Vrchlabí 14. 9. 2024
Michael Pfann
Texty: Introit Ž 19,2-7, 1. čt Mk 10,17-22, káz Mt 6,19-21, 3. čt 1. TM 6,17-20a
Písně: Strážné 702, 399, 426
Vrchlabí: Svíta: 172, 368, 239, 285, 497
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
kde vězí Vaše srdce?
Chtěl bych se s Vámi podělit o jeden zážitek z naší dovolené, který mě přivedl k přemýšlení o pokladu v nebesích. Letos v létě jsme měli dlouhou dovolenou, trávili jsme ji na Severu Německa. Většinu té dovolené, zejména ubytování, jsme vlastně dostali darem, z různých stran. Jeden ten dar pro mě byl zvlášť cenný.
První dva týdny jsme trávili na severovýchodě, poblíž Greifswaldu, závěrečný týden ve Woltersburském mlýně na severozápadě Německa, kus od Hamburku. Mezi těmito dvěma štacemi, jsme měli pár dní, které jsme neměli předem naplánované a namístě hledali, kde je strávíme a kde budeme ubytování. Měli jsme s sebou stan, vymýšleli jsme, kde se s ním upíchnout na pár dní na Rujáně. Kamarádka farářka náš upozornila na internetové stránky 1nitetent, stan na jednu noc. Na nich najdete mapu a ní vyznačená místa. Na nich různí lidé nabízí svoje vlastní pozemky k tomu, aby tam člověk jednu noc přenocoval ve stanu. Zadarmo. Často je to loučka za barákem, není k dispozici ani voda, ani záchod, občas třeba kadibudka.
Na Rujáně byla dvě taková místa a u jednoho z nich člověk, který místo nabízel, psal, že je možné u nich zůstat i více dní. Máme velký stan, nerad ho stavím a skládám jen na jednu noc, k tomu tři děti, tak jsme mu napsali. Obratem odpověděl. Pozdravil nás česky Dobrý den a dál německy psal, že nás na dvě noci rád ubytuje, pak už jsou ohlášení další cestovatelé.
Dorazili jsme s naloženým autem do malé vesničky, nebo spíš osady uprostřed Rujány. Uvítali nás dva milý sedmdesátníci Petra a Hans-Peter a jejich vnuk. Uvedli nás do krásně udržované rozlehlé zahrady, s německy pečlivě ostříhanými jabloněmi, opečovanými záhony, houpačkou a čerstvě posekaným trávníkem. Ukázali nám místo pro stan pod vzrostlými jasany a zahradní chatku, kterou zřetelně velmi poctivě postavil sám hostitel. V ní byla sprcha, záchod, kuchyňka, lednička i stůl, všechno pro nás k dispozici. Večer dětem Petra ze zahrady přinesla maliny, druhý den Hans-Peter rajčata. Nenechali se vystrašit hladovým křikem našich holek. Vstřícně si s námi povídali a doporučovali, co vidět, kudy si zkrátit cestu a kde koupit levný benzín.
V zahradním domku ležela kniha návštěv, hustě popsaná. Nebyli jsme zdaleka první návštěvníci, ani zdaleka jediní s rodinou. Holky do knihy na rozloučenou nakreslily obrázky. Já jim tam napsal to, co mi šlo hlavou a to, proč celý ten příběh vyprávím.
Přijde mi totiž vlastně velmi výjimečné, že někdo jen tak, úplně nezištně otevře druhým svoji zahradu, svůj domov, svoji oázu, jak tomu říkali. Přijde mi vzácné, že člověk někomu úplně neznámému nabídne vlastně kus sám sebe. Namísto klidu, pohodlí a bezpečí si pozve na svoji udržovanou zahrádku pět hlasitých výtržníků z Česka. A nic z toho nemá. Zvláštně v dnešní době, kdy se čím dál více uzavíráme do svých soukromých rájů, do sociálních sítí za obrazovkami, kdy mezi námi strach a nejistota staví hradby hněvu, v takové době mi takové nezištná otevřenost přijde skutečně jako oáza na poušti. V tomhle duchu, trochu měně květnatě jsem jim to napsal do knihy hostů. A i když se i jako farář bráním příliš zbožným vyjádřením, nedalo mi to a připsal jsem parafrázi na to dnešní Ježíšovo slovo: „Euer Schatz ist im Himmel. Máte poklad v nebesích.“
*
Ježíš nás v Kázání na hoře vyzývá, abychom si svoje poklady neukládali na zemi. Tady je žere mol a rez. Vykopávají a kradou je zloději. No jo, ale to je trochu náročná výzva. Vlastně je to trochu bláznovství. Člověk se přece potřebuje zabezpečit, postarat o rodinu. Vytvořit si trochu jistoty, co bude zítra jíst. Udělat si úspory na stáří, něco předat dětem. To je přece moudré jednání.
Jenže na druhou stranu je to stará lidská zkušenost, že ty uspořené věci mohou vzít velmi rychlý konec. Poklady žere mol. Je to fakt. Vzpomínám, jak předloni moje žena Adéla nalouskala tři litrové sklenice ořechů. Za pár měsíců jsme je vyhazovali, protože se do nich dali moli. (Od té doby ořechy dáváme do mrazáku.)
Poslouchám teď hrozně napínavý podcast o Petru Kellnerovi. O tom, jak postupně budoval své impérium – nezřídka na úkor jiných. Stal se nejbohatším Čechem. Měl spoustu peněz. Co mu to bylo platné, zřítil se s vrtulníkem na Aljašce. Bylo mu 56 let. Je to jak z toho podobenství o boháči a stodolách. „Blázne, ještě dnes v noci tě odnesou.“ To si pak člověk říká, jestli nakonec není bláznivé naopak všechno spoření a zajišťování se na zítra. Asi ano i ne. Snad jde o nějakou rozumnou rovnováhu.
Co je ale jisté, je, že je s tím vším spousta starostí. Než člověk položí na stůl chleba a zaplatí dětem kroužky, nájem a autu povinné ručení, je s tím prostě spousta starostí.
*
Myslím, že Ježíš, který o kousek níže říká, „nestarej se o zítřek, zítřek má svých starostní dost“, se snaží posunout naší pozornost od těch starostí někam dál. Ukázat na to, nač stojí za to se soustředit – a nám to často utíká kvůli všem těm starostem. Čemu důvěřovat. Na čem se orientovat.
Z pohledu řádného hospodáře mluví Ježíš mimořádně neprakticky: „Ukládejte si poklady v nebi, tam je neničí ani mol ani rez, zloději je tam nevykopávají ani nekradou.“ To je možná pravda. Moli létají při zemi. Jenže, co to je za poklady, které si člověk ukládá v nebi? Právě. Co to je? Jaké poklady si člověk ukládá v nebi? Moudrý muž Dietrich Bonhoeffer psal, že se nemá člověk soustředit na nic – to jsou ty poklady na zemi – co člověka vzdaluje od Bohu – u něj jsou ty poklady v nebi. Jenže stejně, jak na to prakticky? Jak se ukládají poklady v nebi? Jak se vlastně soustředit na Boha?
Právě v tom pro mě je inspirativní ten příběh z naší dovolené. Co se týče toho, jak se setkáváme s Bohem, se ze mě totiž stává čím dál větší praktik. Ano, jistě existují cesty, jak se s pánem Bohem setkáváme přímo. Ostatně s tou nadějí se modlím. Čím dál víc jsem ale přesvědčen o tom, že se s Bohem setkáváme v druhých lidech. Když se v Bibli píše o tom, že Bůh se pro nás stal člověkem, myslí se přitom na člověka Ježíše. V něm to bylo naplno. Ale nejen na něj. Bůh se stává člověkem. Člověka tvoří Bůh k svému obrazu. A tak v lidech se setkáváme s Bohem. Nějak částečně, ale přece.
Ono to ale pokračuje, s Bohem se setkáváme skrze jeho stvoření. V tom, čemu nepřesně říkáme příroda. Bůh tvoří svět a obtiskuje do něj svoje myšlenky, svoji představu o kráse, o funkčním uspořádání, o soužití mezi druhy.
Tak, když se ptáme, jak si ukládat poklady v nebi, ptáme se vlastně, jak se přibližovat Bohu, jak se setkávat s Bohem. Jak se s ním setkávat a učit se od něj, co je dobré. Ukládat si poklady v nebi, to se pro mě děje skrze setkání. Skrze kontakt s druhými lidmi, kontakt se světem kolem nás. Snad se právě tudy umetá cesta i pro to tak těžko uchopitelné setkání s Bohem přímo.
To, celé ovšem znamená, že poklady nevytváříme sami. Proto si je nemůžeme zašít do matrace a pak se z ní odmítat zvednout, aby nám ji náhodou někdo neukradl. Takového poklady totiž žere mol a rez. Poklady k nám přichází z vnější, z druhé strany. Skrze druhé lidi, skrze svět kolem nás. Necháme se proměňovat těmi, kteří k nám přichází zvenčí. To, co k nám přichází a my to pustíme dovnitř nás proměňuje. Přitom objevujeme svoje poklady. Právě při těchto setkáních získáváme poklady z nebe. Abychom je mohli přijmout a uložit, musíme se pokladům otevřít. Ne uzavřít se se svým pokladem do zlatem vykládané truhly. Otevřít se pokladům.
*
Právě v tom pro mě bylo inspirativní to letní setkání na Rujáně. Dva lidé, kteří svojí soukromou oázu otevřou druhým, aby i druzí mohli čerpat něco z jejich bohatství. Nic hmatatelného z toho nemají. Dělají to úplně nezištně. Je to vlastně trochu bláznivé. Vůbec by nemuseli. To je na tom to vzácné. To je úplný opak ukládání pokladů na zemi. Ta nezištnost. Nezištná ochota se podělit o to, co máme, s druhými. Otevřít se a zvědavě čekat na to, co s druhými přijde. Co vyvstane z toho setkání. Otevírají srdce a nic nečekají. Možná to neví, svůj poklad mají v nebesích.
Tam, kde máš svůj poklad, tam je tvé srdce. Říká Ježíš. Tam tě to táhne. To ti v životě dává směr. A naopak: Kde máte své srdce, tam máte svůj poklad. Tam vás to táhne. Proto je rozumné otevírat srdce dobrým směrem, i když se ten směr někdy může zdát bláznivý.
*
A tak jsem tam na té zahradě v cizí zemi, u dobrých lidí ležel ve stanu. Kolem mě oddechovaly tři děti a jedna žena. Nad stanem se klátily větve jasanu a já doufal, že ve větru nespadnou. V lese za vesnicí troubili jeleni. (Opravdu). Pršelo a já se připravoval, že ráno budu balit mokrý stan. Ale suchá příroda zplna hrdla pila. Usínal jsem na cizí zahradě a kolem mě si vyprávěl celý krásný svět. Věděl jsem, že si ho nemůžu ani vyfotit, natož odvést sebou domů. Tyhle poklady nejsou v mých skladištích, a přece jsem je dostal darem a něco mě učí o životě. A pevně věřím, že skrze ně také něco o Bohu.
Takže pokud chcete najít opravdový poklad, hledejte ho srdcem.