Vrchlabí 5. 4. 2026
Michael Pfann
Texty: Introit Ž 118,19-21.24, 1. čtení Jan 19,25-27, Mt 27,55n, Lk 23,55-56, kázání Mt 28,1-10, 3. čtení Zj 1,18
Písně: 560, 559, 238, 545, 549
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
ženy jsou důležité. Jsou to ony, které uskutečňují evangelium. Bez vznešených řečí. Prakticky. Myslím tím na ženy, které doprovázely Ježíše v jeho posledních dnech. Díky nim to evangelium o vzkříšení z neděle působí už v pátek pod Ježíšovým křížem. Ony ho působí, aniž by to věděly.
Jak to často bývá, ženy kolem Ježíše dělají prostě to, co považují za nezbytné. To, s čím se tak nějak samozřejmě počítá, co se od nich očekává, aniž by je o to někdo požádal; aniž by jim za to někdo poděkoval; aniž by si toho někdo všiml. Pečují. A s tím se – bez řečí – uskutečňuje evangelium. (Nechci tím nijak betonovat rozdělení mužský a ženských rolí. A říkat, že ženám náleží jen péče a mužům svět. Od toho jsme se už snad posunuli. I když pravda, jak kdy. Chci ale mluvit o ženách v Ježíšově doprovodu. A taky výnamu péče, ať už ji prokazuje muž, žena nebo kdokoli.)
Projděme si ty tři dny spolu se ženami, které Ježíš doprovázely. Jak jsme slyšeli, ve vyprávění každého evangelia se vyskytuje trochu jiná sestava a jiný počet. To ale nevadí. Zásadní je, že ženy tam jsou.
*
Mimořádně silná je scéna z Janova evangelia. Ježíš visí na kříži. Pomalu umírá. Už se s tím nedá nic dělat. Je téměř dokonáno, jak za chvíli sám řekne. Kolem stojí různí lidé. Jan jmenuje jen ženy. Ježíšovu matku, její sestru, Marii Magdalenu a ještě jednu Marii a beze jména zmiňuje Ježíšova milovaného učedníka.
Stojí tam a nemohou nic dělat. Matka sleduje svého syna, jak umírá a nemůže mu z toho pomoci. Dělá to jediné, co v tu chvíli dělat může. To jediné, co může člověk dělat u lůžka člověka, který umírá. V posledních chvílích. Už vlastně není, co udělat. Už není, jak pomoci. Není, co říct. Člověk je tváří tvář smrti bezmocný. Ale ne úplně. To jediné, co člověk může udělat, je – být tam. Být nablízku. Být tam. Aby uprostřed strachu ze smrti, uprostřed bolesti člověk věděl, že není sám. Někdy nemůžeme udělat víc. Někdy na víc naše síly nestačí. Někdy víc situace nedovoluje. Můžeme ale s milovaným člověkem být. Je to poslední akt lásky. Poslední péče. Ve chvíli, kdy se Božímu synu – podle jiného evangelia – zdá, že i otec ho opustil. Matka se svým synem zůstává až do poslední chvíle.
To je to, co ženy, které s Ježíšem chodily, dělají – pečují. Matouš to říká, „Zpovzdálí přihlíželo mnoho žen, které provázely Ježíše z Galileje, aby se o něj staraly.“ Aby se o něj staraly. Jak to tak často bývá, stojí přitom vpovzdálí. Člověk by je skoro přehlédl. Všimne si jich jen pozorné oko vypravěčovo. Záleží mu na tom, aby na ně upozornil. Jsou to jediní lidé pod křížem, které evangelisté zmiňují jménem – u Matouše: Marie z Magdaly, Marie, matka Jakubova i Josefova, a matka synů Zebedeových u Marka ještě Salome. Zmiňují je, protože si jejich vytrvalé přítomnosti až do konce váží. Dávají ji za příklad. Nepřehlíží je, jako všichni chlapi okolo. Neopouští Ježíše jako my v pátek. Vypravěč je vidí. Umírající Ježíš také. Poslední slova věnuje své matce.
Tudy se do pátků, kdy Ježíš umírá, vkrádá evangelium o lásce. Už tady láme absolutistické nároky smrti. Je skryté v té nenápadné, trpělivé péči. Je to evangelium péče. Realizuje se lásce, kterou trpícímu člověku ženy věnují. V tom, že s ním jsou. Evangelium o blízkosti člověku uprostřed strachu, bolesti a smrti. Člověk není sám. To je evangelium ukryté v přítomnosti žen pod křížem. V tiché péči, která Ježíše neopouští ani po smrti.
*
Příběh pokračuje. Padá večer. Pro ženy to neskončilo. Neodchází domů. Nezavírají se za dveře bytu jako učedníci. Ženy sledují, jak Ježíše ukládají do hrobu. Drží u hrobu hlídku. Tichou vigilii. V jejich doprovázení až za brány smrti začíná sobota. Den prázdnoty. Samoty. Strachu. Smrti.
Ženy se na ni ale připravily. Ještě, než mohla začít, připravily si masti a vonné oleje. Jejich péče pokračuje. Jejich láska smrtí milovaného muže neskončila. Dál na něj myslí. Dál jim na něm záleží. Dál o něj pečují. Jsme zvyklí mluvit o tom, jak Ježíš pečuje o nás. Ženy to obrací. Nemluví, ale starají se o Ježíše. To on, sám Ježíš potřebuje jejich péčí. Role se obrací. Boží syn. Sám Bůh v tomto světě potřebuje lidskou péči. „Cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří a sester, mně jste učinili.“ Ježíšova slova se tu proměňují v čin. Člověk pečuje o Boha – skrze péči o člověka.
Ženy se připravily. Sobota může začít. Sobota, den klidu, svátečního klidu. Ženy dodržují předepsaný klid. Jak ale mohl tuhle sobotu jejich klid vypadat?! Co je to za klid, když prožívají opuštění?! Co je to za klid, když cítí úzkost ze samoty? Strach z budoucnosti, jejíž sny se zbortily?! Co je to za klid plný bolesti?! Co je to za svátek?! Svátek strachu.
*
Pro ženy to ještě neskončilo, a tak už za prvních ranních paprsků spěchají ke hrobu. Ještě stále mohou něco udělat. Jejich péče neskončila. Ještě jednou, naposledy se chtějí o svého milovaného postarat. Vystrojit mu důstojný pohřeb. Rozloučit se. Plakat, vzpomínat, odložit o poslední kousek odloučení. Být spolu – v tom společenství, jehož pouta svou láskou nebožtík založil a upevnil. Naposledy realizovat svou lásku činem.
Přibíhají ke hrobu a země se třese. Kameny se valí. Andělé sestupují z nebe. Sedají na rozvaliny hrobu. Boží poslové sedají smrti na zlomený hřbet. Strážci smrti cepení strachy. Ale ženy, které to nevzdaly, slyší, konečně slyší: „Nebojte se!“ Tak dlouhou čelily strachu péčí, až jim jejich odvaha přichází naproti. Vrací se k nim. Někdo začíná konečně pečovat o ně. „Nebojte se.“ Slova jako bezpečné obětí. Radostná útěcha. „Nebojte se.“
A v závěsu za povzbuzením přichází naděje. Naděje podobně nesmyslná jako balzamování mrtvého těla. Naděje bláznů, kteří se nedali zastrašit okolnostmi. Bláznivá naděje, na kterou je i smrt krátká: „Podívejte se, není tu. Byl vzkříšen. Vždyť vám to říkal. A koukejte, je to pravda. Utíkejte: Povězte to učedníkům, že byl vzkříšen mrtvých.“
Ženy, které svou péčí, svou blízkostí ve strachu a bolesti pronesly evangelium až do náruče smrti; ženy, které o evangeliu nemluvily, ale realizovaly ho péčí až za hrob; tyhle ženy se stávají prvními apoštolkami. To ony jako první světu vyřizují evangelium o životě. S dobrými zprávami běží za učedníky. Svou vytrvalostí si vysloužily být těmi prvními. Svou blízkostí v nejtěžších dnech pro Boha a jeho syna si udělaly jméno. Neopustily ho, a tak je svět zná jménem. Marie. Marie tolika jmen. Marie Magdalena. Marie Kleofášova. Marie Matka Jakuba a Josefa a synů Zebedeovách. Marie matka Ježíšova. A taky Salome a Jana. Bůh je zná jménem.
Spěchají od hrobu se zprávou, že ten, kterého v nejtěžších chvílích neopustily, žije. Spěchají plny radosti i strachu. Aby ne, to, co se stalo, nedává žádný smysl. A teprve v tuhle chvíli se jim dostává pravého zadostiučinění. Ježíš jim jde naproti. „Buďte pozdraveny! Radujte se!“. Padají mu k nohám. Objímají ho. Jejich láska se jim vrátila. Láska vložená se stává láskou přijatou. „Nebojte se.“ „Nebojte se, radujte se!“
Strach se rozpouští. Úzkost povoluje. Bolest mizí. Samota odchází. Péče, kterou až do poslední chvíle Ježíši věnovaly, se obrací vůči nim. Do všeho, co je svírá, slyší slova útěchy a povzbuzení – nebojte se. Vláda strachu se zlomila.
Nová realita má na co navázat. Může navázat tam, kde ženy nepřestaly. Řekli ne, lidské samotě. Bojovaly s opuštěností člověka i v těch nejbolavějších chvílích. Nenechaly se ani smrtí zastrašit. Byly nablízku. Svoji lásku projevovaly neviditelnou, nedoceněnou péčí. Když všechny vynálezy, mocenské hry i odvážní mužové selhali, bojovaly se smrtí tím, co bylo v jejich silách. Neopustily Boha a Bůh neopustil je.
Ježíšův Bůh je ten, který je člověku nablízku. Ženy ukázaly, že pravý člověk je ten, který je nablízku člověku. S Ježíšem je tak nablízku i Bohu. Díky tomu uprostřed vší vyčerpávající, zdánlivě marné péče a strachování může člověk žena, člověk muž slyšet: Neboj se! Dělaly jste, co bylo ve vašich silách. Všechno to mělo smysl. Pronesly jste mě smrtí. Nebojte se! Člověk je vzkříšen. S ním je vzkříšen i Bůh. Radujte se!