuje snahou o čistotu vnější. Dary jsou i v Bibli důležitým tématem – dávají si je navzájem bibličtí hrdinové (Melchisedek Abrahamovi, královna ze Sáby Šalomounovi, mudrci Ježíšovi) a pomáhaly budovat vzájemné dobré vztahy. Dárci jimi vyjadřovali těm obdarovaným: Stojím o tebe, stojíš mi za to.
Pro jiné ovšem může Advent znamenat čas, který bude trávit více se svými blízkými, na něž obvykle nemá čas. Anebo naopak být v soukromí sám se sebou, když dosud pobýval stále ve společnosti druhých.
Náš text mluví o důkladném úklidu, včetně srovnání hor a údolí, i o celé společnosti. Podobně jako Izajáš se ostatně vyjádřil i Martin Luther King ve svém známém kázání, v němž změnu vzájemných lidských vztahů popsal pomocí popisu proměny pouštní krajiny Georgie v oázu: „Mám sen, že synové někdejších otroků a synové někdejších otrokářů si jednoho dne na červených kopcích Georgie dokáží společně sednout ke stolu bratrství.“ … „Mám sen, že i stát Mississippi, pouštní stát, umdlévající horkem bezpráví a útlaku, se jednoho dne promění v oázu svobody a spravedlnosti.“ Dokážeme jako křesťané přispět k tomu, aby se Český republika proměnila v oázu svobody a spravedlnosti? Přispěje k tomu alespoň trochu i náš letošní Advent?
Izajášovo potěšení má ovšem zvláštní podobu. „Všechno tvorstvo je tráva a všechna jeho spolehlivost jak polní kvítí. Tráva usychá, květ vadne, zavane-li na něj vítr Hospodinův. Věru, lid je pouhá tráva. Tráva usychá, květ vadne, ale slovo Boha našeho je stálé navěky.“
Milí přátelé, vrcholí Advent. Ještě stále přibývá tmy a chladu a to nám připomíná i naši vlastní konečnost. V Izraeli připomíná smrt sucho a horko. Nejprve je tam krásné jaro, a pak se najednou v dubnu obrátí vítr a zavane chamsín, vítr z pouště. Čtenáři Májovek znají chamsín jako pouštní bouři. Během několika hodin se změní vzhled celé krajiny, uschne veškerá tráva a krajina zežloutne.
Když staří Izraelci zažívali, jak rychle chamsín změní podobu krásné zelené krajiny v suchopár, neviděli v něm jen meterologický jev, ale i určité podobenství o vlastním životě – že i člověk a jeho úspěchy a krása jsou tak pomíjející, jako květy a tráva. Květy a tráva ale nikdy nastálo nezmizí, vyrostou stále znovu a znovu.
Boží slovo trvá na věky. Co to znamená? Někteří křesťané si myslí, že to znamená, že Bible je neomylná. Myslím, že se mýlí. Náš text totiž nekončí slovy o neomylnosti, ale končí útěchou, tak jako začal. Říká, co to znamená, že Bůh vládne. Používá obraz laskavého pastýře, který se šetrně stará o ovečky, nosí je v náručí.
Bůh vládne – to znamená, že své stádo nenechává ve štychu. Vrcholí Advent, blíží se Vánoce. Brzy budeme slavit narození dobrého pastýře Ježíše. Čas soudu končí, už je odpykáno. Přeji vám spočinutí v jeho náručí. Přeji vám, abyste slovem i skutkem mohli sami pomoci na cestě těm, kteří jsou slabí, kteří potřebují pomoc. Potěšujte, potěšujte můj lid. Amen.