Daniela Brodská
Biblický text (J 12,27-37):
„Nyní je má duše sevřena úzkostí. Mám snad říci: Otče, zachraň mě od této hodiny? Vždyť pro tuto hodinu jsem přišel. Otče, oslav své jméno!“ Z nebe zazněl hlas: „Oslavil jsem a ještě oslavím.“
Zástup, který tam stál a slyšel to, říkal, že zahřmělo. Jiní tvrdili: „Anděl k němu promluvil.
Ježíš nato řekl: „Tento hlas se neozval kvůli mně, ale kvůli vám. Nyní je soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vyvržen ven. A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě.“ To řekl, aby naznačil, jakou smrtí má zemřít.
Zástup mu odpověděl: „My jsme slyšeli ze Zákona, že Mesiáš má zůstat navěky; jak ty můžeš říkat, že Syn člověka musí být vyvýšen? Kdo je ten Syn člověka?
Ježíš jim řekl: „Ještě jen na malou chvíli je světlo mezi vámi. Dokud máte světlo, neustávejte v cestě, aby vás nepřekvapila tma; kdo chodí ve tmě, neví, kam jde. Dokud máte světlo, věřte ve světlo, abyste se stali syny světla.“ Tak promluvil Ježíš; potom odešel a skryl se před nimi.
Ač před nimi učinil taková znamení, nevěřili v něho.“
Sestry a bratři, milý sbore!
Ve čtvrtek bude svátek nanebevstoupení Páně. 40 dnů po vzkříšení a deset dnů před sesláním Ducha svatého. O nanebevstoupení nebo nanebevzetí se často nekáže, protože svátek je uprostřed týdne, nikoli v neděli. Ale jde o zvěst, která je nedílnou částí křesťanského evangelia. Tato skutečnost Kristovy cesty má smysl pro naši víru.
Mluvíme-li o nanebevstoupení, máme asi nějakou představu o nebi. V lidovém pojetí je nebe prostor, možná shromaždiště dobrých duší. Křesťan dnešní doby má problémy s chápáním nebe jako prostoru. Pokusme se přijmout jiné pojetí: Nebe není prostor, nebe je způsob. Nový způsob vnímání a prožívání života. Křesťané chápou nebe také jako Boží vidění, Boží tvoření života. Nejde o nějaké ideje, které jsou zrcadlem, v němž bychom měli spatřit svou porušenost. Je to skutečnost, reálná podoba života, která nás určuje, ve které má poslední a rozhodující slovo Pán Bůh. Nebe znamená život, ve kterém je Pánem ON. Lidé takový život mohou přijímat, vstupovat do něj, účastnit se tak nebe. Bůh je Pánem, který nás k sobě přivádí, abychom spolu s ním mohli žít dobrý, spravedlivý a šťastný život.
Vyznání – Ježíš vstoupil na nebesa – je obraz naznačující směr, kterým lze život směřovat: buď k Bohu, pod jeho vliv a správu, anebo naopak pryč od Boha. Ježíš vstupuje do Božího panování. Pro nás je to nepostradatelná součást života víry. Lidé v zástupu Ježíšových posluchačů se podivují: Mesiáš má přece zůstat na věky, jak to že Ježíš ne? Ale jak zůstat na věky? Měl by s nimi zůstat na věky tam v Judsku a Galileji? To by snad šlo, ale co by pak bylo se Samařany, co by bylo s Řeky, co by bylo se Slovany a s jinými národy, s námi všemi? Mohl by být Ježíš i naším Mesiášem? Bůh má jiný záměr než mít Ježíše jenom jako Mesiáše Židů. Jeho záměr je plný lásky k celému světu. On chce, aby Ježíš byl Mesiášem všech lidí a celého života. Ježíš proto musí odejít ze středu Židů, aby mohl být Mesiášem všech. Jde mu o záchranu celého světa.
Ježíš pokračuje ve směru k nebi, kterým šel v celém svém životě, a nyní již zcela vstupuje do společenství s Bohem. Biblické zprávy to podávají jako samozřejmý vývoj – učil, mluvil a odešel k Otci. Tomu nemohla zabránit ani jeho poprava. Bůh jej vzkřísí, nechá jej, aby svědčil o Boží moci po čtyřicet dnů ještě tady na zemi. Pak ale musí Ježíšova cesta pokračovat dál, aby zvěst o novém životě nabrala nový rozměr, zahrnující celý prostor a čas. Po dalších deseti dnech Kristus nabídne svého Ducha. Vstupuje do lidského bytí a proměňuje ho. Má moc to učinit.
Vzkříšený Kristus tak podivuhodným způsobem zůstává mezi námi, spolu s námi vytváří společenství. Probouzí víru a tou ho pak vnímáme a přijímáme. Je s námi, aby nás podpíral, dával svůj pokoj, formoval naše životy, vedl naše cesty k Bohu. On nás vede tam, kam sám šel a také došel. Do stavu nerušeného společenství s Bohem, kde člověk vnímá věci Božím pohledem. Ježíš řekl: „A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě.“ To on působí, aby naše kroky směřovaly k zaslíbenému cíli. To on nás uvádí do společenství s Bohem. A my můžeme naslouchat, následovat, dát se vést, nevzpouzet se v soustředěnosti na sebe sama, prostě vložit svou naději do jeho rukou.
Nanebevstoupení je podmínkou, aby nás Kristus svým Duchem mohl vést k Bohu. V daru svatého Ducha nám dává svou moudrost a svou sílu. Povolává a zmocňuje k cestě do společenství s Bohem. Do společenství, ve kterém se upevňuje víra, že Bůh je tvůrcem, zachráncem a posvětitelem našich životů. Kristus dává svého Ducha, přibližuje se k nám, táhne nás k sobě, k takovému životu, jaký má být. Ne do odcizenosti a samoty, či bezcílnosti, ale směrem, kde lidské bytí dostává podobu, která se Bohu líbí.
Proto je Nanebevstoupení svátek. Měli bychom se ptát na jeho význam v životě víry. Odpovědi nabízí i bibličtí svědkové různými obrazy Ježíšových slov: …potáhnu vás k sobě, abyste měli světlo a nepřekvapila vás tma…, abyste chodili ve světle a stali se dcerami a syny světla. – To je nanebevstoupení: aby naše životy dostaly správný směr; abychom nezůstávali slepí, ale viděli; abychom věděli, kam se naše životy ubírají a jak mají být utvářeny; aby zůstávaly ve světle a došly cíle v království světla. Ježíš, náš Kristus, který je s Bohem jedno, nám k tomu dává sám sebe jako prostředníka.
Vzkříšený Ježíš Kristus je s námi, právě proto, že odešel ke svému Bohu a k našemu Bohu. Může být Kristem všech lidí a všeho života, a tak může i všechny své přitahovat k Bohu. Tuto zvěst evangelia smíme slyšet ve svátku Nanebevstoupení. Můžeme ji slyšet jako zvěst mocnou a živou, protože přichází z říše Božího panování, z říše světla. Přichází v Kristově Duchu, obdařená mocí, která obživuje a potěšuje, naplňuje i naše životy světlem.
Modlitba: Chválíme tě, Pane, že směřuješ naše životy. Děkujeme ti, že máme nad čím vděčně žasnout. Smíme vědět o tvých záměrech s námi. Prosíme, nenechej nás při pouhém vědění, ale dávej nám víru živou, v níž bychom tě s radostí následovali a s důvěrou a nadějí se dali vést. Amen