Bohoslužby na neděli 26. 4. 2020. Kázání: Už mě to vážně štve (Ž 13)

Bohoslužby pro sbory Vrchlabí, Křížlice, Jilemnice, 26. 4. 2020

Připravil Michael Pfann, farář ve Vrchlabí

Píseň: 177,1, Nuž Bohu děkujme

Slavme tyto bohoslužby ve jménu Boha otce i Syna i Ducha svatého. Amen

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, milí přátelé vítejme na dnešních bohoslužbách.

Introit: Ž 13,6b

Budu zpívat Hospodinu,
neboť se mě zastal.

Píseň: 320 Ó hlavo plná trýzně

Modlitba: Pane Bože, v našich životech se střídají dobré i těžké časy. Máme za sebou zvláštní, náročné týdny a zdá se, že už se začíná situace, trochu uvolňovat. Dovolujeme si opatrný optimismus, a těšíme se, že se brzy budeme moci setkat s našimi přáteli, blízkými a rodinami. Děkujeme ti, že nás těmi časy provázíš, že díky tobě na to nejsme sami. Děkujeme, že nám prostředkuješ blízkost našich sester a bratří i našich přátel.

Připomínáme si, že ty jsi tu mnohem déle, než my, že se staráš o své stvoření, že máš větší moc než všechny nemoci i sucha. Prosíme tě, zůstávej s námi i s celým světem i nadále, když nás čekají ještě náročné doby. Buď proto s námi ve svém Svatém Duchu, abychom nacházeli dobrá řešení, abychom žili s naděje. Duchu svatý ty propojuješ celé Boží stvoření v jeden organismus. Uč nás vnímat tu sounáležitost a spolužít a spolupracovat.

Pane Ježíši, uč nás rozumět tomu, co je to milosrdenství. Ty nás přijímáš, a proto si můžeme připouštět své nedostatky. Díky tomu můžeme společně hledat, jak se vzájemně obohacovat. Provázej nás na té cestě! Amen

Čtení: Jonáš 4

Píseň: S 267 Proč jen mlčíš, Pane

Kázání: Ž 13

Kázání si můžete poslechnout zde: https://soundcloud.com/user-757097120/z-13-vrchlabi-krizlice-jilemnice-200426/s-mUT6KhEX4Ux

Už mě to vážně štve!

Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,

opravdu. Už mě to fakt štve. Už půl druhého měsíce žijeme my všichni, celá země, celý svět ve stavu, jako by nám někdo dal ránu do hlavy. Všechno okolo je v útlumu a zároveň nám z toho všeho třeští hlava. Kol kolem chaos. Je to vážně na draka.

Buď jsme zavření doma a nemůžeme se s nikým potkat – přitom je venku tak krásně – anebo musíme pracovat dvakrát tolik než normálně. Anebo dokonce obojí zároveň. Stíhat práci, domácí výuku dětí, starat se o domácnost a ještě být milí na rodinu. Taková cesta na nákup se proměnila v rizikový podnik. Každý jsme postavený do jiného extrému. Nemá cenu je srovnávat. Každý to zvládáme po svém. Každého štve něco jiného. Nic není jasné. Není moc podle čeho se orientovat. Vládní nařízení jsou podobně předvídatelná jako dráha saní, když je pustíte prázdné z kopce. Může nás navštívit rodina, nebo radši ne? Můžeme se sejít, nebo ne? A k tomu ten neustálý tlak, co když ta nemoc není zas až tak daleko? A taky nejistota, jak dlouho ještě? A co přijde potom? Jak dlouho budeme muset čelit tomu neznámému? Jak dlouho budeme v izolaci? Už padla, nebo se zase zpřísní? Je to vážně k uzoufání. Nemá cenu se tvářit hrdinsky, můžeme si upřímně přiznat, že je to otrava, že je to pitomé, že bychom si přáli, aby už tak skončilo, že jsme smutní, že se nám stýská, že se nám z toho chce křičet, brečet, že to ne vždy zvládáme, že jsme zbytečně protivní na své blízké, že propadáme malomyslnosti, že nás to štve. Fakt, štve!

Milí přátelé, jistě už jste četli, nebo slyšeli desítky návodů na to, jak si v domácí karanténě uchovat plnohodnotný život a zachovat si zdravý rozum. Jak se starat o dobrou rovnováhu svého bio-psycho-socio-spirituálního stavu. Nevím, jak vy, ale já jsem chvílemi za dobré rady vděčný, jindy bych všechny ty kibice poslal kamsi. (Ostatně, sám už jsem pěknou řádku dobře míněných povzbuzení také rozdal a – mezi námi – nehodlám v tom přestat.) Dobře, díky za ty rady! Ale, co kdyby se ctěný rádce postavil k mojí plotně, z které už mi přetékají protichůdné emoce všemi směry. Ať si je pochytá a poutírá sám!!!

Jistě, jsem vděčný za všechna slova povzbuzení. Potřebujeme je všichni! Je vzácné kolik lidí se vzájemně ujišťuje o tom, že na druhé myslí. Vážně potřebujeme hodně sil. A jak jsem s různými s vás v kontaktu, myslím, že to zvládáme na poměry statečně. Je dobře, že se držíme! Ale jsou chvíle, kdy je třeba vyjádřit také svůj hněv, smutek, únavu, osamělost, bolest.

Vyjádření negativních emocí, smutku a hněvu je podle psychologů součástí procesu, během nějž se člověk vyrovnává s těžkými životními situacemi. Pokud těžkými chvílemi máme projít a neztratit přitom všechnu sílu, a dokonce z nich vyjít i posílení, je třeba si připustit hněv i smutek. Vyjádřit je, abychom se mohli posunout dál.

Někdy je zkrátka potřeba si zplna hrdla zanadávat. Vykřičet svůj hněv. Vyplakat svůj smutek. Vykňučet svou bolest. Není možné to donekonečna potlačovat. Čas od času je nutné otevřít stavidla a pustit tu stojatou vodu ven. Jinak zasmrádne a nakonec přeteče vrchem. To když nad ní nakonec ztratíme kontrolu. Takže pěkně s tím ven, dokud to jde alespoň trochu civilizovaně.

Psychologové takový proces vyrovnání s trápením popsali v minulém století, Bible o něm ale ví už dávno. Hebrejské slovo pro Žalmy – tehillim – sice znamená „Písně chvály“, přitom ale ve sbírce Žalmů převládají právě písně nářků a modlitby úzkosti. Smutek, hněv, osamělost, izolace, frustrace patří k lidskému životu a Bible se to nesnaží zakrývat. Naopak nechává zpěváky žalmů, aby dali svým trápením průchod. Tyto žalmy jsou zařazeny v Bibli, aby se k nim mohli připojit i další lidé, i my. Mnoho z  žalmů úzkosti je připsaných králi Davidovi. I tenhle mesiášský král býval slabý, smutný, naštvaný, ohrožený, osamělý. A jeho praprapravnuk Ježíš nakonec na kříži svou opuštěnost vyjádří také slovem Žalmu – dvaadvacátého – „Bože můj, bože můj proč si mě opustil?

Hněv, a to dokonce hněv přímo na samotného Boha proznívá z Žalmu 13. „Dlouho ještě, Hospodine, na mě ani nevzpomeneš? Dlouho ještě chceš mi svou tvář skrývat?“ Skryl se snad Bůh před trápením toho člověka? Nechal ho ve štychu? Na povrch z hněvu vystupuje osamělost a smutek. Bezbrannost a ztráta orientace v těžké životní situaci.

Dlouho ještě musím sám u sebe hledat rady,
strastmi se den ze dne soužit?

Přijde mi, jako by tento verš přímo vystihoval naši situaci poslední dnů. Jak se v tom všem zorientovat? Opravdu je ta pandemie tak vážná, opravdu jsou všechna opatření smysluplná? Ano, dostali jsme nařízení vlády, ale jak se v nich zorientovat a máme je dodržovat beze zbytku? Nemáme se vídat ani s našimi blízkými ani s lidmi ze sboru? A co když je neuvidíme už nikdy, když už jsou staří a nemocní? A co když sami někoho nakazíme? V posledku jsou ta rozhodnutí na nás a často v tom plaveme. Poradí nám někdo, nebo „musíme sami u sebe hledat rady“? Co je rozumné a co už je přespříliš? Nakonec z těch všech otázek a samoty zůstávají především oči pro pláč.

„Dlouho ještě se bude můj nepřítel proti mně vyvyšovat?“ Jakoby najednou nadvládu nad naším životem převzala jakási těžko uchopitelná hrozba neprozkoumané nemoci. Malý nepřátelský vir si na nás vyskakuje!

Dlouho ještě?! Dlouho ještě?! Jak ještě dlouho?! Kolikrát jsme si to v posledních týdnech sami říkali. Jak ještě dlouho tohle všechno bude trvat?! Čtyřikrát tu zoufalou otázku náš druh v nesnázích, zpěvák žalmu, křičí do všech čtyř světových stran. Křičí svůj hněv, smutek, bezradnost a bolest do celého světa. Ze všech těch emocí totiž vystupuje touha. Když zplna hrdla zakřičel, jak je naštvaný a poraněný, udělal si v sobě místo na další krok. Když pohrozil všem mrakům, které mu zatemňují mysl a jako vysoký tlak sedí na srdci, začaly se mraky trhat. Pochopil, že si může říct o pomoc. Vlastně to dělá už od začátku. Začalo mu skrz ty mraky svítat. Jeho modlitba není sebelitovnou samomluvou. Zaznívá z ní touha. Touha po pomoci. Touha po pozornosti. Touha po společenství, po blízkosti.

„Shlédni, Hospodine“ Zkroušený zpěvák zvedá hlavu a volá k Bohu. Vykřičení bolesti mělo svůj terapeutický, ozdravný účinek. Ten člověk si uvědomuje, že není sám. Kouká vzhůru a prosí Boha, ať se podívá na něj dolů, ať s ním mluví.

„Shlédni, Hospodine, Bože můj, a odpověz mi!
Rozjasni mé oči, ať neusnu spánkem smrti“
ať nepřítel neřekne: „Zdolal jsem ho!“
Moji protivníci budou jásat, zhroutím-li se.

Nepřátelé tu stále jsou. Nepřestávají nám hrozit. Nemoc pořád řádí. Pořád nás to štve. Ale nejsme na to sami. Je tu někdo, ke komu se můžeme obrátit o pomoc, když už je to nad naše síly. Je tu někdo, kdo rozhání naší samotu, když dusí jako svěrací kazajka. Je tu někdo, kdo nám věnuje pozornost, i když je ta naše rozptýlená všudypřítomným chaosem. Jsme snad sami? Jen si vzpomeňme na všechna ta slova povzbuzení, na všechny ty drobné projevy zájmu náhodně potkaných známých, nečekané telefonáty. Tu bolest, smutek, neneseme sami. Když člověk přizná svůj hněv, smutek, bolest, nenechá se jimi zhroutit, přestávají mu pomalu kalit zrak a vidí víc, slyší víc. Tak kdo tedy bude jásat? Budou to ti protivníci z žalmu? Nebo někdo jiný?

Žalm graduje, ozdravný proces dělá pokroky. Otevírají se nadějné vyhlídky. Otázka „jak dlouho“, zůstala za námi. Otevřely se obzory, které leží až za tou délkou. Dlouho už není slyšet ani jásání protivníků. Jásat začíná náš kolega zpěvák žalmu:

Já v tvé milosrdenství však doufám,
moje srdce jásá nad tvou spásou.
Budu zpívat Hospodinu,
neboť se mě zastal.

Na začátku stál hněv a smutek. Terapie nářkem, modlitbou a zpěvem, léčba sdílením byla účinná. Tam, kde byla tma, se otevírá naděje. Objevení naděje na uzdravení – biblicky spásu – je tím zvratem ve vývoji nemoci. Naděje začíná léčit už uprostřed bolesti a smutku. Najednou vidíme za ně. A člověk se znovu učí radosti a zpěvu.

Jestli někoho z nás negativní emoce nedohánějí, jen dobře. Snad i u vás pak můžeme hledat oporu tak, jak o tom píše apoštol Pavel: „Radujte se s radujícími, plačte s plačícími.“ My ostatní si to připusťme, že nás to všechno pěkně štve. Jen si zakřičme ze všech sil. Nadávejme a plačme. Jen ať vyteče ven všechno, co nám svírá hrdlo, ať máme čistý hlas a můžeme zase hlasitě zpívat! Příští neděli už budeme zpívat společně! Je komu, je proč, je s kým! Amen

Píseň: Kéž bychom to uměli 610

Sborová oznámení:

Milí přátelé, blýská se na lepší časy!

Příští neděli, 3. května se už uvidíme tváří v tvář. Podle vládního nařízení se můžeme sejít do patnácti osob při jedněch bohoslužbách, a to v rouškách a v rozestupech dvou metrů. To ale zvládneme. Jedny bohoslužby se budou konat od 9:00 ve Vrchlabí, jedny od 11:00 ve Strážném. Abychom naplnili počty, dejte mi prosím během týdne vědět, kdo by přišel ve Vrchlabí, kdo ve Strážném. Bylo by dobré, kdyby ti mladší a mobilnější vyrazili spíše do Strážného. Pokud projevíte zájem a najde se ochotný učitel nedělní školy, uděláme i tu, spíše ve Strážném. Dejte mi prosím vědět.

Můžeme opět začít také s biblickými hodinami i náboženstvím. K biblické hodině se sejdeme v úterý v 15:30 na faře, k náboženství ve čtvrtek v 14:15 tamtéž. Ve čtvrtek od čtyř se sejde Tensing. Moc se těším, že už se budeme moci začít setkávat!

Na sobotu 2. května od 10:00 do 16:00 máme naplánovanou brigádu na faře. Rádi bychom porovnali „archiv“, tedy místnost za chodbou, důkladně poklidili v kostele a najdou se práce také na zahradě před farou. Naplánujeme to tak, aby přitom byla zachována všechna zdravotní omezení.

Stále platí, že já i další jsme připraveni pomoci s obstaráním nákupů, či čímkoli jiným těm, kteří se drží doporučení vlády a zachovávají karanténu. Nezdráhejte se na mě obrátit. Své služby také nabízí Diakonie: pomoc s nákupy 733780506; linka pro ty, kdo si „potřebují s někým promluvit v době nejistoty“ 800567567.

K našim bohoslužbám patří také sbírka. I na ni je možné přispět virtuálně, na náš vrchlabský účet (130 183 8389 / 0800), ať už jednorázově, popřípadě skrze úpravu trvalého příkazu pro ty, kteří touto formou platíte salár. Nebo můžete dát peníze tradičně do sbírky, až bude karanténa za námi.

Diakonie také pořádá mimořádnou sbírku na pomoc lidem zasaženým epidemií (možno přispět zde 2100 6914 26 / 2010). Za všechny Vaše dary děkujeme a zcela rozumíme tomu, že v této situaci jsou pro některé mimo jejich možnosti.

Snažím se s Vámi různými komunikačními kanály zůstávat v kontaktu. Kdo byste se mnou rád mluvil, směle volejte (605028995) nebo pište (pfannmichael@gmail.com).

Moc se na Vás všechny těším!

Modlitba:
Pane Bože, prosíme, slyš nás, když pláčeme a trápíme se.
Pomáhej nám ovládnout náš hněv.
Prosíme, rozháněj temné mraky, které se nám někdy roztahují v mysli i na duši.
Přemáhej tu nemoc, která právě řádí.
Buď s těmi, kdo s ní bojují,
s těmi, kdo ji podléhají,
s těmi, kde nad ní vítězí!
Pane, prosíme, promlouvej k nám.
Dej ať se nám rozsvítí!
Připomínej nám, že se můžeme podívat z okna,
nadechnout jarního vzduchu,
projít po venku,
ohřát se na slunci,
pocítit radost druhých lidí,
uslyšet zpěv ptáků.
Ty se nás přece zastáváš,
proto ti zpíváme. Amen.

Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť tvé je království i moc i sláva navěky. Amen

Poslání a požehnání:

Fp 4,6-7 Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.

Píseň: 635 Tvá, Pane, láska

Comments are closed.