Michael Pfann
18. 10. 2020 ve Vrchlabí
Píseň: 642,1 Už svítá jasný bílý den
Slavme tyto bohoslužby ve jménu Boha otce i Syna i Ducha svatého. Amen
Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, milí přátelé, vítejme na dnešních bohoslužbách. Ať už je slavíme kdokoli kdekoli, stejně je díky podivuhodné moci Ducha svatého slavíme spolu. Dnes jsou na pořadu rodinné bohoslužby, proto Vás čeká kázání jako pohádka, nebo spíš bajka.
Introit: 80,15n,19n
Bože zástupů, navrať se, shlédni z nebe,
popatř, ujmi se té révy,
kmene, který pravice tvá zasadila,
letorostu, jejž sis vypěstoval.
Nikdy se tě nespustíme,
zachovej nám život, ať můžeme vzývat tvoje jméno.
Hospodine, Bože zástupů, obnov nás,
ukaž jasnou tvář a budem zachráněni!
Píseň: EZ 219 Hory, doly, stráně
Modlitba (Jana Michlová): Všemohoucí Bože,
od Tebe pochází všechno dobré a v Tvých rukou je celý náš život. Často na to zapomínáme a chceme ho brát do vlastních rukou. Jsme nevděční, bojíme se, přimykáme k falešným vůdcům a jistotám a pak, v dobách klidných zapomínáme, odkud náš klid pramení. Vše pochází od Tebe. Pod Tvou ochranou rosteme a dozráváme.
Dobrý Bože, prosíme Tě, abys v nás posiloval a kultivoval ty výhonky, které nesou ovoce dobré. Plody našich skutků možná uvidí jen někteří, možná budou dozrávat dlouho. Ale jsou chvíle a doby, kdy je více než kdy jindy třeba, abychom nebyli trnitými keři, ale plodícími stromy, pod jejichž korunou se mohou skrýt i ostatní.
Pomáhej nám v těchto těžkých dobách být tam, kde nás chceš mít a být tím, kým máme být.
Prosíme Tě, naplň ticho, které nastalo, svým pokojem, naplň i nás svým pokojem. A i když by se mohlo zdát, že jsme zde každý sám a osamocen, dávej nám i nadále sílu našeho společenství. Nejdeme každý sám, kráčíme společně. Doufáme v Tebe, buď naší posilou.
Amen.
1. čtení: Mt 7,15-20
Píseň: DEZ 607 Bůh je náš Pán a král
Kázání: Sd 9,8–15
K poslechu zde:
Milé děti, milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
příběh, který Vám budu povídat, se stal za dávných časů, když na zemi ještě nevládli žádní králové ani prezidenti. Lidi, zvířata, kytky i stromy raději poslouchali Pána Boha. Teda, alespoň se o to snažili. Občas se jim to i dařilo.
Z celého stvoření se zrovna stromy jednoho krásného dne rozhodly, že jim to nestačí. Chtěly by mít krále. Na trůnu, s korunou, žezlem a hermelínem kolem krku. (Proč hermelínem a ne třeba olomouckým syrečkem se zeptejte někoho moudřejšího.)
Takovéhle rozhodnutí ale není jen tak. Viděli jste někdy strom?! Než uspořádá myšlenky ze všech svých větví do smysluplné věty, trvá to celou věčnost. Proto stromy schůzují děsně dlouho. Trvá to dlouhé měsíce a někdy i roky. Ale! Když už se na něčem stromy domluví, tak to platí. A důsledky svých rozhodnutí pak musí snášet pěkně dlouho. Ono totiž i než se stromy sejdou, je řádná štrapáce. Však si zkuste rozpohybovat tolik kořenů a kořínků a nevysypat přitom ptačí vajíčka z hnízd ve větvích. Navíc stromy musí počkat na podzim, až bude po sklizni. Jinak by cestou poztrácely všechny svoje plody. Kolik jablek, švestek a pomerančů by přitom přišlo nazmar. To ne! Jen ať je lidé a veverky nejdřív očešou, zavaří povidla, nasuší křížaly a sní. Pak se teprve může schůzovat.
A tak stromy počkaly, až se podělí o všechno svoje ovoce, a pak vyrazily na cestu. Šunuly se s šustěním listí, vrzáním větví a mohutným dupání ze všech stran země. Šly přes pouště, hory i mokřady. Za deště i pražícího slunce. Nakonec se sešly na louce tak rozlehlé, aby se na ní vešli vyslanci všech druhů, čeledí a odrůd stromů. Byli tu všichni. Třešně i túje. Javor kanadský, japonský i tatarský (to je ten, co se tak dobře šplhá v jeho nízkých větvích v zahradě u fary). Přicestovaly štíhlé břízy i duté lípy. Kouzelné duby i vrby mlátičky. Voňavé sakury i hrušky máslovky. Hotové arboretum.
Když si konečně každý našel své místo a zapustil kořeny k proudům spodní vody, mohly začít rokovat. Kdo by je zpovzdálí sledoval, slyšel by jen hluboké bručení, vzrušené šustění a jemné ševelení. To byla řeč stromů. Chtělo to trpělivost, než se vymáčknou, ale tu stromy měly a tak si dobře rozuměly.
Po dlouhých, za to vášnivých diskuzích stromy vybraly, kdo by jim měl kralovat. Obrátily se na olivovník. „Kraluj nad námi ty.“ Olivovník propukl v dlouhé mlčení. Začal si představovat, co všechno je ve hře. Viděl se, jak důstojně stojí v zeleném háji, kmen samý uzel a pod stříbřitým listím prosvítají zelené olivy. O ty se rád rozdělí. Placka čerstvého chleba a hrst slaných oliv, vždyť to je celá večeře. Pak si olivovník vzpomněl na lis na okraji olivového háje. V něm po každé sklizni mačkají jeho plody a ven teče voňavý zlatý olej. Jemný olej, který nesmí chybět na žádné slavnostní tabuli. Bez něj jídlo ztrácí lesk a suché se zadrhává v krku. Komu to má bez oleje chutnat! Vždyť i během bohoslužeb v chrámu kněz oběti pomazával olejem, aby chutnaly i Pánu Bohu. Dobrým olejem bylo možné poctít vzácné hosty i Pána Boha. Kdyby se olivovník stal králem – docházelo mu postupně – tohle všechno by bylo pryč.
Dumal nad tím dál. Představil si, jak by měl vypadat takový král. Sedí na vyvýšeném místě, na trůnu, nad hlavami svých poddaných. Olivovník by měl kralovat nad stromy. To by se se svou korunou musel vytáhnout nad jejich koruny. Začal si to představovat v hlavě. „To mě asi napnou na nějaký skřipec a budou mě natahovat a natahovat. Z mého statného kmene se stane špejlička, koruna se protáhne jak topol. To by hrozně bolelo a vypadal bych jako žirafa. Hubený, vysoký bych se klátil ve větru tam a zpátky. Všem bych byl tak leda pro smích a nikdo by mě přece neposlouchal. A ještě bych se nemohl dělit o své plody. Ne,“ to už říkal olivovník nahlas, „nebudu se vytahovat. Zůstanu při tom, co umím. Nebudu králem.“
Stromy se zachmuřily a pohroužily se do dlouhého mlčení. Postupně všechny začaly obracet své koruny k fíkovníku. Ten jenom zamrkal a začal na protest otáčet svými listy jako dlaň. I on myslel na svůj dosavadní život, který by náhle ztratil. Ucítil v nose vůni svých plodů. Fíky ně něm raší několikrát do roka a vždycky nadělají radost tolika tvorům. Včely a ptáci se slétají upíjet jejich sladkou šťávu. A člověk? „Jak uvidí fík, hned ho má v hrsti a zhltne ho natošup.“ (Iz 28,4) Na rukou mu zůstane jen lepkavá vzpomínka. A v puse sladko. Ze sušených fíků a rozinek se dělávají slavnostní koláče. Na stole leží jen kousek od láhve s olivovým olejem. „Ne, ne!“ Říkal si fíkovník. Měl by snad upřít sladké potěšení tolika tvorům. „V žádném případě!“ Vykřikl. „Nebudu se jako ubohá sušinka klátit nad vašimi hlavami. Jsem šťavnatý a sladký, a tak to zůstane. Nedokážu dělat něco ještě lepšího.“
Když byla řeč o víně, obrátily se stromy rovnou na vinnou révu. Stále ostatně hned vedle fíkovníků. Byli to přátelé tak blízcí, až se dostali do lidových přísloví. Říkávalo se, že, až jednou Pán Bůh sestoupí z nebe na zem, bude každý člověk bydlet pod vlastním vinným keřem a fíkovníkem. Každý bude sedět v pohodlí ve stínu a sladké ovoce mu bude padat rovnou do pusy. To už nikomu nebude nic chybět. Takové to bylo přátelství mezi révou a fíkovníkem. Patřili k sobě. Většinou se vinné větve plazily po zemi, ale někdy se vedle nich postavil fíkovník a vinné paže se po něm vinuly nahoru až k nebi. Víno a vinný mošt rozdával lidem radost. Říkalo se, že dělá radost i Pánu Bohu, takže se bude pít společně kolem stolu v nebi. Asi proto se plazilo víno po fíkovníku nahoru.
Ale že by se samo udrželo nad korunami ostatních stromů? To ne. To by se samým opojením opile skácelo dolů a bylo by k smíchu. Nebo spíš pláči. Přitom rozdává tolik radosti. Ne, kralovat nebude!
Situace se zdála být zoufalá. Ty nejskvělejší stromy odmítly kralovat nad svými sestrami a bratry. Svými plody rozdávaly lidem blahobyt. Působily radost jim i Bohu. Jejich plody byly vzácným, uctivým darem. Kdyby kralovaly, bylo by po úctě, po radosti i po blahobytu.
Jenže co teď? Stromy si nad tím lámaly koruny, až to v nich praskalo. Z jejich kruhu nenápadně vykračoval dopředu keř bodláčí. Mazaně se tvářil, jakoby tam ani nebyl, tak dlouho, až se mu povedlo upoutat pozornost okolostojících. V tichém zoufalství na něj vyhrkly: „Tak nad námi kraluj ty!“
Nikdo lepší to vzít nechtěl a bodlák si byl své výhody dobře vědom. Nezdráhal se jí využít. „Dobře,“ dmul se pýchou, až nadskakoval „musíte se mi ale poklonit. Já nikam nahoru nepolezu. Jestli mě chcete za krále, ohněte hřbety a schovejte se do mého stínu.“ Stromy se na něj koukaly a nevěděly, zda mluví vážně, nebo si z nich drze utahuje. Svými křivými větévkami bodlák stín nevrhal ani v nejtemnější noci. Za to pořádně píchal. Ještě ho ani králem neustavily a už začínal cenit své ostny.
Bodlák neznal míru: „Jestli se mi nepokloníte, se zlou se potážete! Však dobře víte, jak rychle mé suché dřevo chytne plamenem. A to se pak ani majestátní, vysoké cedry před mým žárem neschovají. Padají k zemi jak suché klestí.“ Stromy si uvědomily krutou pravdu, bodlák se hodil jen na dvojí: Jeho ostnaté výhonky tvořily neprostupné ploty, a pak byl dobrý ještě na zatopení. A tenhle ostrý a vznětlivý křikloun by jim měl kralovat!
Tento příběh mi kdysi na jedné hoře vyprávěl muž jménem Jótam. Jeho jméno znamená Hospodin je dokonalý. A jak se jmenoval, tomu Jótam i věřil. Protože byl přesvědčený, že Hospodin je dokonalý, věřil, že i na kralování Pán Bůh stačí sám. Nepotřebuje se o to dělit s lidmi ani se stromy. Těm místo toho dává různá nadání, obdarování a talent. Někdo peče housky, na někom rostou fíky. A o ty se může dělit s druhými.
Došlo to ale i stromům? Zvolili si krále bodláka? Anebo přeci jen přenechaly kralování Pánu Bohu a raději pečovaly samy o sebe tak, aby se mohly s druhými dělit o své plody: o olivy, o fíky a o víno? Chtěly být mocní, nebo se radši dělily o své dobré ovoce?
To už mi Jótam neřekl. Asi nezbývá, než abychom odpověď našli sami. Venku je podzim. Stromy hrají všemi barvami a některé ještě plodí. Můžete se jich jít zeptat. Raději s tím ale neotálejte, aby zas neodešly někam schůzovat. Amen
Píseň: DEZ 632 (S 214) Chvalozpěv
Sborová oznámení: V důsledku vládních opatření jsme museli omezit i naše sborové setkávání. Může se sice scházet až šest dospělých lidí. Do toho bychom se v některých našich setkáních v týdnu vešli. Přijde nám ale rozumné v tuto chvíli jít bezpečnější cestou a raději omezit na kratší dobu kontakty, aby se zdravotní situace co nejdříve zlepšila a my se mohli ve zdraví začít setkávat co nejdříve. Proto se až do odvolání ruší všechna sborová setkávání (biblické hodiny pro dospělé, děti a v Diakonii, střední generace i konfirmační příprava) včetně nedělních bohoslužeb.
Tak jako dnes Vám budeme i nadále dodávat bohoslužby v textové podobě s načteným kázáním buď mailem, nebo do schránky.
Bohoslužby z jiných sborů najdete na českém rozhlasu, v české televizi i na webu naší církve. Na něm najdete i další materiály, povídání, zamyšlení a podněty pro tuto dobu. Doporučuji také sledovat církevní soundcloud, s různým povídáním i písněmi.
Jsem Vám vždy rád k dispozici telefonem, mailem, a když na to přijde a dodržíme všechna nařízení a bezpečnost rád vás navštívím. Kdybyste kdokoli s čímkoli potřeboval pomoci (byť by to byl nákup), nezdráhejte se mi ozvat!
Jak to bude s naplánovanými akcemi, jako je sborová brigáda (14. 11.), konvent (7. 11.) a slib staršovstva (15. 11.), uvidíme podle v té době aktuálních opatření.
Můžete si objednávat církevní tisk. Dejte mi vědět, co byste si přáli objednat. Na výběr je Na každý den 2021, Evangelický kalendář 2021, Hesla Jednoty bratrské 2021, Denní čtení: Úvahy nad Hesly JB 2021, Nástěnný kalendář ČCE 2021 (i s naším sborem), Český bratr.
Narozeniny má ve čtvrtek 22. 11. Štěpán Michl, přejeme mu všechno dobré od Pána Boha a u nás má čokoládu!
Zůstávejme spolu všichni navzájem v kontaktu, zajímejme se o sebe a povzbuzujme se!
Přeju Vám hodně sil, zdraví a Božího požehnání!
Příští neděli připravuje bohoslužby Jakub Kašpar.
Modlitba:
V přímluvách se připojujeme k modlitbám, k nimž nás ve svém dopise sborům zve Synodní rada.
Pane Bože, spojujeme se s našimi sestrami a bratry z blízka i z dáli, kteří stejně jako my věří, že ty slyšíš naše modlitby. Prosíme tě, naslouchej nám, když se k tobě obracíme:
Pane Bože,
modlíme se za nemocné,
za umírající,
za ty, kterým zemřel blízký člověk.
Modlíme se za pracovníky ve zdravotnictví, Diakonii, Charitě, sociálních službách.
Modlíme se za ty ty, kdo o nemocné pečují doma,
za pracovníky církví, kteří šíří naději evangelia do míst, kde naděje chybí.
Modlíme se za ty, kdo povzbuzují sebe i ostatní vzdor šířící se nemoci.
Modlíme se za žáky, studenty, jejich rodiče, učitele.
za své rodiny, své blízké a přátele, i sami za sebe.
Modlíme se za trpící v uprchlických táborech,
za trpící a vězněné v zemích, kde vládne strach a násilí.
To vše v naději, že ty jsi Kriste zvítězil nad smrtí. A proto – ať žijeme či umíráme – věříme, že ani zlá nemoc nezruší tvůj vztah k nám.
Společně se všemi, kdo věří Hospodinu se modlíme:
Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť tvé je království i moc i sláva navěky. Amen
Píseň: S 125 Jen ty, Pane můj
3. čtení: Micheáš 4,1-5
I stane se v posledních dnech,
že se hora Hospodinova domu
bude tyčit nad vrcholy hor,
bude povznesena nad pahorky
a budou k ní proudit národy.
4 Mnohé pronárody půjdou a budou se pobízet:
„Pojďte, vystupme na Hospodinovu horu,
do domu Boha Jákobova. Bude nás učit svým cestám
a my budeme chodit po jeho stezkách.“
Ze Sijónu vyjde zákon, slovo Hospodinovo z Jeruzaléma.
3 On bude soudit mnohé národy,
ztrestá mocné pronárody, i ty nejvzdálenější.
I překují své meče na radlice, svá kopí na vinařské nože.
Pronárod nepozdvihne meč proti pronárodu,
nebudou se již cvičit v boji.
4 Každý bude bydlet pod svou vinnou révou,
pod svým fíkovníkem, a nikdo ho nevyděsí.
Tak promluvila ústa Hospodina zástupů.
Požehnání: A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.
Píseň: 397 Radujme se vždy společně (sloky 1-4,12-13)