Vrchlabí 27. 3. 2022
Michael Pfann
Texty: Introit J 3,14, 1. čtení J 14,15–21, Kázání 2 Kr 2,1–11, 3. čtení Mal 3,33n, pož. Nu 6, 24–26
Písně: 244, 595, 422, 524, 169
Co se to stalo?
Co se to stalo, milé sestry, milí bratři, milí přátelé?
Elíša kráčí s Elijášem. Žák a jeho mistr. Zasloužilý prorok a prorocký učeň. Trochu jako otec a syn. Kráčí, bok po boku. Rozmlouvají. O čem asi? Snad Elíša tahá z Elijáše poslední rozumy. Možná vzpomínají na to, co spolu prožili. Možná mluví o budoucnosti o Elíšově samostatnosti. Jdou. Spolu. Bok po boku. Rozmlouvají. A najednou, z ničeho nic, bez varování, z nebe v plamenech sestupuje vůz. Celý hoří. Ohnivý vůz. Ohnivý vůz tažený ohnivými konmi. Jejich hříva plápolá jako májové ohně. Záře ohně Elíšovi oslňuje oči. Elijáš se ocitá ve voze a v plamenech a vichru Boží přítomnosti stoupá do nebe.
Co se to stalo? Čeho to byl Elíša svědkem? Kam odešel Elijáš? Zemřel, jak se na muže, který naplnil své dny sluší? Nezemřel. Živý Elijáš vystoupil přímo do nebe. Je to něco neslýchaného. Proto zůstává ta otázka: Co se to stalo? A co dál? Elijášův příběh je příběh s otevřeným koncem.
*
Elijáš se na svůj odchod připravoval. Minulý týden jsme se s ním setkali, když Elijáš vyčerpaný službou Bohu, která mu přinášela ohrožení smrtí, chtěl zemřít. To ještě nevěděl, že na něj smrt nečeká – vůbec nečeká. Boží anděl ho nakrmil a poslal, aby znovu prošel cestu Božího lidu po poušti. Elijáš se na hoře Choréb, na Sinaji setkal s Hospodinem. Ten k němu promluvil tichým a jemným hlasem a poslal ho znovu na cestu.
Minulý týden byl Elijáš sám a měl za to, že se v zemi na Hospodina zapomnělo a že to jde od desíti pěti a proto byl velmi přísný. To druhé bylo pravda, to první ne. Elijáš později poznal, že v Izraeli se na Boha tak úplně nezapomnělo. Někteří proroci snad přešli do ilegality, ale nezmizeli úplně. Jen v dnešním příběhu můžeme napočítat 51 prorockých učedníků. Ten první z nich, Elíša kráčí Elijášovi po boku. Nechce ho opustit. Chce být se svým učitelem až do konce, a pak se stát jeho následníkem.
Musí to tak být. Někdo musí přijít po něm. Elijáš to ve své horlivosti pro Hospodina, zdá se, přeci jen přestřelil. Myslel si o sobě, že je ten jediný, kdo zbyl. Poslední spravedlivý. A svůj hněv obrátil nejen proti vládcům a náboženským hodnostářům, kteří se spustili a táhli zemi do záhuby. Sucho, které na Izrael Elijáš přivolal, padlo i na bezbranné a nevinné. Smrtící nedostatek vody ohrožoval i děti. Elijáš sám se nakonec chopil zbraní, které používali vládcové. Tak jako královna Jezábel vraždila Hospodinovy proroky, tak Elijáš povraždil ty její, kteří sloužili mrtvým modlám.
Z toho Elijášova příběhu vlastně nakonec není jasné, do jaké míry byl bohabojným služebníkem, který vykonával Boží vůli a do jaké míry se stal náboženským fanatikem, který bral Boží spravedlnost do svých rukou. Ta hranice je někdy velmi úzká. A vždycky platí, že není v našich rukách. Proto je v těchto věcech na místě značná míry pokory.
*
Elijáš vykonal velké dílo, ale jeho přísnost zůstává kontroverzní. Proto je potřeba, aby svoji službu předal dál. Elijáš odchází. Přichází k Jordánu. Svým pláštěm do něj uhodí a řeka se rozestoupí, jako se kdysi rozestoupila před Jozuem, když vedl Izraelce domů. Jenže Elijáš jde opačně. Svůj úkol splnil. Snad i přestřelil. Je čas odejít proti proudu času, vyklidit prostor. Pro jednou důvěřovat Bohu, že i bez Elijáše jeho lid bude žít s Bohem dál. Není to v Elijášových rukou, snad se poučil a odchází.
Elíša ho na druhém břehu ještě žádá, aby mohl pokračovat v učitelově díle. Elijáš pokorně znovu odkazuje na Boha. „Jestliže ho máš vidět, jestliže se máš stát prorokem, který vidí alespoň kus Boží přítomnosti, tak se ti Bůh nechá poznat. Snad uvidíš kus jeho slávy, až budu odcházet. To je na něm, na Bohu.“
*
A pak se to stane. Ohnivý vůz. Ohnivé koně. Elijáš stoupá přímo do nebe. A Eliša to vidí. Co se to stalo? Co se to s Elijášem stalo? Zemřel? Nezemřel. Živý vystoupil do nebe. Bůh si ho vzal k sobě. A co dál? Elijášův příběh je příběh s otevřeným koncem.
Tady to začíná být teprve zajímavé. Tady začíná takříkajíc Elijášův život po životě. Tenhle Elijášův otevřený konec totiž otevírá obrovské pole pro lidskou fantazii. Elijáš s Mojžíšem se v Bibli stávají největšími z proroků. Elijáš se má ještě jednou znovu ukázat a předpovědět příchod Mesiáše. Elijáš zůstal žít mezi nebem a zemí, aby mohl splnit tento svůj úkol. Ale co dělá do té doby? To je otevřené fantazii. Fantazie není blouznění. Fantazie umí být neuvěřitelně tvořivá.
A jestli má někdo tvořivou fantazii jsou to Židé. Židé umí vyprávět příběhy. Žijí v příbězích. Elijáš v jejich příbězích získává mnoho podob. Židovské učené knihy, Talmud a midraše tvrdí, že Elijáš, který byl za života přísný, snad až příliš a snad až příliš bohorovný, po svém ohnivé cestě do nebe prodělal proměnu. Od té doby je Elijáš v židovským příbězích tím, kdo se stává „přítelem všech, jimž se nedostává přátelství, radosti a naděje.“ „Horlivý kazatel se stává prorokem útěchy.“
Bere na sebe podoby nejrůznějších lidí, aby pomohl těm, kdo se ocitnou v úzkých. Někdy se objevuje jako Peršan, Arab, Říman, rytíř a nejčastěji jako žebrák. Když se někde objeví záhadný cizinec, můžete si vsadit na to, že je to Elijáš. Vypráví se dokonce příběh, že když rabiho Meira pronásledovali římští vojáci, Elijáš ho zachránil. Už, už dobrého rabiho měli, ale pak ho spatřili ve společnosti jakési prostitutky. „S prostitutkou? To nemůže být rabi.“, řekli si vojáci a šli dál. Mohli si ale také říct, „ta žena, kterou doprovází rabi Meir, nemůže být taková, jak se zdá. Přece by se netahal s prostitutkou. Možná je ta žena ve skutečnosti prorok Elijáš!“. Jenže takové myšlení se tehdy od římských vojáku nedalo čekat, a tak byl rabi Meir zachráněn.
Elijáš je v židovských příbězích vždy, ať se děje, co se děje, na straně obětí. „Povídá se, že Rabi Jehošua ben Levi vídal proroka Elijáše často. Jednoho dnes se k němu uchýlil jistý uprchlík jménem Ula ben Košev. Policie hrozila, že popraví všechny obyvatele města, pokud se Ula nenajde. Aby zachránil nevinné, vyzval rabi Jehošua ben Levi uprchlíka, aby se vzdal. Ula nakonec souhlasil, nikoli však prorok, který od té doby přestal moudrého Rabiho navštěvovat. Rabi se postil a modlil, aby se prorok vrátil: ‚Proč už za mnou nechodíš?‘ ptal se. ‚Konec konců jsem jednal podle tvého zákona.‘ Měl pravdu. V tomto bodě hovoří zákon jasně – pokud nepřítel nařídí obci, aby mu vydala jednoho ze svých členů, má odmítnout, a to i za cenu kolektivní smrti; pokud však nepřítel požaduje někoho jmenovitě, má ho obec vydat, aby se vyhnula mučednictví. A v tomto případě policie uprchlíka identifikovala. ‚Zákon je na tvé straně,‘ odpověděl prorok rabimu, ‚jenomže já nemám nic společného s donašeči.‘“ (Elie Wiesel, Příběhy o naději, 9-24.)
*
Takových příběhu o tom, jak Elijáš navštěvuje lidi v ohrožení a pomáhá jim, si Židé povídají spousty. Věří, že tento muž, který vystoupil živý do Boží blízkosti, tuto Boží blízkost vnáší mezi lidi. Proto prostírají u Šabatové večeře jedno místo i pro proroka Elijáše. Proto věří, že alespoň jednou za rok každou židovskou domácnost při Velikonoční, pesachové večeři prorok navštěvuje.
Příběhy o Eliášovi jsou plodem tvořivé fantazie. Jsou výrazem židovské víry v Boží blízkost. Víry, že Bůh je skrze své posly lidem přítomen i v jejich utrpení. Věří totiž, že Elijáš po svém ohnivém vystoupení na nebi nezůstal. Jeho pouť mezi nebem a zemí má podle židovské tradice – založené na biblické víře – skončit, až Elijáš ohlásí příchod Mesiáše. Do té doby „je jeho úkolem chodit po zemi a shromažďovat do jedné knihy všechny tragické události, vzdechy všech sirotků, agonie všech mučedníků, všechny zdušené výkřiky modlitby a slzy. Jeho zásluhou se nic z toho neztratí. (…) Až Mesiáš přijde, bude tuto knihu studovat a vyučovat v den, kdy lidské utrpení bude existovat právě už jen v knihách.“
*
Elijášův příběh je příběh s otevřeným koncem. Ty někdy bývají hrozivé a jindy dobré. Proto se nemusíme snažit všechny příběhy mermomocí uzavírat, můžeme si nechat otevřeno pro to, co přichází. Můžeme doufat, snít, fantazírovat, mít naději. Elijášův otevřený konec vyhlíží Božího mesiáše. Elijášův příběh tak otevírá prostor pro vyprávění příběhů, které nabízí lidem útěchu v těžkých časech. Jeho příběh je totiž otevřený k dobrému konci.
Amen