Vrchlabí 13. 2. 2021, Michael Pfann
Texty: Introit 31,20, 1. čtení Mt 20,1–16, Kázání Jer 9,22n, 3. čtení 1. K 27.30-31, pož. Fp 4,7
Písně: 637, 247, 755, 395, 409
Jeremiáš 9,22n:
„Ať se moudrý nechlubí svou moudrostí,
ať se bohatýr nechlubí svou bohatýrskou silou,
ať se boháč nechlubí svým bohatstvím.
23 Chce-li se něčím chlubit, ať se chlubí, že je prozíravý a zná mne; neboť já Hospodin prokazuji milosrdenství a vykonávám na zemi soud a spravedlnost; to jsem si oblíbil, je výrok Hospodinův.“
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
říká se, „nechlubte se cizím peřím.“ Znáte to. Co když je to ale naopak? Co když to cizí peří je to jediné, čím se můžeme chlubit?
Tak to alespoň vyplývá ze slov, která nám Hospodin říká ústy proroka Jeremiáše. Když to jeho sdělení zestručním zní: „nechlubte se svým peřím, chlubte se, že znáte Hospodinovo peří.“ Z pavích per na nás moudře koukají bohatě a silnými barvami vyvedená barevná oka. Hrají pyšnými barvami, dokud nevypadnou z pavího ocasu do bláta na dvoře. Z Hospodinova peří na nás koukají – jak čteme u Jeremiáše – milosrdenství, právo a spravedlnost. Tyhle oči se nezavírají a tahle pera lidské boty do bláta nezašlapou. Milosrdenství, právo a spravedlnost. Tři způsoby Božího jednání, které stojí za chlubení.
*
Hospodin říká, ať se moudří nechlubí svou moudrostí, siláci svou silou a boháči svým bohatstvím. Čím se chlubíme my? Moc boháčů mezi sebou nemáme, kulturistů taky ne, a rozum nám často stojí. Pochlubit se ale stejně dokážeme. Někdy tím, kde jsme všude byli a koho známe, kolik jsme toho odpracovali, jaké máme šikovné děti, jak dobří jsme křesťané. Můžeme si každý sám dosadit, jak si kdo rádi trochu načechráme peří.
Ovšem umět si říci, že v něčem jsme dobří, nebo že se nám něco podařilo, vlastně nemusí být vždycky špatně. Může to být dokonce zdravé. Důležité ale je si přitom uchovat pokoru vědomí, odkud ta naše obdarování přichází. Když se podíváme na ty věci, o které v Hospodinových napomenutí jde – moudrost, síla, bohatství – vidíme, že sami o sobě nejsou špatné. Moudrý člověk může vykonat mnoho dobrého, když se o svou moudrost rozdělí. Silný může ochránit slabého. Bohatý může zainvestovat do dobré věci. To všechno ale závisí na vědomí, že ty dobré dary mají nějakou trajektorii, dráhu. To znamená, že k nám odněkud přichází, a proto je dobré je také dobře nasměřovat dál.
Příklady toho, jak si člověk svoje talenty nasměřuje do vlastní kapsy, není třeba líčit. Dokážeme si jich najít spousty. Povím místo toho jeden chasidský příběh:
*
„Jeden žebrák přijde za svým rabínem, aby mu pověděl, co se mu přihodilo. Člověk, který mu pravidelně dával almužnu, se díky povedenému obchodu stal bohatým mužem. Od té doby žebrákovi už nic nedává. ‚Jak je to možné?‘ Ptá se žebrák rabína. ‚Přeci teď, když je bohatý, stály by ho jeho malé almužny ještě méně než před tím.‘
Rabín žebráka vyzval, aby si stoupnul k oknu a zeptal se ho, co vidí. Žebrák popsal ruch na ulici. Potom si měl stoupnout před zrcadlo a znovu říci, co vidí. Žebrák přirozeně odpověděl, že vidí jenom sám sebe. Rabín mu vysvětlil: ‚Okno a zrcadlo, obojí jsou jen skleněné tabule. Ale ve chvíli, kdy se za ně dá něco stříbrného, pak člověk vidí jenom sám sebe.‘“
*
To je právě ta past, před kterou Hospodin varuje chronické chlubily. Když si moc rádi čechráme vlastní peří, rychle zapomeneme, odkud jsme svoje nadání, svoje obdarování získali. Nejen, že zapomínáme, že tak, jak jsme získali, tak můžeme taky ztratit. Především, když se shlížíme ve vlastním peří, sami sobě pak bráníme ve výhledu. Nejsme schopní vidět za sebe – jako v tom zrcadle. Nevidíme širší obraz. Když se sami činíme měřítkem všeho, nejsme schopní vidět celek. Co se nám přitom ztrácí ze zorného pole? O co přicházíme?
Prorok Jeremiáš přesměrovává naší pozornost. Ukazuje nám nový směr, kterým koukat. Čím se chlubit? No Hospodinovým peřím. Nebo tedy tím, že jeho, Hospodina známe. V tom je ta pravá prozíravost, snažit se znát Hospodina, to je rozumné.
Rozumné snad. Snadné nikoli. Proč je přesto dobré nesměřovat pozornost na vlastní výkony, ale dívat se směrem k Bohu? Náš zrak se totiž odvrací od nás jako jednotlivce a učíme se vidět celek. Celek je totiž to, co vidí Hospodin. My se to od něj můžeme – po kouscích – učit. To je to za co ho chválíme, jinými slovy, proč se chlubíme jeho peřím.
Od zahleděnosti do vlastního obrazu v zrcadle, přistupujeme k oknu do světa a vidíme mnohem více. Mizí ta stříbrná vrstva, která za sklem odráží náš vlastní obraz. Najednou jsme tím oknem schopní (1) znovu vidět cvrkot na ulici – síť lidských vztahů, do které jsme sami zapletení. Když se o okenní tabulku zlomí světlo ve správném úhlu, zahledneme (2) přeci i svoji vlastní tvář. A také (3) jsme schopni zvednout oči vzhůru a vidět k Bohu. To je ten základní trojúhelník vztahů, které utváří náš svět: Já. Druzí. Bůh.
*
A právě od Boha to všechno přichází. On taky nastavuje řád, který pomáhá dobrému fungování složitých vztahu, v nichž žijeme. Dává jim naději, když v nich panuje příliš mnoho zaslepenosti. Boží řád se skrývá v té vnitřně provázané trojici milosrdenství, právo, spravedlnost.
To jsou ty tři věci, které si Hospodin, jak čteme u Jeremiáše, oblíbil: milosrdenství, právo, spravedlnost. Jsou to tři způsoby Hospodinova jednání. Proti třem lidským hodnotám – moudrosti, síle a bohatství – staví tři způsoby Božího jednání – milosrdenství, právo, spravedlnost. Projděme si je postupně.
Milosrdenství je jmenováno jako první. Jako by milosrdenství předcházelo všechno ostatní. Skrývá se v něm totiž láska, která jediná dokáže vztahy utvářet taky, aby byly nejen k žití, ale i k radosti. Milosrdenství v sobě také nese odpuštění. To má sílu uzdravovat vztahy, které se polámaly. Vzpomeňme na milosrdného Samaritána, který překračuje společenské konvence a s láskou pečuje o toho, kdo to potřebuje.
Vztahy mezi lidmi a ve společnosti i církvi jsou ale náročné. Ke karambolům a bolestem vždycky dochází. Proto Bůh nastavuje pro lidské soužití řád práva. Právo je Hospodinův řád, který pojmenovává věci pravými jmény. Právo vymezuje, co je špatné, tedy k ničemu, odsouzeno k zániku. Co si nezasluhuje, než být po právu potrestáno. Jakýsi závazný výcuc toho nejdůležitějšího máme v desateru. Právo ale především pozitivně ukazuje, co je dobré, tedy co slouží životu. I tomu společnému. Boží právo zakazuje ubližovat druhým, ale tako přikazuje péči o vdovu, sirotka a uprchlíka, protože i oni jsou stvořením Boha, kterým se po právu chlubíme.
Společného, ale i osobního života se týká spravedlnost. Ta Boží je speciální. Neměří každému slepě stejně, jako to dělává ta lidská. Nevystačí si s jednou danými předpisy padni komu padni. Boží spravedlnost zohledňuje kontext. Vnímá situaci, v které ten, který člověk žije. Zná jeho silné i jeho slabé stránky, i z jakého zázemí pochází. Podle téhle spravedlnosti si chloubu a slávu nezasluhují jen moudří, silní a bohatí. Boží spravedlnost obrací lidské řády na hlavu a dopřává pozornost i slabým, nešikům, padavkům a zkrachovalcům.
Boží spravedlnost totiž člověku neměří podle jeho zásluh, ale podle jeho potřeb. Boží spravedlnost neměří podle zásluh, ani podle lidských nároků. Ten radikální obrat je právě v tom, že boží spravedlnost měří podle potřeb člověka. Někoho to může rozčilovat. Jistě to rozčilovalo dělníky, kteří pracovali od rána a dostali stejně, jako ti, co pracovali až poslední hodinku. Jenže takováhle spravedlnost, nebere nic těm, kdo si přivstali a byli na místě včas. Ale dává šanci právě i těm, kdo – ať už vlastní zaviněním, nebo nepřízní okolností – doběhli až na poslední chvíli. (!) Ta spravedlnost spočívá v tom, že podle Božího práva, i těm posledním náleží milosrdenství.
*
Vidíme, že milosrdenství, právo a spravedlnost jsou vzájemně provázány. Vzájemně se vyvažují a doplňují. V spolupráci těchto způsobů Božího jednání spočívá naděje pro lidi. Boží milosrdenství, právo a spravedlnost vytváří jakousi záchranou síť pro ty, kdo z jakýchkoli důvodů padáme. Je jedno, jestli padáme, protože nejsme dost moudří, dost silní, nebo dost bohatí. Nemáme se čím pochlubit. Ale takto nastavený Boží řád nás má sílu zachytit, a nenechat propadnout. To se týká nás jako jednotlivců.
Ta široká trojice způsobů Božího jednání ale také pomáhá utvářet lidské soužití, které je k životu. Je k životu, radostnému životu protože, v něm je prostor pro milosrdenství. Je v něm řád práva pro slabé i silné. Je v něm i spravedlnost, která vnímá situaci a potřeby člověka.
*
To všechno je tak dobré a zároveň tak složité – i jen vysvětlit je to složité – že to může fungovat jedině díky Bohu. Sami na to holt nestačíme. Sami se tím nepochlubíme. Je totiž těžké vidět za svůj obraz ve skle. I když se snažíme, seč můžeme, nejsme schopni vidět všechny vztahy a do všech vztahů. Tolik očí nemá ani páv na svém peří. Vidět celek, tím se může pochlubit jedině Bůh. My se to od něj můžeme jedině učit, když se snažíme poznat způsoby jakými jedná.
A tak jestli my se taky něčím chceme pochlubit, může to být maximálně to, že jsme pochopili, že na všechno sami nestačíme. Svým vlastním peřím se nepochlubíme. Prozíravé a chytré pro náš život i dobré soužití mezi lidmi proto je studovat pestrost peří toho, kdo má skutečně široké zorné pole. Vnímá celek. Můžeme se učit znát toho, který má nekonečně široké pole působnosti.
Můžeme Hospodin chválit, chlubit se jím, za to, že to všechno má v rukou. Můžeme se chlubit tím, že máme někoho, na jehož postupy se můžeme spolehnout. S tímto poznáním se můžeme se pochlubit cizím, Božím peřím. Protože to cizí peří se díky Božímu milosrdenství z části stává i naším peřím. Bůh nás halí do naděje své bezpečné ochrany. Chlubme se Božím peřím.
Amen