Michael Pfann
Vrchlabí 2. 8. 2020,
Texty: Introit Ž 115,1 1. čtení Iz 2,1-5, Kázání Jan 9,1-7, 3. čtení Mt 5:13-16
Písně: Vrchlabí: 177.1, 642, 209, 662, 678, 686
Strážné: S 216, S 375, S 83, S 261, S 193
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
vidět, to není jen tak. Na to, aby člověk dobře viděl, nestačí jenom mít zdravé oči. Dokonce na to nestačí ani dobré brýle. Vidět, to se člověk musí učit.
Každý člověk navíc vidí něco jiného. Když se zeptáte pěti lidí vycházejících z kina, co viděli ve filmu, každý vám poví jiný příběh. Když postavíte pět lidí na kopec, třeba támhle na Žalý, a zeptáte se, co vidí, jeden začne mluvit o mracích, druhý vám ukáže, kde je Sněžka, kde Černá hora a kde Kozí hřbety, třetí vám poví, že támhlety lesy už začal žrát kůrovec, čtvrtý hladový koukne na vývěsní štít hospody a oznámí, že pivo je za třicet a párek za padesát, a páté dítě ukáže, že támhle mají klouzačku. Každý člověk vidí něco jiného a něco jiného mu uniká. Proto je třeba učit se vidět. Jinak jeden zůstane zahleděný sám do sebe, druhému zůstanou oči pro pláč a třetí pro oči neuvidí už vůbec. Člověk se celý život učí vidět, aby si nevyčerpal pozornost na zbytečnosti a aby mu důležité věci neunikaly bez povšimnutí.
Vezměme si už ten dnešní příběh. Každý v něm vidí něco jiného. (1) Máme tu jednak člověka slepého. Ten nevidí vůbec nic. (2) Pak tu máme učedníky. Ti koukají na slepce. Místo toho, co by se ale zajímali o něj jako o člověka, snaží se zjistit, čím se muž provinil, že je slepý. Podobně jako to dělají bulvární časopisy, chtějí znát chyby a slabé stránky toho muže. Pak už jim nezbývá pozornost pro toho člověka samotného. Jeho nevidí. (3) No a pak tu máme Ježíše. O něm čteme: „cestou uviděl člověka“. To je to první, co Ježíš vidí. Ježíš vidí prostě člověka.
Není to přitom vůbec nic samozřejmého. Ježíš za sebou právě má tvrdý náboženský střet v chrámu. Jeho protivníci už začali brát do rukou kameny a chtěli Ježíše kamenovat. Musel se skrýt a prchnout z chrámu. Bylo by tedy úplně pochopitelné, kdyby nekoukal doleva doprava a prchal, hlavu plnou svých problémů. Místo toho si ale po cestě všímá právě tohoto člověka. A opět, ten člověk mu nevběhl do cesty, nezavolal na něj. Byl to muž, který seděl u cesty a žebral. Byl to ten typ chudého člověka, chcete-li bezdomovce, kterého se už spousta lidí, i spousta z nás naučila ignorovat tak, že kolem něj projdou bez povšimnutí. Jako by procházeli tunelem. Chudobu a utrpení je snadné vytěsnit z vlastního zorného pole. Jenže právě tohoto pro mnohé neviditelného člověka žebrajícího u cesty si Ježíš všímá.
Ježíš vidí člověka. Až teprve potom se dodává, že ten člověk má nějaký nedostatek, že je od narození slepý. Každý člověk má nějaké nedostatky, ale důležité je to, že je to v prvé řadě člověk. Mohlo by se to zdát jako samozřejmý poznatek, který ani nestojí za zmínku. Ale není to tak. Jde o to, zda vidíme druhé lidi skrze jejich nedostatky, anebo prostě jako lidi. Podle toho k nim totiž pak přistupujeme.
V tom našem příběhu máme učedníky, kteří si všímají nejdřív nedostatků toho člověka a všechno ostatní, jeho osobnost, jeho silné stránky jim unikají. Vidí nedostatky a ptají se, co on udělal špatného. Oni sami jsou tak z obliga. Ježíš naopak vidí nejdříve člověka. Jako člověka si ho váží, vždyť ho stvořil stejný Bůh, jako ty ostatní. No a proto se zabývá tím, co on, Ježíš může udělat pro něj.
Ježíše nezajímá, co ten člověk udělal špatného. Zajímá ho, co on pro toho člověka může udělat dobrého. A učedníkům přitom snad svitne.
Stejná zpráva se vine celým Janovým evangeliem. Ježíš stále znovu a různými způsoby opakuje, že nepřišel do světa, aby lidi soudil, ale aby je zachraňoval. Nerýpe se v tom, čím se lidé provinili, ale ukazuje, jak z toho ven. Učedníci se snaží soudit. Hledají hříchy toho člověka. Ježíš jde dál a hledá, jak mu pomoci. To je ten způsob, jakým lidské hříchy, tedy různá provinění vůči druhým a životní kolapsy, ztrácí svojí moc. Ježíš vidí za ně, vidí na člověka, a tak se otevírá cesta dál.
Učedníci tak dostávají od Ježíše další lekci. Ježíš je učí nově vidět. V zásadě jim říká: „Nekoukejte, co je s tím člověkem špatně. Nehledejte souvislost mezi jeho hříchem a jeho slepotou. Žádná taková souvislost není. Nemůže si za to sám. Koukejte radši, jak mu může být líp. Od toho tu jsme. Nesuďte lidi. Nezavírejte jim dveře. Koukejte na lidi a sviťte jim na cestu.“ To říká Ježíš učedníkům a pokračuje dál: „Já jsem světlo světa: Tedy přišel jsem, aby lidem svitlo a aby viděli na cestu. To se ode mě učte.“
Jenže jak na to? Nejdřív je důležité učit se vidět. Můžeme se naučit dobře vidět? Každý vidí přece něco jiného, nikdo nevidí všechno. Jako se to píše v té slavné „svatební“ 13. kapitole 1. Korintským: „Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne.“ Zatím nevidíme všechno, každý vidí něco jiného. Každý má vlastní unikátní oči. Do jisté míry je se v tom skrývá bohatství lidských vztahů. A myslím i cesta k tomu, jak se učit lépe vidět. Znovu mi to došlo teď v týdnu při práci na tomhle domě.
Asi jste si všimli, že v hale zmizely ty trubky od topení, co trčely ze stropu. Pustili jsme se do toho s Laďou Michlem, aby to lépe vypadlo i fungovalo. Nepovedou už ze sklepa do prvního patra klikatě a po zdi, ale povedou rovně zdí. Objevili jsme přitom ve zdi šachtu, kterou trubky povedeme. V šachtě zároveň už vedla jedna trubka s vodou. Nemohli jsme přijít na to, kam tam voda vede. Večer po práci jsem zjistil, že nám neteče voda do záchodu. Říkal jsem si, že ta trubka tedy asi vede vodu k záchodu. Jenže jsem věděl, že jsme ji nezavírali. Lámal jsem si hlavu, proč neteče. Volal jsem Laďovi a on po chvíli říkal: „No hele, jak jsem kolem té trubky ve sklepě vrtal, tak se různě hýbala a nejspíš se z ní uvnitř urval kus rezu a ten ucpal ventil od plováku záchodu. Rozmontuj to nahoře u záchodu a uvidíš.“ Tak jsem to udělal a bylo to tak.
Proč to povídám: Přijde mi naprosto fascinující, jak to má každý v mozku jinak poskládané. Každý má jinou zkušenost. Něco jiného se v životě naučil. Má jinou představivost. A tak vidí věci, který někdo druhý nevidí. Mě by nikdy nenapadlo, že se mohlo urvat něco uvnitř té trubky dole a ucpat záchod nahoře. Zkrátka: Některé šuplíky mi prostě v hlavě chybí. Někdo jiný, v tomto případě Laďa, tyhle šuplíky má. A tak se můžeme vzájemně doplňovat. Co nevidím já, vidí druhý. Co vidím já, nevidí zas ten třetí. Ve společné práci se můžeme vzájemně učit vidět. Víc hlav víc ví, víc očí víc vidí. Je to fascinující podnik. Vzájemně se učíme vidět.
To je právě to, co dělá Ježíš v tom příběhu. Učedníky učí nevidět chyby člověka, ale vidět člověka. A toho slepého člověka? Toho učí vidět úplně od začátku.
Dělá to dost zvláštním – myslím, že v tomto případě si můžeme dovolit říci – nechutným způsobem. Plivne na zem do prachu a špíny. Smíchá sliny a špínu do bláta. Tím blátem pomaže muži oči. Ušpiní se Ježíš i ten člověk.
Tohle čarovné divadlo má svůj význam. Myslím, že nám ukazuje toto: Abychom člověku mohli pomoci, musíme se s ním setkat. To je první krok. Musíme se s druhým setkat nablízko. Poznat ho. To je druhý krok. Takový kontakt s člověkem není žádný sterilní, hygienický akt. Ježíš s tím člověkem nejedná v rukavičkách. Aby se člověk opravdu setkal s druhým člověkem, musí se přitom umazat. Umaže toho druhého sám sebou. Umaže se i on od něj. V opravdovém setkání na nás něco z toho druhého zůstává. Není to jen vůně a úsměvy, je to i špína a trápení. Touhle cestou jde Ježíš. Při setkání s druhým člověkem přijímáme sami něco z toho, co druhého nese, i z toho, co jej tíží. Přiznávají se prohry, pády i slabosti. To je nutný třetí krok k tomu, aby mohlo dojít ke katarzi, k tomu poslednímu čtvrtému kroku, k obnově, k uzdravení.
Čtyři kroky: Setkání. Poznání. Přiznání slabostí. Uzdravení.
V tom třetím kroku se můžeme umýt od toho, co nás drží při zemi. Doslova. Ježíš přece plivnul na zem, potřel mužovy oči hlínou a on ji z nich umyl. A viděl. Otevřel oči a mohl se začít učit vidět.
Bude se teď učit vidět za pomoci druhých lidí. Nebude to ale mít zpočátku snadné. Bude mít kolem sebe spoustu lidí, kteří mají sice dobrý zrak, ale stejně špatně vidí. Naštěstí budou kolem i ti, kteří vidí, a tím mu pomáhají svítit na cestu.
Když se člověk učí vidět, pomáhají k tomu jednak druzí lidí, pomáhají k také příběhy o setkání s Ježíšem jako ten dnešní. Ta setkání pomáhají odstraňovat ze svého zorného pole různé předsudky. Jako ty, co měli učedníci. Ježíš v těchto příbězích učí, jak dávat svému pohledu svobodu. Učí jak lépe vidět.
Původně slepý muž z dnešního příběhu byl aktérem jednoho takového osvobodivého příběhu.
Ježíš tomu muži otevřel oči. Osvobodil jeho pohled. Díky tomu se on i ti, kteří tomu přihlíželi nebo naslouchali, naučili vidět o něco víc. Amen