Vrchlabí a Strážné 5. 5. 2024
Michael Pfann
Texty: Introit Ž 66,20, 1. čtení Lk 11,5-13, kázání Ex 32,7-14, 3. čtení Gn 8,21n, pož. Nu 6,24nn
Písně: 79, 706, 115, 398, 418
Milé sestry, milí bratři,
už jste se hádali s Pánem Bohem? Že ne? Možná by stálo za to to zkusit.
Hádání s Bohem má v Bibli pěknou tradici. Lot se dohaduje s Pánem Bohem o osud Sodomy. Proroci odmlouvají, že přece neumí řečnit. Jonáš rovnou bere nohy na ramena. Ostatně i Ježíš v Getsemane naznačuje, že by si zítřek dokázal představit jinak. Dneska odmlouvá Mojžíš.
*
Lidé pod horou. Mojžíš na hoře. Už čtyřicet dní, rozmlouvá s Bohem. Ten mu do kamene tesá jízdní řád pro dobrý život, Desatero, které Mojžíš přinese svému lidu.
Jenže lid pod horou se začal nudit a roupama neví, co by. Jejich dobrý vůdce, Mojžíš, který je vyvedl z egyptského sevření si dává na čas. Rozmlouvá s Bohem, který je vyvedl z egyptského sevření. Lid v tu chvíli neví, jak se orientovat. Na co se spolehnout. Čeho se chytit. Boha nevidí. Nemůžou si na něj šáhnout. Tak to vezmou do svých rukou. To většinou bývá začátek cesty z kopce. Lidi pod horou si řeknou, že je možná nakonec z egyptského sevření vyvedlo tele ze zlata. A začnou se mu klanět, křepčit a bezuzdně prostopášnit před zrakem toho dobytka. Zatím tu centovou sochu nemusí tahat po poušti, tak je jim ještě do skoku. Ještě nepadají pod vahou toho, co si sami naložili na hrb. Ještě jim ten zlatý spektákl dobře slouží, ještě jim nezačal špatně panovat.
*
„Bůh to vidí“, jak se říká. Bůh to vidí to z té zamračené hory a je vzteky bez sebe. Říká Mojžíšovi, „Jdi se na to kouknout, co se stalo s těmi TVÝMI lidmi, které jsi TY vyvedl z egyptského sevření. Ještě si to neuvědomují, ale už se řítí do zkázy. Nestihl jsem jim ještě ani doručit svůj jízdní řád a oni už zvládli naskočit na špatnou linku – na to co vede na perón rozkladu.“ Tvůrci vlastních Bohů nakonec vždycky berou osud světa do svých vlastních rukou. Začnou se chovat jako ten dobytek, kterému se klaněli a k ostatním se začnou chovat taky jako k dobytku. Prasečákům začnou říkat pracovní tábory a zavírat do nich lidi. Stojí to mnoho bolesti, když to člověk vezme do svých rukou a své bohy si staví sám, když si stvoří krávu z davu. S tou si pak hýbe, kam sám potřebuje. Bohem, který se nehýbe, hýbe člověk. Člověk ho nosí na zádech, dokud ho ten jeho výtvor nerozmačka. Zavře do dalšího sevření egyptského.
Všechny tyhle konce Bůh s Mojžíšem z nadhledu oblačné hory dobře vidí. Vidí to, co člověk ještě nedokáže dohlédnout. Proto je Bůh rozpálený do běla. Nevyvedl přece lidi z jednoho sevření, aby se člověk sám vrhnul do dalšího. Nedal mu svobodu, aby sám sebe zotročil. Bůh se zlobí. Jeho tvář plane hněvem. Není to totiž lhostejný Bůh. Je to Bůh milující, žárlivě milující, jak stojí na těch deskách, které nese v rukou Mojžíš. Žárlivě milující. Hýbou s ním emoce. Láska a hněv k sobě mají přece blízko. Hněváme se na ty, které milujeme, protože nám na nich záleží.
*
Tentokrát už to ale Izraelci přehnali. Bohu došla trpělivost. Říká: „Je to lid tvrdé šíje. Chovají se jak dobytek. Už mi to stačilo, skoncuji s nimi.“
Tady přichází ke slovu Mojžíš, člověk, prorok. On se pustí s Bohem do hádky, začne Bohu odporovat, přesvědčovat ho, smlouvat s ním.
Záleží mu na nich totiž. Je to taktik. Klade argumenty pěkně za sebe. Tak zaprvé: „Lidi pod horou sice říkají, že je z egyptského sevření vyvedlo to tele ze zlata. Ty Bože říkáš, že jsem je vyvedl já. Byl jsi to ale ty, kdo lidi vyvedl z egyptského sevření. Ne to tele, ne já, žádný člověk – to „ty jsi Bůh, který zachraňuje, který osvobozuje“. Je to trochu, jako když se rodiče dohadují nad nezvedeným dítětem: „Podívej se, co zas udělalo to TVOJE dítě.“ „Jak jako moje dítě? Tvoje dítě rozbilo okno.“ Podobně Mojžíš říká, t“o nejsou moji lidi, to jsou tvoji lidi, Bože. Postaral ses o ně, když byli v úzkých. Copak se k nim teď otočíš zády, když se začnou chovat jako to, co jsou, jako lidi? To snad ne. Proč by s to dělal? K čemu. K čemus je vůbec zachraňoval? K tomu, abys je pak rozprášil?“ Mojžíš nasazuje vysoko. Však je také ve hře dost. Jde o život.
Argumentuje také dobrou reputací, Božím dobrý jménem. Co by si o tobě řekli sousedi – Egypťani. „Co špatného měl za lubem, když je odsud vyváděl. Udělal to jen proto, aby si to s nimi pak vyřídil sám. Neutopili se v Rudém moři, jen proto aby je nechal pomřít v horách.“ Takovéhle věci si o tobě přece lidi ve světě nemůžou říkat, Bože, pokračuje Mojžíš fikaně.
„Rozmysli si to. Nehněvej se na ně. Dej se pohnout lítostí.“ To je ono: Dej se pohnout! Bože, dej se pohnout. Mojžíš naznačuje, že s Bohem se dá pohnout. Je snad stejný jako to tele ze zlata, které si člověk odnese kam chce? Ne. To, co s Bohem hýbe není lidská ruka. Co s Bohem hýbe, je lítost. Cit. Cit, který chová k člověku. Bůh není nehybný monolit, kus šutru, s kterým pohne jedině velká síla. Bagr, který ho šoupne z cesty. Bůh je v pohybu, ale v pohybu, do kterého se dává sám. Bohem nehýbe to, co ho stvořilo. Tak je to s tím teletem. Bohem hýbe jeho cit k tomu, co vytvořil on sám. Cit k vlastnímu stvoření, láska k člověku hýbe Bohem.
Mojžíš zná tohle Boží slabé místo. Šťourá do něj. „Dej se pohnout, pro svou lásku k člověku.“ Mojžíš ví, že v tomhle Božím slabém místě totiž ve skutečnosti spočívá jeho síla. Boží láska je to, co uvádí věci do pohybu. Boží soucit – cítění s člověkem – je to, co zachovává život. Zachovává ho lidské blbosti navzdory. A tak Mojžíš mačká na to Boží slabé místo, aby uvedl do pohybu Boží záchovnou sílu.
Kdyby snad ani tenhle argument nezafungoval, Mojžíš Bohu připomíná jeho vlastní sliby. „Bože – vždyť jsi přísahal. Sám jsi lidem slíbil, že je rozmnožíš, že jich bude jako hvězd na nebi. Celou tuto zemi, že jim dáš. To jsi přísahal. Nepřísahals to žádným spravedlivým mezi národy. Přísahals to Abrahamovi, Izákovi, Jákobovi.“ Lidem chybujícím stejně jako my. Dodnes si povídáme o jejich selháních, propadech a přešlápnutích. „Právě takovým jsi, Bože, slíbil velkou budoucnost“ říká Mojžíš „a ti lidi se od té doby nijak nezměnili. Jejich zápas o to být dobrými lidmi před tvou tváří jde stále přes hluboké propady. Těmhle lidem jsi to slíbil. Copak se můžeš zpronevěřit vlastní přísaze?!“ chytá Mojžíš Boha za slovo ve svém korunním argumentu.
*
Tak takhle se hádá Mojžíš s Hospodinem. Jak je to možné? Tak za prvé, vlastně ví, že si to asi může dovolit. Úplně na začátku Bůh totiž Mojžíšovi říká: „Nech mě, ať proti těm lidem vzplane můj hněv.“ „Nech mě“ Jakoby Hospodin Mojžíše prosil o svolení – nech mě si to s nimi vypořádat. Bůh vlastně otevírá Mojžíšovi prostor, kam může vstoupit, mluvit s Bohem. Přimlouvat se, nesouhlasit. A Mojžíš ho nenechá.
A dál. Mojžíš jde s Bohem celý život. Ví, že to s lidmi myslí dobře, že pečuje o to, aby mohli dobře žít. Proto ví, že to je vlastně v linii Božího jednání – přimlouvat se za život lidí.
Především, ale Mojžíš ví, že Bůh není lidský výtvor, že není odlitý z kusu kovu, že nemá srdce z kamene. Ví, že s Bohem je možné mluvit. Že je možné ho přesvědčit k tomu, aby se pohnul k dobrý věcem. Bůh je v pohybu, je dynamický, protože je živý. Taková je Mojžíšova víra v Boha. Věří v Boha, který je živý a v pohybu. Proto je Mojžíšova víra živá, v pohybu, směřuje k tomu, aby něco dělal, aby dělal věci, pro které stojí za to žít. Mojžíšova víra v Boha v pohybu, Mojžíšem hýbe.
Co znamená pro člověka věřit v Boha, který je v pohybu? Člověk nemusí poslušně sedět na zadku a čekat, co mu od Pána Boha spadne do klína anebo do cesty. Člověk může být aktivní, prát se za věci, pro které stojí za to žít. Nenechat se okřiknout. A když člověk uprostřed pohybu selže, může prosit Boha o slitování pro sebe, pro druhé, abychom mohli začít znovu. Ta lidská selhání přináší trpké plody a hněv – lid pod horou si to od Mojžíše ještě pěkně slízne – přesto můžeme věřit, že se z nich díky Bohu můžeme pohnout dál. Bůh nám svým pohybem otevírá prostor nebýt rigidní, strnulí, nestát na místě. Ukazuje nám, že ne všechno je jednou pro vždy dáno. Je možné pohnout se novými cestami.
*
A právě tohle Mojžíš s Bohem tehdy na hoře uhádal. Bůh se nechal pohnout lítostí. Nesežehnul lidi věčným ohněm.
Bůh sebou ale nechal pohnout a lidem dal další šanci. Kolikátou už. A tak se lidi můžou dál hýbat po světě.
Bůh se hýbe. Díky němu se i my můžeme hýbat. To občas stojí i za hádku. Někdy se jí také říká modlitba.
Bůh, který se nechá pohnout lítostí, je Bůh, který nás vyvádí z našich vlastních egyptských sevření. Amen