Vrchlabí 25. 7. 2021
Michael Pfann
Texty: Introit Ž 116,6n, 1. čtení Gen 2,1-3, Ex 20,8-11 Kázání Dt 5,12–15, 3. čtení Žd 4,9nn, pož. 2Te 3,16
Písně: 660, 438, S 318, S 228, 700
Milí přátelé, milé sestry, milí bratři,
máme prázdniny, čas alespoň k relativnímu odpočinku a načerpání sil. Rozhodl jsme se tedy, že během těchto tří nedělí se v kázáních budu věnovat odpočinku. Tím tedy nemyslím, že si tady na kazatelně zdřímnu. Dneska a v příštích dvou nedělích, nás čeká taková trilogie o tom, jak o odpočinku mluví Bible. Jednotlivé díly mají obecné nadpisy záměr, krize a vize. Dnes tedy to první: Záměr. Těžko začít jiným textem z Bible než čtvrtým přikázání. To máme v Bibli ve dvou verzích. První jsme slyšeli v prvním čtení, tu druhou přečtu teď.
Dt 5,12–15 12: „Dbej na den odpočinku, aby ti byl svatý, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh. 13 Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. 14 Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvůj býk a tvůj osel, žádné tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách, aby odpočinul tvůj otrok a tvá otrokyně tak jako ty. 15 Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den odpočinku.“
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
i Pán Bůh odpočívá! Snadno se na to zapomíná. Člověk má tendenci vidět Boha stále při díle, s nasazenýma rukavicema, nikdy se nezastaví. Z takové představy Boha si člověk snadno učiní i nárok na sebe sama, nikdy se nezastavit, makat jako fretka. Ale i Pán Bůh odpočívá. Tak to čteme v té první verzi 4. přikázání – v šesti dnech učinil Hospodin svět a sedmého dne odpočinul.
A protože má Bůh lidi rád, tak i nás vyzývá k tomu, abychom odpočívali. Není to přitom jen tak nějaké volné doporučení, dobrá rada z lifestylového magazínu pro ještě spokojenější život. Dbát na den odpočinku je Boží přikázání, jedno z těch deseti nejdůležitějších.
*
Odpočinek přitom není nějaký přídavek, odměna pro snaživé, komfort navíc. Odpočinek pevně patří k řádu stvoření. Vzpomínám si, jak jsem se kdysi rozčílil, když můj prostřední brácha dostal ještě na gymplu špatnou známku z testu z literatury. Stála v něm otázka: „V kolika dnech podle Bible Bůh stvořil svět?“ A brácha – správně – odpověděl, že v sedmi. Češtinářka mu ale dala špatnou známku, protože podle ní správná odpověď zněla „v šesti“, šest dní dělal, sedmý den přece odpočíval. Myslela si, že je to chyták, jak na něj vyzrála. Ve skutečnosti se tehdy učitelka dopustila bohužel častého teologického omylu a neslyšela ani na argumenty mě teologa aspiranta. Bůh ale stvořil den v sedmi dnech. Dělání i odpočívání je součástí stvoření.
„Sedmého dne Bůh dokončil své dílo a přestal konat veškeré své dílo. Požehnal ten den a posvětil ho.“ čteme v první zprávě o stvoření hned na začátku Bible. Šest dní se činil, konal a sedmého dne odpočinul. A právě všech těch sedm dní je celek stvoření. Dělat a stvořit jsou v Bibli dvě různá slova, každé označuje něco jiného. Proto může šest dní dělání a sedmý den odpočinutí být celkem jednoho týdne stvoření. Odpočinutí patří k celému tomu pracovnímu procesu.
*
Na začátku týdne stvoření je chaos, pusto a prázdno. Boží prací se z chaosu postupně sochá krásný svět. Každý den práce začíná ránem a končí večerem. A celé stvoření je nakonec korunováno odpočinutím. Sedmý den, den odpočinku, ten už ale podle Bible večerem nekončí. Je otevřený. Protože v tom sedmém dni stvoření, už v tom počátečním odpočinutí se otevírá široký výhled k trvalému odpočinku. Sedmý den, naše neděle nám vždy znovu rozšiřuje výhled až k tomuhle dni úplného odpočinutí, k budoucímu pokoji. A tak Bůh už na začátku netvoří svět pro lopotu práce. Už na počátku je Božím tvůrčím záměrem plný, naplněný odpočinek celého stvoření. To je důležité mít na paměti.
Proto také ta verze čtvrtého přikázání v knize Exodus začíná slovem „Pamatuj“. „Pamatuj, pomni, na den odpočinku.“ Nezapomínej odpočívat! Vzpomeň si, že i Bůh odpočíval. Odpočinout si je příjemná a zároveň pro život bezpodmínečná věc. O to je zvláštnější, že právě na ni se tak často a tak snadno zapomíná. Sebe sama člověk snadno upozadí. Proto tahle první verze čtvrtého přikázání zdůvodňuje příkaz odpočinku tím, že připomíná Boží odpočinek při stvoření světa. I Bůh odpočívá, jsme snad silnější než on, že odpočívat nemusíme?
*
Stejně jako ostatních devět je i čtvrté přikázání formulované v druhé osobě jednotného čísla, ty. Nemluví obecně k lidem, mluví konkrétně k jednotlivcům. Ty, k tobě mluvím, právě ty, pamatuj, dbej na den odpočinku. Nemůžeš ten úkol přehodit na souseda, nemůžeš bez přestávky oddřít všechnu práci, aby si ten druhý mohl dát nohy na stůl. Ne, ty, právě ty odpočívej. Odpočinek je tu pro tebe. I pro tebe.
Je to svatý den. Svatý znamená oddělený. Je to speciální, zvláštní den. Den jako žádný jiný. Jako by se do té neděle přimíchávala vůně z jiné dimenze. Jako když se na chvíli zastavíte, sednete na lavičku a najednou vidíte po větvích poskakovat sýkorky, slyšíte bzučet včely, cítíte vonět kytky. Jsou kolem vás pořád, ale dokud si nesednete, dokud si pro to nevydělíte prostor a čas, nevidíte, neslyšíte, necítíte. Pro Židy sobota, pro nás neděle, sedmý den je jiný, oddělený, svatý. V tomto svatém čase se otevírají člověku receptory pro svaté věci. Proto začínáme neděli tady spolu, protože se chceme naladit na tu zvláštnost, svatost, jinakost toho, co přichází do světa odjinud. Co přichází od Pána Boha, který nám dovoluje odpočívat, dovoluje nám vyčistit hlavu, a ladit svoje vnitřní uši na jiné tóniny. Tyhle tóny jsou tu s námi pořád, jsou tu od začátku, od stvoření a budou tu až do konce, do plnosti dnů. Neděle nám slouží k tomu, abychom se na tyhle svaté tóny dokázaly lépe vyladit a alespoň trochu jim začínat rozumět.
*
A jak to přikázání pokračuje? O tom už jsem trochu mluvil. Šest dní budeš pracovat. Sedmého dne odpočineš. Nerad bych, aby z toho, co říkám vznikl dojem, že práce nemá svůj význam. Jistě, že má. Je pro ni ostatně vyhrazených šest dní. Práce našich rukou a našich hlav má svoji hodnotu. To, co vytvoříme, za námi zůstává a slouží dál. Ať už je to postavená zeď, uvařené jídlo, dobře spočítané účty, péče o druhého člověka, péče o přírodu, to všechno má velkou hodnotu. Zůstává v tom kus nás. Jsme v tom investovaní. A je to skvělé. Neděle nám ale jednak umožňuje se zatím ohlédnout a z odstupu si uvědomit hodnotu naší práce. Také nám dovoluje nabrat síly do dalšího díla. Práce není bez odpočinku. Neděle nám umožňuje trochu odhlédnout od práce, a tím i od sebe sama, od vlastní důležitosti, uvědomit si, že je toho na světě víc než jen my a naše činy. Připomíná se nám to Pavlovo: „ne skutky ale z milosti jste spasení“. V neděli se můžeme rozhlédnout do výšky i do šířky. A po tomto rozhlédnutí zase znovu a trochu jinak vidíme, svět i sami sebe. I to je pro život prospěšné.
*
Čtvrté přikázání ale nekouká jen k nám samotným, ani jen do výšky. Ale také okolo, do šíře. Ví, že blaho jednotlivce a společnosti spolu neodlučně souvisí. Proto má 4. přikázání také širší, sociální rozměr. Není rezervované jenom pro bohaté jedince, pro pány, kteří si mohou dovolit odpočívat, protože na ně dřou ostatní. Odpočinek přikázaný od Boha, je odpočinek pro všechny. Proto se sobotní/nedělní zákaz práce dotýká všech, bez výjimek. Jsou tu jmenování synové i dcery, služky a otroci, dobytek i cizinci pobývající mezi námi. Všichni mají stejnou důstojnost, proto jim všem patří nárok na odpočinek. (O tomto sociálním rozměru odpočinku budu více mluvit příští neděli.)
To, že odpočinek není zakázaný luxus, kteří si mohou dovolit jen ti, kterým se dobře daří, potvrzují i okolnosti, při nichž Bůh dal Desatero Mojžíšovi. Bylo to uprostřed pouště, kterou se Izraelci plahočil z Egyptského otroctví. Utahaní a zaprášení pískem každý šestý den dostávali manu na dva dny dopředu, aby i na poušti mohli jeden den odpočívat. Jeden den v týdnu se nemuseli táhnout suchou pouští s jazykem na vestě, ale zastavit se a nabírat sil. Přitom si připomínali, že jejich cesta začala vysvobozením. Už nemusí otročit sedm dní v týdnu pod bičem otrokáře. Jsou na náročné cestě, ale jsou přitom svobodní a mají výhled, že jednou v zaslíbené zemi si odpočinou opravdu pořádně.
Právě osvobození z otroctví připomíná ta druhá verze 4. přikázání z knihy Deutoronomium, aby zdůvodnila, proč mají lidé odpočívat. V odpočinku neděle nasáváme svobody, kterou od pána Boha dostáváme. Den odpočinku je takovým každotýdenním malým vysvobozením z otroctví, ať už jsme v týdnu nebo životě spadli do jakéhokoli. A nekončí to u nás. Bůh, který svýma rukama tvoří svět, je tímtéž Bohem, který pevnou rukou a vztaženou paží vysvobozuje celý svět ze zajetí chaosu, ze stresu a úzkosti všemožných nesvobod.
*
A tak se v tom 4. přikázání, v jeho dvou verzích spojují – tak jako na Kříži – dva rozměry. Ten směrem vzhůru. Boží odpočinek. A také ten směrem do šíře. Odpočinek pro lidi a pro celé Boží stvoření. V tom odpočinku můžeme zažívat něco z celé této jednoty Boha, lidí a celého Božího stvoření.
A nejen to, ve dvou verzích 4. přikázání také můžeme vidět, že naše cesta vede odněkud někam. Na začátku Bůh svýma rukama z chaosu tvoří svět. A týden stvoření už na počátku korunuje společným odpočinkem. Naše společná cesta má ale také směr. I když je to někdy plahočení pouští, máme výhled k tomu, že jednou budeme moci bezpečně odpočinout v náruči plné svobody.
Tohle všechno nám svatý, sedmý den, den odpočinutí, neděle připomíná. Jsme spojeni s Bohem a celým stvořením a naše cesta má směr ke svobodě.
*
Dneska je neděle. Těžko se z kazatelny vysvětluje, jak na to, ale zkusme si dnes naordinovat odpočinek, každý podle svých možností a představ. Ať už radši odpočíváte na gauči, nebo na procházce, sami nebo s druhými, zkusme to. Zkusme si, alespoň na chvíli, dopřát skutečný odpočinek. Přál bych nám, abychom při tom odpočinku pocítili, že neplujeme ve vzduchoprázdnu, ale že spočíváme v Božích dlaních. Možná zažijeme jen jemný dotyk, letmý pocit. Snad přitom přece zakusíme, že to jsou dlaně, které mají pevnost stvořitele, bezpečí osvoboditele i něhu toho, kdo umí odpočívat. Můžeme, dokonce musíme odpočívat. Vždyť i pán Bůh odpočívá. Amen