Vrchlabí a Herlíkovice 5. 3. 2021
Michael Pfann
Texty: Introit Ž 25,5n, 1. čtení Iz 5,1-7, Kázání Mk 12,1-12, 3. čtení Iz 27,2-6, pož. Nu 6, 24-26
Písně: 33, 330, 581, 282, 418
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
„nejsme jako oni!“. Tak se to v měsících po listopadu 1989 volalo na náměstích. „Nejsme jako oni!“ Komunismus na věčné časy končí a my to budeme dělat jako oni. Tahle revoluce bude sametová. Nesáhneme k násilí jako oni. Komunistickou stranu nezakážeme. Nebudeme jako oni, porazíme je ve volbách. Většina z vás by o tom na rozdíl ode mne mohla povídat z první ruky.
Nejsme jako oni. Je to dobré heslo. Je v tom vzdor. Je v tom vymezení. Je v tom perspektiva – budeme to dělat jinak, po svém. A přiznejme si, je v něm také kus naivity a kus pýchy.
Možná ještě o kousek líp to je vidět na tom, jak přemýšlejí dospívající lidé a mladí rodiče. „V tomhle a támhle tom nikdy nebudu jako rodiče. Až budu velkej, budu to dělat jinak. Svoje děti budu vychovávat po svém. A líp.“ Nejsme jako oni! A pak vám začnou dorůstat děti a vy slyšíte sami sebe, jak vypouštíte z pusy úplně ty stejné fráze jako vaši rodiče. (A k tomu se vám na čele táhne stejná pleš jako vašemu otci: )
*
Uklidnit se slovy: „Nejsme jako oni,“ k tomu svádí i to dnešní Ježíšovo podobenství. Ne úplně náhodou. Je totiž důležité všimnout si v jaké situaci a komu ho Ježíš vypráví. Jsme v postním období. Velikonoce se kvapem blíží. Proto Ježíš na oslu vjíždí do Jeruzaléma. Davy lidí ho vítají. Po koberci z jejich svršků a palmových větví vchází do chrámu a dělá tam rotyku. Vyhání prodavače. Převrací stoly. Páchá pozdvižení v chrámovém byznysu.
To se nelíbí těm, kdo to tam mají na starosti. Ti, kdo od obchodníků s náboženském šmukem vybírají slušné výpalné. Velekněží, zákoníci. Náboženská honorace. Vysocí úředníci. Náboženské a politické funkce byly v židovství, tomto národním náboženství pevně propojené. Papaláši se chtějí Ježíše zbavit. Ničí jejich pořádky, zpochybňuje jejich funkce, nabourává jejich učení. Ukazuje, že král je nahý. Odvolává se přitom na stejného Boha, jehož vůlí oni podbetonovali svoji moc. Chtějí se Ježíše zbavit.
Snaží se ho nachytat. Ptají se: Jakou mocí to všechno činí – Boží, nebo lidskou? To první by vyložili jako rouhání, tím druhým by se Ježíš sám znevěrohodnil. Jenže Ježíš je nechává, aby si odpověděli sami. Místo toho právě jim, předákům národa i náboženství povídá podobenství.
*
Bohatý investor koupil firmu. Vybudoval infrastrukturu. Nastavěl výrobní linky. Přistavil nákladní rampy pro kamiony. Produkce i export jsou zajištěny. Dobré víno v elegantních lahvích může cestovat do celého světa. Svůj byznys svěřil schopným manažérům, ať se o něj starají. Tak jak to v rozvinutém kapitalismu chodí, majitel investoval, nechá firmu prosperovat a občas do firmy pošle svoje inspektory, které mu cestou zpět přivezou výnosy z podnikání.
Ale právě v tom posledním kroku to selže. Kdyby měl platby nastaveny bezhotovostně, mohlo se to obejít alespoň bez újem na zdraví a životech. Ale majitelovy poslové končí špatně. Jednoho zbijí. Druhého zneuctí. Svévole dosazených manažerů nezná mezí. S jídlem roste chuť. Nikdo jim do cesty neklade žádné překážky. Žádné hloubkové audity, žádné pokuty, žádné bezpečnostní služby ani předvolání k soudu. Jen počet zmlácených a zabitých delegátů roste.
Nakonec pošle svého syna. Milovaného syna. Říká si, na toho přece ruku nevztáhnou. Tak zlé to snad být nemůže. Jenže hrabiví manažeři v tom vidí příležitost. A tu je třeba chytit za pačesy a vytěžit z ní maximum. Nebude dědic – nebude konkurence. Firma skončí v jejich rukou. Když majitel firmy nezasáhl doteď, proč by si nevzali, co jim beztak patří. Však se o firmu starají sami, tak ať penězovody tečou do jejich kapes. Majitelova syna zabijí a hodí přes ostnatý plot firmy a tam ho nechají ležet napospas drobnému zvířectvu. Takhle vypadá převzetí moci ve firmě.
*
Člověku se z té představy trochu zvedá žaludek. Trochu si myslí na byznysmeny bez skrupulí, kteří to umí podobně. Tohle se přece nedělá. Nejsme jako oni.
A je to fakt. Ježíš vypráví to podobenství mocným mužům Izraele. Říká jim vlastně: „Vy jste si Boží věc usurpovali pro sebe. Dostali jste do správy vzácnou vinici s dobrým vínem. Boží lid. Bůh si svůj lid vybral, vedl ho pouští a přivedl ho až sem do země, kterou si pro něj vyhlédl. Vy jste Boží lid dostali na starosti. Měli jste se o lidi dobře starat. Místo toho jste si z toho ale udělali výhodnou společnost s ručením neomezeným. Proroky, které k vám Bůh posílá jste se rozhodli ignorovat. Některé z nich jste zabili. A teď se nezdráháte udělat to samé s Božím synem. Jste správci Božího lidu a nelíbí se vám, když se vám do toho Bůh montuje. Ať si sedí pěkně na obláčku a nemluví vám do vašich statistik. Však to za ty roky už sami umíte bez tak líp – bez zbytečného sentimentu, bez idealistický řečí a bez až příliš všeobjímajících lásky.
To je ostrá krititika. Zákoníci a velekněží jí dobře rozumí a nijak se jim nelíbí. Však to Ježíši ještě spočítají. Ale teď ještě ne. Lidi se koukají. A ti nejsou jako oni. Zatím. Ještě nekřičí: „Ukřižuj.“
*
No jo, ale co my s tím teď. Nás se to přece netýká. Týká se to těch nahoře. A my nejsme jako oni. Můžeme z toho tak snadno vyklouznout? Nebo se v podobenství skrývá i něco pro nás?
Žijeme v demokratické církvi a v demokratické společnosti. Říkat si, že nás se to netýká, že ti nahoře si něco odhlasují, my zase ostrouháme a jen se vezeme, to je trošku málo. Společnost tvoří lidi, církev tvoří lidi, Boží lid tvoří lidi. Každý z nás něčím, po svém přispívá. Je lákavé pomyslet si: Do Říma daleko a Pán Bůh vysoko. Jenže to podobenství říká: Něco jste dostali svěřeno. Vlastně docela hodně. Velké bohatství. S tím, co jste dostali do správy, přichází i velká odpovědnost. Proto je dobré čas od času udělat si takovou revizi, vlastní hloubkový audit toho, jak s těmi svěřenými statky nakládáme. V určitém ohledu je Pán Bůh fakt daleko. Takže si musíme často se svým životem na téhle zemi lámat hlavu sami.
*
Vlastně je to docela rizikový projekt, do čeho se Bůh pustil. Vystavěl vinici a odcestoval. Vysadil lidi na zemi a nechal to na nich. A člověk to je učinění risk. Tolik toho dokáže kardinálně pokazit. A na tolik způsobů dokáže překvapit. Bůh riskoval, když to nechal na lidech. A ještě víc riskuje, když má tak dlouhou trpělivost a nechává to na nás, i když se mu jeho poslové vrací zmlácení, nebo o hlavu kratší. Hraje Bůh ruskou ruletu, když nechává lidi volně běhat po zemi?
Možná. Ale řekl bych, že ne. To podobenství pokračuje. Nakonec majitel firmy přece jen přijde. Chamtivé a krvelačné manažery pobije a firmu, tedy vinici dá do správy jiným. Na jeho vinici mu totiž skutečně záleží. Nezničí ji tak, jak jsme o tom četli u Izajáše v prvním čtení. I tam se k ní nakonec vrátí a zvelebí ji. Tak nějak je to i v Ježíšově podobenství. Vinice je to, co zůstává. Ať už si pod ní představíme Boží lid jako Izrael, nebo církev anebo celý svět. Ta vinice zůstává, protože Bohu na ní záleží. Mění se ti, kdo ji spravují. Proto stojí za to lámat si hlavu nad tím, jak že ji spravujeme. Jak nakládáme s tím, co nám bylo svěřeno.
Snažit se nebýt jako oni – totiž ty ničemní vinaři, je dobré vodítko. Ale s ním samotným si nevystačíme. To by se nám mohlo stát, že se přestaneme dívat pod vlastní ruce, ujede nám to a brzo budeme jako oni. A je dobré si přiznat, že často taky jako oni jsme. Pak teprve se s tím něco dá dělat. Nejde o to sledovat, jak to ostatní dělají blbě. Jde o to zkoumat, jak to sami dělat dobře, aspoň trochu.
*
Ta Boží ochota riskovat a Boží trpělivost jsou vlastně dost velkou vzpruhou. Skrývá se za nimi totiž elementární důvěra. Důvěra, že navzdory všem našim manažerským nedostatkům se přeci jen v lidech skrývá schopnost spravovat ty svěřené statky dobře. I když člověk někdy musí hledat dost trpělivě. Cesta dobrým směrem nezřídka dřímá v na první pohled neperspektivních podnicích. Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným. Bůh má zvláštní zálibu v tom, co je na první pohled nevzhledné. Čím lidé pohrdají a zavrhují to. Co při svém tahu na branku hází přes plot.
Právě v tom na první pohled neperspektivním, Bůh perspektivu vidí. Tak se zdá, že má cenu pouštět se do prohraných bitev. Protože právě na tom, co, koho jedni zavrhli, Bůh staví svoje království. Amen