Vrchlabí 11. 6. 2023 festivalové bohoslužby pod širým nebem
Michael Pfann
Texty: Introit Gn 1,1n, 1. čtení Ez 37,1-14 , kázání Jan 3,8a, 3. čtení Kaz 11,5-7
Písně: 285, Klobouk ve křoví, 50, 292, 278
Milí přátelé,
nádech a výdech. A ještě jednou, nádech a výdech. Ještě jednou nádech a výdech.
Cítíte přitom dýchání, že vámi něco proudí? Cítíte svůj dech? Vnímáte své tělo? Přitom si můžete uvědomit, že ten vzduch, který dýcháte, je ten stejný vzduch, který dýchají ti kolem vás. Je to ten stejný vzduch, který se formuje ve vítr, který hýbá větvemi stromů. Podívejte se támhle na tu lípu, nebo borovice, břízy. Jak vítr hýbe jejich větvemi.
Je to pro mě hluboce uklidňující zkušenost, dívat se na stromy, jak se hýbají ve větru. Vnímám v tom hlubokou mystiku přírody. Když koukám, jak vítr hýbe větvemi, celými stromy, nebo celým lesem uvědomuju si, že je tu kolem nás síla, která je fakt velká. Kdo z vás dokáže holýma rukama pohnout stromem? Je to síla, která je na nás úplně nezávislá. To je to, co mě tolik uklidňuje. My tu můžeme být, nebo nemusíme. Můžeme dělat, co chceme. Můžeme se stresovat ke zbláznění. Ale stromy se stejně budou hýbat ve větru tam a zpátky a bude jim úplně jedno, jak moc my zrovna blázníme. Naše termíny je nezajímají. Z toho se dá čerpat spousta klidu, nadhledu, uvolnění, svobody.
*
Vítr má fakt sílu. Baví mě si představovat kloubouk z té písně, kterou jsme slyšeli. Jak vítr vane pouští, po písku žene klobouk. Někdo ho kdysi nosil na hlavě, byla černá, či plavá, komu asi patřila? Někomu patřil, ale ten je dávno pryč. Klobouk mu frnknul. Teď tu plave vzduchem. Nechá se nést. Vítr si s ním hraje. To se fakt může stát.
Tohle je klobouk naší Laily. Koupili jsme jí ho v Řecku a je to už druhý klobouk. Ten první měla totiž na hlavě, když jsme se vydali na takovou obskurní projížďku pirátskou lodí. Laila seděla na palubě, hlavu mezi zábradlím. Koukala na moře. Vítr zabral. Sebral jí kloubouk a my už jen bezmocně sledovali, jak ho odnáší proud za lodí. Jak se postupně topí. A viděli, jak se postupně zvedá ta bouře, které se nedá zabránit. Laila na lodi brečela tak dlouho, dokud z toho na zádi neusnula. Museli jsme pak koupit nový klobouk. Vítr má sílu.
Proč ale mluvím o větru a o dechu. V Janově evangeliu se píše: „Vítr“ nebo se to taky dá číst jako duch, „Duch vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. (Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.) (J 3,8) Vítr, dech, Duch. Tyhle tři slova se v biblické řeči, v řečtině i v hebrejštině vyjadřují jedním slovem. Pneuma, nebo ruach. Vítr, dech, Duch. V Bibli se hodně mluví o Duchu Božím, o Duchu svatém. Lidi mají tendenci neuchopitelné věci rovnat do uchopitelných škatulek. A tak křesťané v teologické řeči mluví o Bohu jako o Boží trojici. Ta se skládá z Boha Otce /stvořitele/, jeho Syna Ježíše Krista a právě Ducha svatého. Jsou to vlastně tři takové způsoby, jak se můžeme setkávat s Bohem.
Baví mě přemýšlet o Bohu právě jako o Duchu. A to právě ve všech těch významech, o kterých jsem před chvílí mluvil. Vítr, dech, Duch. Vítr v korunách stromu. Představovat si tu podobnost mezi větrem v korunách a Božím duchem. Tu neuchopitelnost a svobodu. Přijde mi, že je v tom hodně svobody.
Minulou neděli jsem seděl v kostele v Liberci. Paní kazatelka mluvila právě o Boží trojici. Ty těžko uchopitelné věci se snažila vyjádřit těmi těžkými teologickými termíny. Dělala to obratně. Jenže v Liberci mají vysoká pěkně umytá okna. Už z nich odstranili takové to mléčné sklo, které tam bývalo, když jsem byl malý. Schválně jsem si k jednomu oknu sednul. Z kázání ke mně doléhala právě ta slova jako Duch svatý, vítr, svoboda. Přitom jsem koukal z okna na vysoké platany, které lemují Masarykovu ulici. Ve větvích starých platanů si hrál vítr. Bez jakéhokoli plánu a systému s nimi hýbal na všechny strany. A do toho ke mně proznívala ta slova o Božím duchu a svobodě. Větve se hýbaly ve větru. A mně přišlo, že mi povídají takové podobenství právě o svobodě ducha, který si vane, kam chce. Kterého nemůžeme nacpat, do žádných excelových tabulek.
*
Ve větru je síla. Umí řádit jako uragán a lámat větve i stromy. Umí jemně hladit a ševelit listím. Umí odvát loňské sněhy. Umí přinést vůni jara. Umí vysušit jezera i přinášet déšť. Vítr je vzduch v pohybu. Je to vzduch, který dýcháme. Plní naše plíce kyslíkem. Díky němu dýcháme my i ti kolem nás. Díky němu žijeme. Vzduch, který dýcháme nás propojuje s těmi, kteří jsou kolem nás, s přírodou, uprostřed níž žijeme.
Vítr, duch, dech přináší život. Jako v tom povídání, které četl Jakub, o údolí suchých kostí, do něhož zavál Boží duch a kosti začaly obrůstat masem. V údolí širé smrti se lidé znovu staví na nohy. Duch si vane kam chce. Vane na vlnách svobody. A tak přináší život i tam, kde se zdálo, že už je po všem amen. Třeba na bojiště. Přepisuje uzavřené scénáře. Svobodně mění naše plány. Svobodně kací velké pány.
Duch Boží je taky to, co tu bylo úplně na začátku. Když Bůh začal tvořit zemi, nad zemí a vodami, nad primárním chaosem se vznášel Duch Boží. A duch je v hebrejštině ženského rodu. Ženský princip v Boží podstatě. Všechno, co je, podle prvních slov Bible vzniklo v milostném tanci mezi tímhle plodným, mateřským Božím duchem a nebem a zemí. Všechno, zvířata, rostliny, stromy, lidi. Z jednoho ducha, který si svobodně vane, kam chce.
*
Vítr, dech, duch. „Duch si vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje.“ Je v tom nespoutanost, svoboda. Svoboda, kterou můžeme sledovat, když pozorujeme, jak vítr hýbe větvemi stromu. Svoboda větru, který bez ladu a skladu žene klobouk pouští, nebo z paluby pirátské lodi. Svoboda, kterou nám umožňuje nádech a výdech. Je to svobodný duch, který nám s dechem do plic vlévá život do žil. Když si tenhle Boží duch může vanout, kam chce, ani my nemusíme žít život podle šablony a cpát se do škatulek. Život se nedá naplánovat v excelu. I my žijeme z téhle základní životní svobody. Náš život není předem daný. Je otevřený. Díky Bohu jsme svobodní.
Tak, až se budete cítit svázaní, sevření, ve stresu, když budete mít pocit, že musíte všechno držet v ruce, nebo prostě, když budete chtít, zvedněte oči ke korunám stromů a koukejte, jak nespoutaně si s nimi ten svobodný vítr hraje. A dýchejte z plných plic. Duch si vane kam chce. Amen