Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
myslím, že právě dnes potřebujeme slyšet hlas, který je tichý a jemný.
Myslím také, že v těchto dnech víc než jindy potřebujeme slyšet příběhy s dobrým koncem. Ten Elijášův je jeden z nich. Ale jako žádný z pořádných příběhů s dobrým koncem, není vůbec snadný. A nezačíná vůbec dobře.
*
Elijáš je poslední, kdo zbyl. V zemi Izrael, v zaslíbené zemi, do, které Izraelci putovali čtyřicet let pouští, v zemi, kterou Izraelcům daroval Hospodin, aby nemuseli žít ani v otroctví ani na poušti, v téhle Boží zemi je Elijáš poslední, kdo mluví o Hospodinu. V zemi vládne dvojka pyšných a krvavých diktátorů, král Achab a jeho žena, královna Jezábel. Zapomněli, kdo jim tuhle zemi dal, a tak povraždili všechny Hospodinovy proroky. Elijáš je poslední z nich. Sami Izraelci pobořili Hospodinovy oltáře. Zapomněli na smlouvu, kterou s nimi Bůh uzavřel na hoře Sinaj. Přestali mu být vděční, přestali mu důvěřovat. Klaní se modlám ze dřeva, kamení a ze zlata. Sami si je postavili. A tak jim tyhle modly říkají jen to, co sami chtějí slyšet. Nemají vlastní hlas. A to nemůže skončit dobře. Izraelci se začínají ztrácet. Elijáš je poslední, kdo ještě slyší Boží hlas, jediný, kdo ho vyřizuje dál.
Tak jako královna Jezábel povraždila Hospodinovy proroky, povraždil Elijáš její báalovské proroky, které vedou zemi do záhuby. A teď jde královna po krku i jemu. S Elijášovým hlasem by utichnul hlas Hospodinův v zemi Izrael. To by byl konec příběhu Hospodina a jeho lidu.
*
Jak jsem říkal, začíná to zle. I Elijáš se cítí zle. Prchá před smrtí z ruky Jezábel pryč, až na samou hranici Izraele, do Beer Šeby. Elijáš je na smrt vyčerpaný. Vyslyšel Boží povolání a od té doby žije v ohrožení. Být Božím prorokem v jeho případě znamená kritizovat zlé vladaře, bojovat proti jejich sebestřednému modlářství, které se mění ve zvůli a šíří chaos a násilí. Takováhle Boží služba Elijášovi přináší nebezpečí smrti a on už je na pokraji sil. Smrt před níž utíká, si teď sám přeje. Uprostřed pouště přichází k trnitému keři – podobně jako kdysi jeho vzor Mojžíš. Tento keř ale nehoří, nepromlouvá z něj Boží hlas.
Elijáš usedá pod keř, přeje si umřít. Svůj život odevzdává Hospodinu, ať si ho vezme. Už na to nemá. Udělal, co mohl. Končí. Víc nedokáže. Elijáš uprostřed pouště a nicoty to vzdává. „Už dost Hospodine! Vezmi si můj život.“ Podobně jako před týdnem Ježíš v Getsemanské zahradě, odevzdává i Elijáš svůj život do Božích rukou. V hluboké depresi, vyčerpáním usíná pod tím keřem, který nehoří a nezní z něj Boží hlas.
Tohle by mohl být konec příběhu. Kdyby záleželo na Elijášovi, tady by to skončilo. Když ale Elijáš na pokraji vlastních sil odevzdává svůj příběh a s tím i příběh Božího lidu do Božích rukou, přichází zvrat. Na konci příběhu jsou ty Boží ruce totiž jediné, které ho dokážou psát dál. Jsou to ruce Božího posla, které berou spícího Elijáše za rameno a budí ho ze smrtelného spánku.
„Vstaň a jez!“ Žádné: „To zvládneš! Ještě se hecni. Na to máš.“ Žádné chlácholení ani motivační řeči. Boží anděl vůbec nepřistupuje na to, že by tady mohlo něco končit. Tak se to zdá jen tomu vyčerpanému člověku. Boha ani na moment nenapadlo to s lidmi vzdát. „Vstaň a jez!“ To je ryze věcná pobídka. Praktické jednání. Elijáš se už vyspal. Teď je potřeba ho ještě nakrmit a napojit. Támhle leží chleba, tady džbán vody. Elijáš se nají a znovu usíná. Anděl ho znovu budí. Spánku už bylo dost. Vstávej. Postav se na vlastní nohy. Ještě jednou se najez, máš před sebou dlouho cestu.
*
Ten Boží pokrm byl zázračný, jako mana na poušti a voda prýštící ze skály. Boží pokrm nese Elijáše celých čtyřicet dní cesty pouští. Přece jen podobně jako kdysi Mojžíš i Elijáš nakonec u keře zaslechl Boží hlas. A teď se vrací ve stopách Božího lidu, který kráčel celých čtyřicet let pouští. Musí tu cestu znovu projít pozpátku. Čtyřicet dní jde Elijáš pouští, až dorazí k Boží hoře. Hora Choréb to je hora Sinaj. To je ta hora, kde Mojžíš dostal desky zákona. Tady uzavřel Bůh se svým lidem smlouvu pro dobrý společný život, kterou teď Izraelci pošlapávají. Je to ta hora, na které to dunělo, dul vítr bouře, země se otřásala se jako při zemětřesení, křižovaly ji ohnivé blesky, když Mojžíš na hoře rozmlouval s Bohem. Izraelci a Elijáš s nimi si mysleli, že právě těmito mocnými přírodními jevy se Hospodinova vláda projevuje. Jenže neviděli pod ten oblak. Nevěděli, že Bůh ke komunikaci s Mojžíšem nepoužívá hromobití, ale svůj hlas.
Elijáš v Mojžíšových stopách vystupuje na horu. Po čtyřiceti dnech a nocích chůze přespává nejspíš právě v té jeskyni, v níž stál Mojžíš, když kolem něho prošla Boží sláva. Jednou se s Božím hlasem, a právě i s Mojžíšem a Elijášem na hoře setká také Ježíš. Ale to předbíhám.
Elijáš v jeskyni slyší Boží hlas. „Co chceš, Elijáši?“ Anebo: „Co děláš, Elijáši?“ Bůh se Elijáše ptá. A Elijáš musí odpovědět. Opakuje, co je za ním. „Bojoval jsem za Hospodinovu věc, protože Izraelci na něj zapomněli a zavrhli smlouvu s ním. Začali jednat svévolně. Povraždili Hospodinovy proroky. Místo božího života, šíří lidský zmar.“ Elijáš popisuje svoji současnou situaci: „Jsem poslední, kdo zbyl. Sám.“ Elijáš vyslovuje i to, co je před ním, čemu čelí: „I proti mě kují pikle a chtějí mě zabít.“
Minulost popisuje přesně. Izraelci na Boha zapomněli a chovali se hrozně. Co se týče přítomnosti, už to není tak jasné. Je poslední prorok, co zbyl. To ano. Ale je sám? To už tak jisté není. Vždyť s ním mluví Hospodin. A proto je budoucnost otevřená. Tady se může být Elijášova předpověď vlastní smrti projevit jako úplně mylná a taky se tak projeví.
Před Bohem se člověk nemusí skrývat v jeskyni. „Elijáši vylez ven“ volá ho Boží hlas: „Postav se na horu před Hospodina.“ Hospodin k tobě chce mluvit tváří v tvář, i když ta tvoje musí zůstat pro tvoje bezpečí zahalená závojem.
*
Kolem hory se začínají sbírat živly. Všude zní mocné dunění, které mají pověrčiví lidé, ale vlastně i Elijáš, spojené s projevy božské síly. Začíná to bouřit jako za Mojžíše. Vítr silný tak, že láme kámen a tříští skály. Ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale ani v něm Hospodin nebyl. A aby to bylo zpečetěno, horu začínají oblizovat ohnivé jazyky. Ale ani v nich Hospodin nebyl. Hospodin nepotřebuje žádnou spektakulární demonstraci síly. Svoji sílu demonstrují ti, kdo jsou ve skutečnosti slabí. Skutečné autoritě pro pozornost stačí ztišit hlas.
Hlas ticha, jemný. Hlas jemný a tichý. Teprve, když ten se ozval, Elijáš vylézá z jeskyně. Předstupuje před Boha. Tenhle tichý a jemný hlas je ten, který si skutečně zasluhuje pozornost. Před ním všechny rámusy ztrácí na síle. Kvůli nim nikdo špicovat uši nebude, nemusí. Tomu, co stojí za to slyšet, je třeba naslouchat. Tichý a jemný hlas vrací člověku život.
*
Elijáš mluví s Bohem. Dostane znovu prostor vyjádřit svoje trápení a obavy. Jeho smrt se nekoná. Dostává nový úkol. Půjde sesadit diktátory na Izraelském trůnu. Ti staří padnou ostřím meče. Elijáš pomaže nového proroka i nové krále. A dostává ujištění, že v Izraeli stále žije sedm tisíc těch, kdo naslouchají tomu hlasu tichému a jemnému.
7000 je hodně. Příběh pokračuje. Proběhl restart. Elijáš se díky Bohu znovu nadechl a vydává se zpět po svých stopách, zpět po stopách Božího lidu, aby ten příběh dále žil. Je to příběh, jehož ústřední dějovou linku, navzdory všem bouřlivým odbočkám, vypráví hlas tichý a jemný. Hlas, který burcuje i konejší. Hlas, který v nejhlubší nouzi ujišťuje o Boží blízkosti.
Hlas tak tichý a tak jemný, že i my ho smíme slyšet.
Amen