Jiří Weinfurter
13. 12. 2020 Vrchlabí
Introit: Brány, zvedněte výše svá nadpraží, výše se zvedněte, vchody věčné, ať může vejít Král slávy. Kdo to je Král slávy? Hospodin, mocný bohatýr, Hospodin, bohatýr v boji. Brány, zvedněte výše svá nadpraží, výše je zvedněte, vchody věčné, ať může vejít Král slávy. Kdo to je Král slávy? Hospodin zástupů, on je Král slávy! (Ž 24,7-10)
Píseň 273,1.4 Zvedněte brány, svrchků svých https://soundcloud.com/ecirkev/273-zvednete-brany-svrchku-svych
Modlitba: (Benjamin Klinecký)
Hospodine,
leckdy nás přepadá strach o budoucnost, smutek nad ztrátou jistot všedních dnů. Pocit beznaděje, že se svět nevrátí do nám známých kolejí. Jistoty, na kterých jsme stavěli, se najednou zdají jistotami se základy v písku. Připadáme si bezmocní. Ty nám dáváš svého syna, aby na vlastní kůži poznal tíži světa. Děkuji ti, Hospodine, že nejsi vladař na nedobytném hradu, ani vousatý stařík na obláčku. Děkuji ti, že ty si Hospodin, který je tu s námi, který s námi zažívá každou obtíž a poznal slávu stejně jako zradu, opuštění a bolest. Děkuji ti, že i v chlévě můžeme nalézt klid a pokoj, jistotu, že podstatné věci v životě mají své základy stále stejně pevné. Prosím tě o poučení. Ať pro nás překážka není trápením, ale příležitostí. Abychom si pamatovali, na kterých jistotách je dobré stavět a které jistoty jsou slabé. Duchu svatý naplňuj nás v čase adventním, který božím hodem neskončí, ale začne.
Amen
Čtení Lv 25,1-13
Píseň 272 Jak vítati mám tebe https://soundcloud.com/ecirkev/272-jak-vitati-mam-tebe?in=ecirkev/sets/evangelicky-zpevnik-doprovody
Kázání Ř 13,8
Láska a dluh. Zvláštní spojení. Jde to vůbec dohromady? Láska a dluh? Když někoho miluji, můžu mu být vůbec něco dlužen? A nemyslím peníze. Když miluji, dávám druhému, co jen mohu – zájem, přízeň, pozornost, čas… Všechno, co mám, je tvé. Ani nemohu víc, nemohu dlužit, když miluji. Přesto se s tím stále znovu potkáváme, stále na to narážíme, že žijeme s pocitem dluhu vůči těm, které máme rádi. I mě to často trápí, kolik dlužím – rodičům, dětem, manželce, přátelům, tady vám ve sboru… A také lidem v nouzi, této zemi, přírodě, této planetě. V neposlední řadě Pánu Bohu. Přitom láska a dluh moc nejdou k sobě. Pokud dlužím lásku, je něco v nepořádku. Přesto Pavel říká – nemáte si být dlužni nic jiného, než lásku. Co tím myslí? A proč to říká?
To téma dluhu se tu objevuje totiž z předchozí souvislosti. Těsně před tím totiž Pavel řeší náš vtah k vrchnosti. K těm, kteří mají odpovědnost za vedení celých společností, států. A je docela jedno, jestli se jedná o království, nebo o demokratické země. Jednoduše řečeno klade nám na srdce, abychom úlohu „vrchnosti“ nepodceňovali. Obcházením pravidel, občanskou pasivitou, neustálým žehráním a nadáváním… Komu daň, tomu daň, komu clo, tomu clo, komu čest, tomu čest shrnuje nakonec celé téma Pavel.
A ono to souvisí právě s láskou – bez lásky (nebo jinak řečeno bez vztahu k vrchnosti, k vládám každé společnosti hrozí anarchie, slepá poslušnost, revolta. Spolu se podílet na veřejném životě, nenechat si jen tak něco namluvit, podporovat dobré věci, bránit se zlu – proto se máme kromě placení daní, spoluúčasti na veřejném životě, také modlit za vrchnost. Bez ní nemůže žádná společnost fungovat, bez funkční podpory celého společenského života nezvládne žádnou větší ekologickou krizi, rozsáhlejší epidemii, nakonec ani docela normální běžné fungování. Dřív nebo později se propadne do chaosu, pokud se těsně před tím k moci nedostane despota nebo prostě jen arogantní sobec. „Nikomu (ani vrchnosti tedy) nebuďte nic dlužni, než abyste se navzájem milovali.“
A protože veřejný život nelze oddělit od soukromého, protože jsou tyto dvě sféry života vzájemně a nerozlučně propojené, přejde Pavel bez zaváhání k tomu soukromému. Jak je to soukromé provázané s veřejným můžeme dnes vidět právě na problému dluhů a zadluženosti, o které se tu Pavel zmiňuje. Skoro všude, v soukromí i ve společnosti, můžeme vidět, jakým břemenem se mohou stát dluhy. Jak zatěžují mysl, narušují vztahy a ničí i životy. Na začátku mohla být i docela drobná patálie. Nezaplacená pokuta, neproplacená složenka, v horším případě nesplacený úvěr na dovolenou nebo na vánoční dárky. I takové dluhy pak narostou tak, že některým nezbývá než vystoupit ze systému – zrušit si trvalé bydliště a převést si je na obec, pracovat na černo a když ani to nepomůže, přestěhovat se spacákem na nádraží nebo pod most. Do tak tíživé situace se ale nedostávají jen jednotlivci. Dluhy se staly každodenní součástí života celé společnosti. I když sami nemáme nějaký úvěr v bance, tak stejně žijeme na dluh. Žijeme na úkor budoucnosti. Nejen vlastní, ale i na úkor budoucnosti našich dětí. To dnes nemůže nikdo zpochybnit. Ani institut Václava Klause. A ten dluh se zdá být už tak veliký, že se s ním už jen málokdo chce zabývat. Pod most všichni jít nemůžeme, tak se chováme, jakoby to tak vůbec nebylo. Ačkoli se propadáme do stále větších dluhů.
To může znít dost bezvýchodně. Ale právě do té bezvýchodnosti Pavel přichází s možností, s nabídkou: „Nebuďte nikomu nic dlužni, než abyste se navzájem milovali.“ Na první poslech to může znít tak, jakoby Pavel vůbec nechápal, jak daleko to může s dluhy dojít. Jakoby vůbec nic nevěděl o zoufalých důsledcích dluhových pastí. Nebo jako kdyby se snažil vytloukat klín klínem. Na všechny ostatní dluhy ještě připomene dluh největší a nejbolestivější, dluh lásky. Jenže to by bylo velké nedorozumění. Pavel nemluví zdaleka jen o dluhu naší lásky, ale také a především o dluhu Boží lásky. Té lásky, která jediná je schopna nás odbřemenit. Osvobodit od všeho, co nás spoutává, svazuje, co nás obtěžkává a vede do nejrůznějších pastí, včetně těch dluhových.
To je ten dluh, který máme jeden vůči druhému, dluh lásky, která všechny ostatní dluhy, selhání, omyly, konflikty zahlazuje. Která nám dává sílu se vždycky zvednout a s plným nasazením běžet dál „jakoby se nic nestalo“. Takovou moc má jeho láska, že osvobozuje, odpouští, vymazává dlužní účet, abychom mohli začít, abychom mohli spolu žít bez zátěže starých vin.
S touto láskou, Boží láskou, je to jako když závodník na závodní dráze běží na velmi dobré pozici. S šancí umístit se na medailové pozici. Pak ale náhle škobrtne a upadne. Všichni ostatní běžci kolem něho prosviští obrovskou rychlostí a dřív než se sebere ze země, jsou před ním tak daleko, že je téměř nemožné je dostihnout a případně se i dobře umístit. Pak má takový běžec dvě možnosti. Závod vzdát, nebo běžet dál. Pokud se ale přece jen vzchopí, nemůže si říkat, to byla chyba, to jsem tomu dal, to se nemělo stát, že jsem si nedal větší pozor, že jsem neběžel jinak, nebo jinudy, to jsou ale pitomci, že se mi pletli do cesty, a vůbec, že jsem se do toho vůbec pouštěl. Pokud se bude byť je v mysli zaměstnávat tím, co mohlo být jinak, případně si probírat, kdo všechno za to může, může se stát, že nakonec vůbec nedoběhne. Musí tedy běžet, jakoby vůbec neupadl, jakoby neudělal žádnou chybu, neselhal. Jedině tak má šanci, že doběhne se ctí. A právě to nám Pán Bůh svou láskou nabízí. Abychom se mohli zase zvednout. Běžet, jako bychom neklopýtli, neupadli, jako bychom si žádné dluhy u nikoho nenadělali. Mít šanci vždycky začít znovu. Od úplného začátku. Jako by to špatné, zlé, svazující ani nikdy nebylo. To byl princip léta milostivého. Princip oddlužení. Jednou za 50 let smazat všechny staré závazky a začít znovu. S čistým štítem. Bez výčitek. Bez nároku na vrácení toho, co mi druhý dluží. To když se nestane – každý večer před ulehnutím, jednou za týden, nebo alespoň 1x za 7 či 50 let – pak se z dluhových pastí stávají propastné krátery, pekelné jámy zmaru a zoufalství.
„Nebuďte nikomu nic dlužni, než abyste se navzájem milovali.“ Tuto lásku jsme jedni druhým dlužni. Lásku Boží, která dává šanci znovu začít, bez předsudků, bez předpojatosti. Lásku, která smazává předchozí dluhy, zahlazuje vyhloubené příkopy, hojí staré rány. A to je také smysl a šance nového adventu. Bůh přichází, aby nás pozval k novému začátku. Dává nám šanci odložit staré dluhy, poklesky a znovu začít. Pro lásku Boží. Zve nás, vybízí nás, abychom dali šanci sobě, druhým, abychom dali šanci životu.
Bože, je to zázrak, že ty dáváš šanci životu. I kdybychom my všechno vdali, i kdybychom na všechno rezignovali, ani tam, kde vládne smrt, ty se nevzdáváš života. Tak prosíme i dnes, osvobozuj nás od našich vin a dluhů. Oživuj nás svou láskou. Amen
Píseň 276 Slávy Pán přichází opět https://soundcloud.com/ecirkev/276-slavy-pan-prichazi-opet?in=ecirkev/sets/evangelicky-zpevnik-doprovody
Modlitba: Chválíme tě, Bože, za tvé přicházení. Za vzácný dar společenství tvé církve. Chválíme tě, že nás přijímáš jako své děti, i když si to jen málo zasloužíme. A s pokorou tě prosíme, ty sám si nás vychovávej, veď nás, přetvářej si nás ke svému obrazu. Abychom byli tvými služebníky v tomto světě, abychom byli svědky tvého království, aby se i skrze nás ukazovala v tomto světě tvá sláva, tvá moc, tvá láska. A prosíme za všechny, kteří k tobě volají v úzkosti i bolestech, v obavách, co nás, co tuto zemi čeká ve dnech, měsících i letech příštích. Prosíme za nemocné, prosíme za ty, kteří slouží i za ty, kteří nemají ohled na druhé. Prosíme, za ty, kteří mají moc, aby ji užívali ke službě druhým a ne jen ke svému prospěchu. Prosíme za sebejisté, bohaté, zajištěné i za ty, kteří se propadli do bezdných dluhů a ztratili jakoukoli životní perspektivu. Do tvých rukou odevzdáváme naše životy i celý tento svět. Svěřujeme se do tvé lásky. Buď s námi svým milosrdenstvím nyní i na věky. Amen
Poslání: Víte přece, co znamená tento čas: už nastala hodina, abyste procitli ze spánku; vždyť nyní je nám spása blíže, než byla tenkrát, když jsme uvěřili. Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme proto skutky tmy a oblečme se ve zbroj světla. Žijme řádně jako za denního světla (Ř 13,11-13)
Požehnání: Ať Hospodin ti žehná a chrání tě,
ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv,
ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem. Amen
Píseň: 485 Král věčný nás požehnej https://soundcloud.com/healingclassic/kral-vecny-nas-pozehnej