Kázání: Spolehněte se! (Iz 44,21-23)

Jakub Kašpar

 

První čtení z Písma svatého (Lk 10,38-42)

„Když šel Ježíš s učedníky dál, vešel do jedné vesnice. Tam jej přijala do svého domu žena jménem Marta, která měla sestru Marii; ta si sedla k nohám Ježíšovým a poslouchala jeho slovo. Ale Marta měla plno práce, aby ho obsloužila. Přišla k němu a řekla: „Pane, nezáleží ti na tom, že mne má sestra nechala sloužit samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!“ Pán jí odpověděl: „Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře; vybrala si to, oč nepřijde.“

 

Text základu kázání (Iz 44,21-23)

„Pamatuj na to, Jákobe, pamatuj, Izraeli, že jsi můj služebník. Já jsem tě utvořil, jsi můj služebník, Izraeli, u mne nebudeš zapomenut. Zaženu tvou nevěru jak mračno a jako oblak tvé hříchy. Navrať se ke mně, já tě vykoupím.“ Plesejte, nebesa, vždyť Hospodin to vykoná, hlaholte, nejhlubší útroby země, ať zvučně plesají hory, les a všechny jeho stromy, neboť Hospodin vykoupí Jákoba a proslaví se v Izraeli.“  (Iz 44,21-23)

 

Kázání

Slyšeli jsme Boží zprávu, přátelé. Boží zprávu pro nás, a zdá se, že je to zpráva opravdu boží. Jakože hustá, skvělé, cool, výborná! Hlaholte hlubiny, plesejte hory, raduj se přírodo. Od proroka Izajáše jsme právě, zdá se, do našeho Babylonu, zaslechli skutečné evangelium.

Celá 44. kapitola knihy Izajášových proroctví je vlastně takovou dobrou zprávou pro věřící, držené v babylonském zajetí. Dobrou zprávou od Pána, uvozenou dokonce ve druhém verši přívlastkem Ješurún, což znamená přímý a čestný.

Izajáš volá v Babylóně Boží slova: Já tě vykoupím, můj přímý a čestný Izraeli, zaženu nedostatek víry v tvých srdcích, jak ranní opar zmizí tvoje hříchy! To je opravdu skvělá zpráva a zaslouží si, aby se z ní celé Stvoření radovalo.

Jenže ouha, nebude to jen tak. „Pamatuj na to…, že jsi můj služebník.“ To jsem tě utvořil, jsi můj služebník…“. Tedy ano, příslib vysvobození z Babylónu platí. Pochopitelně, jako všechno, co Bůh kdy slíbil. Ale i tahle mince má svou druhou stranu – nesmíš zapomenout, komu vděčíš za život, za existenci. Nesmíš zapomenout, že jsi můj služebník, říká Bůh. On říká v originální hebrejštině dokonce ebed (עבד), což znamená taky otrok. Služebník, který vlastně nemá žádná práva, která mu nedá jeho pán ze své vůle. Služebník, který je majetkem svého pána.

Při čtení toho našeho dnešního oddílu jako by se možná naše mysl sama stáčela rovnou k tomu třetímu verši o radosti a druhému o zaslíbení. Ten první, s varováním, že na něco důležitého nesmíme zapomínat, má člověk skoro chuť tak trochu jako přeskočit. Nevnímat. Rychle zapomenout. Ale to by nebylo dobře. Protože první verš k těm dvěma následujícím neoddělitelně patří.

Našim uším lidí 21. století, století, které, jak doufáme, zůstane stoletím liberální demokracie, to nezní zrovna vábně. „Nezapomeňte, že jste mými otroky!“ Skoro jako výhružka. Jenže Bůh tahle slova po svém prorokovi posílá do vyhnanství, do exilu, do místa, kam byli zavlečeni jako otroci světského vladaře. Připomíná jim nejen potřebu poslušnosti sobě, tedy Bohu, ale zároveň jsou tato slova vlastně poselstvím osvobození. Protože znamenají přece také to, že nepatří nikomu jinému. Žádnému Nabukadnésarovi, žádné světské moci, žádným světským svodům, konzumu, reklamnímu průmyslu, politickým kampaním, církevnickým dogmatům. Ne, jediný Pán, kterému člověk opravdu patří, je ten, který ho utvořil. Bůh Stvořitel, je jediným naším legitimním vládcem, pánem a majitelem. Bůh, který nám tu také dává jasně vědět, že je nejen naším absolutním šéfem, ale také naším otcem, u kterého nebudeme zapomenuti. Na kterého se můžeme vždycky a za všech okolností spolehnout, pokud na něj nezapomeneme my sami.

Před lety jsem byl s naší horolezeckou partou v létě ve Vysokých Tatrách. Ten den jsme se vydali s kamarádem a kamarádkou, která byla navíc těhotná, na jednu krásnou horolezeckou cestu na vrchol Široké veže. Bylo to nádherné lezení, místy v pevné skále se spoustou chytů a stupů, místy v mixech, což je taková míchanice skal a travnatých místeček v horské stěně. Po třetí délce jsem dolezl na místo pod převisem, asi půl metru velikým, kde jsem na velmi příhodném místě našel zatlučenou skobu a rozhodl se tam zřídit štand, dobírací stanoviště. Protože není zrovna bezpečné štandovat na jediném jistícím prvku, navíc cizím, přidal jsem ještě jedno jištění do škvíry pod převisem, krásně tam sedlo, zatáhl jsem za něj, abych zjistil, jestli dobře drží, a… převis se utrhl. Skoro kubík žuly se vydal vzduchem přímo po spádnici a letěl bezchybně přímo na mé dva spolulezce o 50 metrů níž. Během půl vteřiny jsem přišel o hlas a hlavou mi letěly úplně zoufalé myšlenky na nutnou sebevraždu po tom, co ten kus skály oba přátele dole zabije, protože to na žádnou jinou variantu fakt nevypadalo. Jenže ten šutr se deset metrů nad nimi odrazil od stěny, roztříštil se na tisíc menších kousků a všichni jsme přežili.

Štěstí? Náhoda? Kdo ví. Vyprávím ten příběh proto, že jsou chvíle – a nemusí být zrovna takhle extrémně exponované – kdy se kolem nás nebo s námi děje něco velmi vážného, zásadního, ale my to nedokážeme nijak ovlivnit. Nemůžeme prostě udělat vůbec nic. Protože to není v našich silách. Je to nad naše možnosti, úplně mimo naši kompetenci. Říká se v takových chvílích, že nám nezbývá, než se modlit.

Nezbývá nám už nic, než se modlit. Taková fráze! Jenže právě to je vlastně to nejlepší a nejúčinnější, co můžeme a hlavně máme dělat. Aspoň nám to tady dnes Bůh Izajášovým prostřednictvím vzkazuje: Nespoléhejte pořád jen na sebe, na své omezené lidské síly a možnosti. Jste mí, jste moje stvoření a mí služebníci a já na vás nikdy nezapomínám. Tak se spolehněte na mně, položte se do mých rukou a věci pak dopadnou tak, jak dopadnout mají.

Role jsou jasně dané. I v tom našem dnešním textu. Na jedné straně je Stvořitel. Bůh, kterému vděčíme za všechno, co máme, za život. Za to, že vůbec jsme. Neomezený a všemocný pán, který ale není tyranem, leč tím, u koho nebudeme nikdy zapomenuti. Na druhé straně jsme my, stvoření, jejichž schopnosti a síly jsou omezené, která mnohé nedokáží, na mnohé jsou slabá, mnohému ani vůbec nerozumí – a přesto mají velmi často pocit, že mají všechno ve svých rukou, že jsou pány světa, aspoň toho svého malého a bezprostředního, že jako lidstvo jsou pány Stvoření.

Bůh nám slibuje spásu, vykoupení. To slovo, které kniha Izajáš používá pro vykoupení, je, mimochodem, doslova to samé, jaké hebrejština používala pro zaplacení otroka na trhu. Vykoupení není zadarmo, ale zas tak drahé to vlastně taky není. Stačí pamatovat na to podstatné a věřit. Když věřím, nezapomínám, když nezapomínám, logicky věřím. Tedy pouhá víra, sola fide, důvěra a spolehnutí se na Pána Boha, je tou cestou, která nás k vykoupení vede. To slovíčko „pouhá“ zní, jako by to bylo něco malého, nanicovatého a malicherného. Ve skutečnosti je to ale to největší, čeho jsme schopní. Víra, která překoná všechno – lidské vztahy, majetek, všechny lidské životní kotvy, víra, která jde až za vlastní hrob. Víra, kterou prokázal Kristus, když se nechal v Getsemanech zatknout. Víra, která může někdy vést až na samotné dno, až k chvíli, v níž už ze sebe nedokážete hrůzou vypravit ani slovo – a pak se ta mlha rozplyne…

Tenkrát na Široké veži to dopadlo dobře. Moc dobře. Kromě pár modřin se nestalo nikomu nic. Dobře ale víme, že spousta věcí takhle dobře ve světě a v životě nekončí. Lidé umírají. Často velmi mladí lidé, kteří by měli mít život před sebou. Na nejrůznější nemoci, při haváriích, ve válce. Vztahy se rozpadají. Lidé si navzájem ubližují. Dějí se veliké lidské nespravedlnosti. Znamená to, že když se nám něco z toho děje, můžeme si za to sami tím, že naše víra je slabá? Že když budeme víc věřit, naši blízcí nezemřou? Že když budeme hodně věřit v Pána Boha, nemůžeme se stát součástí bouračky na silnici? Že když budeme opravdu věřit, nepostihne nás žádná válka, ani bezpráví?

Pochopitelně ne, to je úplný nesmysl. Copak lidé v Sýrii tak málo věřili v Boha? Nebo u nás, za druhé světové války? Copak nevšili dost v Boha všichni ti popravení, mučení a věznění za nacistického a komunistického režimu? Dobře víme, že tak to není. A Izajášova slova také nejsou příslibem ráje na zemi výměnou za důvěru v Pána. To by bylo opravdu příliš snadné a jednoduché. A i když to zní velmi lákavě a na první pohled logicky, nic takového nikdy člověku Bůh neslíbil, vždyť o tom vypráví i ten mytologický příběh na začátku knihy Genesis o vyhnání člověka ze zahrady Eden.

Izajáš nás zpravuje o naději, která ve víře leží. O naději, kterou zosobňuje v našem dnešním prvním čtení Marie, která při Ježíšově návštěvě pochopila, že někdy je možná důležitější umět spočinout Pánu Bohu u nohou, než pobíhat po kuchyni a rychle péct koláčky a vařit kafíčko. Izajáš nám předává zprávu o naději, která někdy opravdu může znamenat, že věci dopadnou dobře i z našeho lidského pohledu. Často je to ale naděje na první dobrou smutnější, taková poslední šance, že i to strašné, co se nám nebo našim blízkým stalo, má snad alespoň nějaký smysl. Třeba ho zatím nemůžeme znát, možná ho ve svém zdejším životě nepochopíme nikdy. Ale to neznamená, že je to naděje malá. Naopak. Máme Boží ujištění, že on na nás nezapomíná. Že u něj zapomenuti nikdy nebudeme. A proto je na místě, aby se nejhlubší útroby země rozhlaholily, hory rozplesaly a lesy se všemi svými stromy radostně rozševeliliy své větve. A my se radovali, protože Bůh je blízko. Velmi blízko každého a každému z nás. A to je přece dobrá zpráva. Ta nejlepší, jakou si můžeme přát.

Amen

Comments are closed.