Vrchlabí a Strážné 6. 2. 2021
Michael Pfann
Texty: Introit Ž 77,20n, 1. čtení Iz 51,9-16, Kázání Mt 14,22-33, 3. čtení , pož.
Písně: Vrchlabí: 38, 165, 374, 679, 425
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
„mějte odvahu, já jsem, nebojte se!“ To jsou ústřední slova dnešního příběhu. Ježíšova slova. „Mějte odvahu, já jsem, nebojte se!“ To je základní ujištění a povzbuzení, který nám Ježíš dává do života. „Mějte odvahu, já jsem, nebojte se!“
Ale povězme si ten příběh od začátku. Ježíše ráno zastihla zpráva, že Jan Křitel je mrtvý. Jan Křtitel, prorok, učitel, který lidi připravoval na Ježíšův příchod, je mrtvý. Jejich matky byly přítelkyně. Když se ti dva prvně potkali, ještě v břiše, Jan svoji matku Alžbětu poprvé kopnul. Jejich životy byly vzájemně propletené. Jan Křtitel pokřtil Ježíše. A teď je Ježíšův křtitel mrtvý. Mocnář Herodes mu nechal useknout hlavu. Jan ho totiž kritizoval za to, že se snaží odloudit ženu svému bratrovi. Herodes nechal nepohodlného proroka popravit.
Když se ta zpráva Ježíšovi donesla, sednul na loď a odplul na pusté místo. Chtěl být sám. Můžeme se jen dohadovat, co prožíval. Smutek nad ztrátou spřízněného muže, proroka, křtitele, dobrého člověka? Taky si musel uvědomovat, že i kolem něho samotného se stahuje smyčka. Ať už prožíval cokoli, chtěl být prostě sám. Ale lidi si ho našli. Cítil, co je trápí. Bylo mu jich líto. A tak lidi začal uzdravovat. I ve chvíli svého sevření, zachraňoval lidi z jejich trablů. A aby toho nebylo málo, když přišel večer a lidi byli hladoví, nakrmil je. Stačilo mu na to pět chlebů a dvě ryby. Jen mužů bylo pět tisíc. A stejně jídlo zbylo.
Na konci toho dlouhého dne Ježíš přece jen chce být sám. I Ježíš potřebuje být někdy sám. Dobře známe ty chvíle, kdy už máme všech a všeho dost. Chvíle, kdy prostě potřebujeme chvíli sami na sebe. Není v tom nic sobeckého. Člověk potřebuje pečovat i o sebe, o svůj vnitřní život. Potřebuje se sám srovnat, načerpat. Pak tu zase může být s druhými a pro druhé. I Ježíš to tak měl. Byl to přece člověk. I on potřeboval být sám. Posílá učedníky napřed, na lodi na jezero. Dožene je za chvíli. Propouští i zástupy, uzdravené a najedené.
Myslím, že Ježíšovi by se u nás líbilo. Měl rád hory, a i tentokrát na jednu vystupuje. Je tam sám a modlí se. V tichu. V klidu. Rozmlouvá s Bohem. Se svým otcem. O čem? To nevíme. Je tam přece sám. Je tam večer, je tam do noci. Sám.
Sami jsou teď v jistém smyslu i zástupy. Sami jsou i učedníci. Měli na tu samotu dostatek odvahy? Věděli, že Ježíš JE, i když ho zrovna nevidí? Nebáli se?
Zdá se, že to není tak snadné. Je noc. Učedníci jsou na lodi uprostřed jezera. Od hlubin je dělí jen skořápka lodních prken. Vítr doráží. Zvedá vlny. Učedníci se nachází uprostřed jezera a plují proti větru. Veslují uprostřed rozbouřených vln. Je noc. Tma. Zpátky je daleko, na druhou stranu taky.
Je těsně nad ránem. Hodina mezi psem a vlkem. První paprsky světla ještě tmu neprolomily. Ta je teď nejhlubší z celé noci. Hodina krize. V tuhle hodinu prý umírá nejvíce lidí. V tuhle hodinu se také prý rodí nejvíce dětí. Strach je v tuhle dobu tvrdá měna, za kterou se platí draze.
Přírodní živly se činí. Napjaté svaly mužů na palubě se činí. Nocí, námahou a strachem vybičovaná představivost se také činí. Co všechno se může stát, když to nezvládneme? Co ještě může přijít?
A do tohoto chaosu se na hladině zjevuje postava. Je to přízrak? Je to duch? Je to obluda? Řecky fantasmá? Démon vystoupil z hlubin a přichází si pro svou noční daň? Učedníci řvou strachy. Jako by rozmary počasí nestačily, kráčí si to k nim prostředkem vln tajemný přízrak. Učedníci jatí strachem, křičí jak o život.
Uprostřed toho všeho k nim Ježíš promlouvá: „Mějte odvahu, já jsem, nebojte se!“ Do temnoty strachu zní Ježíšovo: „Mějte odvahu.“ I kdyby se čerti ženili, nepřestává platit Ježíšovo: „Já jsem.“ I když se vlny valí na palubu, loď nad hladinou drží Ježíšovo: „Nebojte se!“.
Ježíš přišel po vodě. Těžko tomu věřit. Učedníci přestali křičet, ale pochybnosti hlodají. Jejich stín zní z Petrova: „Jsi-li to ty?“ Není si tak docela jistý. A zároveň tu pochybnost přeci přemáhá zvláštní poznání a důvěra: „Pane, jsi-li to ty, ať přijdu k tobě po vodách.“ Lodí to sice zmítá, ale stejně je to pořád to poslední bezpečné místo. I kdyby už už šla ke dnu, přeci jen je na palubě bezpečněji než uprostřed rozbouřeného jezera. Petrova hrůza se Ježíšovým slovem proměnila v důvěru. Jakoby opravdu sebral odvahu a přestal se bát. Ježíš totiž je. Je blízko. A zároveň stojí na nebezpečném místě – uprostřed vzedmutých vln a silného větru. Ježíš je blízko a zároveň uprostřed nebezpečí. Petr přesto sebral odvahu a chce vyrazit za Ježíšem, za Ježíšem do nebezpečí. A Ježíš říká jen prosté: „Pojď!“
Petr vystupuje ze své „komfortní“ zóny a vydává se do nebezpečí. Vystupuje ze svého bezpečného prostoru – a jako všechny naše zdánlivě bezpečné prostory i ten jeho je vystaven bezpočtu ohrožení. Petr opouští pevnou zem pod noha a vykračuje do nebezpečí. Za Ježíšem jde i do nebezpečí. A jeho víra ho drží. Udělá krok, dva tři. A strach ho nakonec přemůže. Nejde to jinak. Strach odněkud vždycky vystrčí rohy. I když se odhodláme, strach jde s námi. Petr jde ke dnu. A teprve v tomto momentu, až právě ve chvíli, kdy je vážně zle, když jde pod vodu, když jde o život – v tuhle chvíli nachází ten základní směr, kam se obrátit. „Pane, zachraň mě!“ Když se začne topit, chápe, odkud, od koho skutečně přichází pomoc. A křičí o ni – o pomoc.
Ježíš natáhne ruku. Chytne Petra. Vytáhne ho nad hladinu. Petr je zachráněn. Spasen. Vyrazil za Ježíšem do nebezpečí. Málem přitom přišel o život. A přitom jakoby se znovu narodil. Je zachráněný. Nejen z těch vod, ale i ještě nějak jinak. Těžko pochopit jak, ale přeci je nějak nový, jakoby znovu narozený.
I když se to na první pohled nezdá, Petr to zvládl. Ježíš mu říká: „Malověrný. Proč jsi pochyboval?“ Jinými slovy: „Kdybys neměl strach a věřils mi, došel bys po vodě až ke mně. Vyzkoušel jsi přece, že to jde.“ Malověrný – to zní jako výčitka. Ale na jiném místě přeci Ježíš mluví o tom, kolik dokáže víra malá jako zrnko hořčice. A taky ano. Petr s Ježíšem přemohl fyzikální zákony. Ono to jde, to je to Petrovo zjištění. Dokázal nemožné. Dokázal to, na co myslel, že nemá. S důvěrou v Ježíše zvládl to, o čem si myslel, že to prostě nejde.
A nadto – k Ježíšovi nakonec došel. Skrze hlubiny a blízko smrti, ale došel k němu. Ježíš ho chytil za ruku. Kdyby si Petr nenamočil nohy, kdyby zůstal doma v bezpečí, kdyby se dál chvěl strachy ve skořápce své lodi, nic by nezískal.
Petr sebral odvahu, protože si troufnul věřit, že Ježíš je, přestal se alespoň na chvíli bát.
Když Ježíš i s Petrem vstoupil na palubu lodi, vítr rázem ustal. V hodině mezi psem a vlkem mezi vyčerpané muže na loď přišlo bezpečí. A oni pochopili a vyznali, že tento muž mezi ně přišel odjinud. Pochopili, že jim doprostřed všech vlnobití jejich života přinesl bezpečí, záchranu z jiné dimenze. Vyjádřili to takovými slovy, která znali: „Jistě je to Boží Syn.“ Uvěřili totiž jeho slovům: „Mějte odvahu. Já jsem. Nebojte se.“ Amen