Jakub Kašpar
První čtení (J 10,14-15;27-28)
„Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne, tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce.
Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve.“
Text ke kázání (1Kor 1,22-25):
„Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství, ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé.“
Kázání
Bláznovství je moudřejší a slabost silnější. To je, řekněme diplomaticky, odvážné tvrzení. Ale je to tvrzení, které je součástí základů naší víry, základů křesťanství. Korintským křesťanům to zdůrazňuje apoštol Pavel docela jasně, i s varováním, že svou vírou v moc popraveného kazatele budeme ostatním za blázny. A taky to tak je. Kdo z nás se nikdy nesetkal s otázkami, jak můžeme věřit v něco tak absurdního, že někdo po třech dnech od vlastní popravy vstal z mrtvých. A když tedy věříme, že ten člověk byl zároveň vtělený Bůh, proč se nechal tak potupně zabít, proč se nechal popravit, sprovodit ze světa tak krutou smrtí? A pokud už tedy věříme, že nám tím chtěl ukázat, jací jsme nenapravitelní hlupáci a hříšníci, proč nesestoupil aspoň z kříže, vždyť pak by bylo všechno jasné a neuvěřit by nemohl snad už vůbec nikdo…
Vůbec nic proti takovým otázkám nenamítám. Jsou naprosto logické. Ale nemůžeme na ně odpovídat my. To nebylo a ani není naše rozhodnutí, byl to úradek Boží přece!
Vůbec máme často tendenci si představovat, co měl nebo má Pán Bůh udělat jinak. Vždyť je přece spravedlivý, milosrdný, milostivý, slitovný. Pláče se světem a nad ním – tak proč mu nepomůže? Proč prostě neluskne prstem a neudělá z nás dokonalá stvoření bez hříchu, bolesti a nenávisti. Proč už si dávno nehraje beránek s vlkem na rozkvetlých travnatých nivách a každý nemá, čeho je mu zapotřebí a ani o chlup méně – ani více? Vždyť je všemohoucí, tak proč?
Ano, v takového Boha bych věřil, řeklo mi už mnoho mých přátel. Ale ten váš? Jak se může dívat na to, co se děje na Ukrajině? Co se stalo v Kurdistánu. Jak se mohl dívat na holocaust a nezasáhnout? Takový Bůh stojí za starou bačkoru, v toho věřit nebudu.
Jenže ona to není úplně správně položená teze. V Boží existenci lze buď věřit, nebo nevěřit. To je pravda. Pokud v něj nevěřím, pak mi může být asi vcelku jedno, jaký je a co dělá nebo nedělá. Pokud v něj nevěřím, tedy naopak věřím, že Bůh neexistuje, pak nedělá a nikdy nedělal nic. Neexistující entita nic dělat nemůže. A nemůžu jí proto ani nic vyčítat.
Pokud ale věřím, že Bůh – jakkoli mu chci říkat – existuje, můžu ho v pokoře chtít poznávat. Můžu mu nerozumět. Můžu nechápat. Můžu žasnout a divit se. Ale jen těžko můžu věřit v jeho všemohoucí božství a zároveň si zkoušet diktovat, jaký by měl být, aby si zasloužil moji víru.
V dnešních liturgických textech nám Bůh cosi vzkazuje – slovy Ježíšovými a slovy Pavlovými. Ježíš říká v Janově evangeliu, že je dobrým pastýřem, který zná své ovečky, dává jim věčný život a nikdo mu je nemůže sebrat. Není jako někteří jiní pastýři, kteří na své stádo kašlou, věnují se raději jiným zábavám, než je péče o svěřená zvířata a když přijde vlk, raději se schovají a počkají „až to přejde“.
To zní jako ten Bůh, ve kterého by rádi věřili i ti mí mnozí přátelé. Stanu se ovečkou Božího stáda a nic se mi nemůže stát. Budu se pást na pastvách zelených a nebudu míti nedostatku. Nezahynu navěky a nikdo mě z rukou Božích nevyrve. Mám na to přece slib.
Ale Pavel do toho hází vidle. Respektive připomíná nám jeruzalémské Velikonoce, které do toho hodily přímo ruční granát. Vždyť na Golgatě ukřižovali samotného pastýře! Ten, kdo tvrdil, že svým ovcím zajistí věčný život, došel zkrvavený, zničený, zbičovaný, poplivaný a vysmívaný na popraviště, tam ho obyčejní okupantští žoldáci přibili na kříž obyčejnými železnými hřeby a nechali v mukách zemřít. A my, jak Pavel připomíná, kážeme, že tenhle popravený rabi je náš věčný pastýř, mocný Bůh, který nás přišel zachránit a také zachránil a zachraňuje.
No, zní to tedy opravdu jako bláznovství.
Je tu někdo, komu nic neříká jméno Josefa Toufara, katolického faráře v Číhošti na Vysočině? Asi ne, že? Nechme teď stranou, co se v Číhošti při oněch osudných bohoslužbách stalo – jestli se křížek na oltáři opravdu pohnul, nebo ne. Josef Toufar skončil v klepetech Státní bezpečnosti, brutální tajné policie komunistických tyranů. Během několika málo dní byl tak strašlivě zmučen, že přes veškerou snahu lékařů zemřel. Josef Toufar byl jen slabý člověk. Nemohl přežít tak strašlivou krutost a hrozné násilí, které vůči němu estébáci použili. Oni byli mnohem silnější, mocnější, mohli si s ním dělat, co chtěli. Ale je to opravdu tak? Byla ta brutální síla opravdovou silou a Toufarova bezmocnost skutečnou slabostí? Nebyl naopak kněz, který se nenechal zlomit ani smrtícím násilím mnohem silnější, než tupé násilí těch slouhů tyrana, kteří ho umlátili k smrti?
Je silnější okupační armáda, která útočí proti sousední zemi vší silou, bombarduje města, nemocnice, školy a divadla, nebo matka či otec, kteří chrání své děti za cenu vlastního života? Je silnější esesák, který posílá staré lidi, těhotné ženy a děti na smrt v plynové komoře, nebo ti, které právě odsoudil, zpívající hebrejskou píseň Hatikva, Naděje a modlící se Š´ma Israel?
My máme to obrovské požehnání a tu milost Páně, že nemusíme svou víru prověřovat podobnými strašlivými věcmi. Ale vzpomněl jsem si na jednu příhodu z knížky, kterou právě čtu. Je to životopis Františka Ladislava Riegra – českého vlastence a politika 19. století, který se narodil v nedalekých Semilech. Když byl roku 1848 zvolen do ústavodárného Říšského sněmu ve Vídni, první den cestou do práce ho napadl na nádvoří Hofburgu nenávistný dav, který mu hrozil lynčováním a obviňoval ho z českého nacionalismu. Rieger podle svědků proti davu stál a snažil se s ním diskutovat až do chvíle, kdy si ho všimli jeho političtí oponenti, rakouští německy mluvící poslanci, kteří na místě měli drožku, naložili ho do ní a dovezli ho bezpečně do sněmovny. Kdo byl v tu chvíli ten opravdu silnější – rozvášněný dav, oplývající fyzickou silou a mocí nenáviděného politika zabít, nebo Rieger, který se nedal na útěk, ale postavil se davu a snažil se s ním mluvit?
Kdo byl silnější – Adolf Opálka, Jozef Gabčík a Jan Kubiš, obklíčení nacistickými vojáky v kryptě pravoslavného chrámu v pražské Resslovce, nebo Karel Čurda, který je zradil a krátký zbytek svého života strávil stále silnější kolaborací, kterou si omlouval tak moc, že se tomu dá těžko uvěřit – aby se ze své zrady nezbláznil?
Bylo silnější Gestapo, nebo 14letá Jindřiška Nováková, kterou zabili i s její rodinou, protože pomáhala schovat kolo parašutistů, kteří zabili nacistického tyrana Heydricha?
Na ty to otázky nám Ježíš i Pavel odpovídají docela jasnou odpovědí. Vždyť Ježíš nepřišel na svět jako spásonosné hromovládné božstvo, ale jako malé miminko, které se vzápětí stalo politickým uprchlíkem. A ze světa neodešel jako korunovaný vládce na zlatém voze, ale jako poplivaný odsouzenec na smrt. V Getsemanské zahradě se na příští události nepřipravoval jako Superman na hrdinskou akci, ale jako slabý člověk, třesoucí se strachem před tím, co se má stát, ale neskutečně silný v pokoře před tímtéž – před tím co se stát prostě musí.
Pavel říká, že slabost Boží je silnější, než lidé. Slabost Josefa Toufara, Františka Riegra, parašutistů v kryptě nebo mladé Jindřišky, opřená o Boží odvahu, byla mnohem silnější, než lidská zloba, nenávist a malost udavačů, katů a mučitelů. Slabost Ježíše v Getsemane byla silnější, než lidská síla učedníků, tasících meč proti přicházející stráži.
Písmo nám říká, že nemáme činit druhým to, co nechceme, aby oni činili nám. Jinými slovy to znamená, že máme jednat tak, jak by měl jednat každý. A kdyby tak každý jednal, přiblížilo by se významně Boží království ne Zemi. Obraznými slovy Zjevení Janova řečeno, vlk s beránkem by si mohli spolu hrát. Jenže my lidé často nejednáme tak, jak by měl jednat každý. Velmi často jednáme tak, jak očekáváme, že budou jednat i ostatní. A proto pak přicházejí otázky, jak se na to Pán Bůh může dívat. On se na to dívat musí. A dívá se na to s pláčem toho, který k nám sestoupil nejblíž, jak to jen šlo a pak musel umřít na kříži, abychom pochopili. Jestli bude muset dál plakat, nebo se nad námi radovat, je i na nás, sestry a bratři. Bylo to tak dávno, bylo to tak včera, je to tak dnes a bude i zítra. Tak prosme Pána o sílu ve své slabosti a dostatek moudrosti v bláznovství. Bůh je štědrý, určitě na nás nezapomene. Amen