Vrchlabí 18. 9. 2022
Michael Pfann
Texty: Introit Ž 103,2, 1. čtení Lk 17,11–19, Kázání Iz 12,1-6, 3. čtení Ř 8,15-17
Písně: 12, S 23, 147, 781, S 329
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
Za co jste vděční? Za co děkujete?
Můžete si to nechat běžet hlavou. Dnes chci totiž mluvit o vděčnosti. Vděčnost je tématem, které propojuje všechna dnešní biblická čtení.
*
„Dobrořeč duše má Hospodinu,
a nezapomínej se na všecka dobrodiní jeho.“
Nebo jinak přeloženo: „nezapomínej na všechno dobré, co pro tebe učinil.“
Tak to znělo z úvodního Žalmu. Hospodin toho pro nás udělal tolik dobrého, proto mu máme projevovat vděčnost. A nejen ústy, dobrořečit Hospodinu má naše duše. Vděčnost totiž proměňuje náš život zevnitř. Vděčnost se stává kvalitou naší duše. Proměňuje a utváří způsob jakým se vztahujeme k životu a ke světu.
Starý křesťanský mystik, mistr Eckhart řekl: „Kdyby naší jedinou modlitbou bylo ‚děkuji‘ úplně by to stačilo.“
*
Skrze Izajáše se setkáváme s Izraelci v Asyrském zajetí. Vykořenění jako váleční zajatci žijí v cizině. Ale právě tady je Izajáš učí vděčnosti Hospodinu, která v nich probouzí naději a vlévá život do žil. Tahle nadějná slova nejsou u Izajáše úplně samozřejmá. Dlouho Izraelce kritizoval. Říkal jim, že si zajetí vysloužili sami. To protože zapomněli za vděčnost Hospodinu, který je přivedl do zaslíbení země. Místo toho se klaněli kdejakému kusu dřeva a rozmaru počasí. Žili bez ohledu na svého Boha, a tak spolu s tím ztratili i ohled na druhé lidi. Zapomněli na to, že jim Bůh ukládá pečovat o sirotky, vdovy a cizince, o ty chudé. „Co kdyby je snad obrali o jejich plné talíře a teplé ložnice!“ Tenhle rozpad vztahů k jejich Bohu a lidem zapříčinil rozklížení Izraelské společnosti. To z ní udělalo snadnou kořist pro cizí mocnáře. Izraelci jsou v zajetí, v exilu a Izajáš to dává za vinu jim samotným. Mluví o hněvu Božím.
Mluví ale také o tom, že hněv není tím posledním, co od Boha očekávat. „Tvůj hněv se však odvrátil a potěšils mě.“ Současné pořádky nemusí být nutně budoucími pořádky. Změna je možná. Záleží to na nás, ale především na Bohu. Izajáš ubezpečuje Izraelce, že je v bídě nenechá. „Bůh je má spása, má záchrana, má pomoc“ připomíná Izajáš. „Bůh pomáhá a zachraňuje, proto se nemusíme bát.“ V poklidném nedělním ránu uklizeného kostela to může znít jako ohraná písnička. Uprostřed bídy života vykořeněných Izraelců, žijících jako občané druhé kategorie kdesi daleko od domova tohle ubezpečení zní jinak. V zákopech války, v troskách rozbombardovaného města, nad složenkou s nezaplatitelným účtem za energie v kuchyni plné hladových krků ale ta slova o pomoci a záchraně mohou znít dost jinak. Buď jako výsměch, nebo jako potřebná vzpruha. Naděje, pro kterou má cenu žít. Odvaha k tomu „doufám a jsem beze strachu“.
*
Izajáš Izraelcům připomíná, že Bůh dokáže zachraňovat i z prohraných bitev. „Bůh je má záštita a píseň, stal se mou spásou.“ Zpívá Izajáš tahle slova, které Izraelce ve vzpomínkách nesou do dávných časů. Tahle slova zpíval Mojžíš poté, co spolu s Izraelci prošel středem Rudého moře. Sevření Egypta pominulo, ozubené vojsko smetly vlny, Izrael vyšel do svobody. Z téhle vzpomínky žije Boží lid. Bůh zachraňuje z otroctví, z nebezpečí, z jisté smrti. Vyvádí svůj lid na svobodu.
Uprostřed Asyrského zajetí Izajáš připomíná Izraelcům tenhle příběh. Znovu je učí vděčnosti za Boží péči, za Boží pomoc. Znovu je učí se na ni spoléhat právě v těžkých časech. Maluje před Izraelci budoucnost, v níž Hospodin toto své vyvedení ze zajetí zopakuje. A my dnes víme, že se tyto sliby naplnily. Izraelci se skutečně do své země z Asýrie a Babylonu vrátili.
Takhle Izajáš v Izraelcích buduje vděčnost. Ta se živí – jaksi retrospektivně – z těch velkých Božích skutků, které mají Izraelci jako Boží lid za sebou. Vděčnost Bohu se ale živí také z víry v to, co má přijít. Z víry, že záchrana je možná a že přichází. Tahle z minulosti i budoucnosti živená vděčnost, za to že nás Bůh osvobozuje, proměňuje naši přítomnost. Vděčnost za velké Boží dary totiž buduje naději.
*
Ale vděčnost se nebuduje jen z těchto někdy až chimérický vzdálených koutů dějin. Nejen „kdysi“ a „jednou“. Vděčnost roste právě teď. Když vnímáme, cítíme, prožíváme, čím vším jsme obdarování, sílí v nás naděje, že ten a ti, kdo nás obdarovávají, nás mají na paměti.
Jak v sobě člověk buduje vděčnost, pro mě pěkně vyjadřuje příběh o jednom nespokojeném sedlákovi. Všechno bylo špatně. Stromy dávaly málo jablek, krávy málo mléka pole málo obilí a děti by pořád jen jedly. Nic mu nebylo akorát. Jednoho dne mu přítel poradil, aby si nabral hrst oblázků a strčil si je do levé kapsy saka. Pokaždé, když prožije nějaký moment štěstí, přesune jeden oblázek z levé kapsy do pravé. Z počátku to byly jeden dva kamínky za den. Postupem času ale z jedné kapsy do druhé putovalo čím dál víc kamenů. Večer sedlák počítal svoje oblázky a připomínal si ty pěkné chvíle a cítil radost. Jednoho dne potkal toho svého přítele a řekl mu: „Já jsem tak šťastný člověk. Můj život utváří tolik krásných darů.“
Takhle se ten sedlák učil vnímavosti, pro to, co v životě dostává a rostla v něm vděčnost. Zjišťoval, jak je jeho život naplněný. Naučil se používat své smysly – vidět, slyšet, vonět, chutnat, cítit – a spolu s tím rostla vnímavost jeho srdce. Najednou slyšel zpívat ptáky, byl vděčný za déšť, který zkrápí jeho pole i za slunce, které dá růst obilí. Cítil, jak na plotně voní polévka. Najednou jaksi v novém světle viděl své blízké a učil si jich znovu vážit. Vděčnost proměnila jeho vztahy, jeho přístup k životu, naučil se ze srdce děkovat Bohu za všechny ty dary, které tolika různými cestami činí jeho život tak bohatým.
*
Naše životy jsou bohaté. Každý jinak. Velký rozdíl je ovšem v tom, jestli si to uvědomujeme, nebo ne. Pokud žijeme jen tak, a zapomínáme být vděční, začne vystrkovat růžky závist. Z ní se rodí strach, že mě někdo vezme i to, co mi zbývá. Hněv na to, že druhý má snad víc. Kde se vděčnosti nedostává, bují chudoba srdce. Ta závistivě a nenávistně rozkládá vztahy, ničí soužití, jako tehdy v Izraeli. Žeň pak sklízí obchodníci se strachem.
Vděčnost naopak naplňuje život a vztahy. Právě vděčnost v nás totiž buduje naději, že když je o nás postaráno dnes, bude o nás postaráno i zítra. Nemusím koukat přes plot. Vděčnost nám dodává sílu a odvahu pomoc nejen přijímat, ale i sdílet. Vděčnost nás učí vážit si našich vztahů a milovat. Učí nás k citlivosti k tomu, že druzí mají naděleno jinak, něčeho jinak, něčeho míň. Nemusíme se nad ně povyšovat ani je litovat. Vděčnost v nás také rodí víru, že je tu někdo, komu být vděčný a že ten někdo o nás bude pečovat i nadále.
Tak jako v tom příběhu o Ježíšovi, který uzdravil deset malomocných. Jen jeden z nich se vrátil a děkoval Ježíšovi a hlasitě velebil Boha. Ten člověk byl zachráněn ze své nemoci, vyveden z otroctví její bolesti, ze zajetí společenské izolace a mohl se navrátit z karantény domů. Pocítil vděčnost. Proměnila jeho srdce. Hlasitě vyjádřil svůj dík. A právě teprve v tu chvíli byl skutečně zachráněn, protože pochopil rozměr té pomoci. V tu chvíli pochopil, že je tu někdo, komu může i příště věřit, že se o něj postará. Jeho víra ho zachránila, řekl mu Ježíš. Člověk, který ho uzdravil.
*
Izajáš učí vděčnosti Izraelce žijících zajetí. Ví, že skrze vděčnost za dary života se rodí víra v jejich dárce. A v té víře kvete naděje, že když o nás bylo postaráno kdysi, když je o nás postaráno dnes, bude o nás postaráno i zítra. „Doufám a jsem beze strachu.“
Je dobré ostřit vnímavost svých smyslů. Poznáváme kolika dary jsme v životě obdařeni. Poznáváme radost ze života, ze vztahů. Učíme se vděčnosti. Vděčnost přináší naplněný život dnes a rodí naději pro dny příští.
*
Za dva týdny je svátek díkčinění. Zkusme ty dva týdny využít k tomu, abychom vnímali, čím vším je náš život bohatý, za co všechno můžeme děkovat. Koukejme kolem sebe. Ciťme, vnímejme, poslouchejme. Učme se děkovat. Za dva týdny, až budeme své díky předkládat pánu Bohu, se budeme moci společně radovat, co všechno jsme od něj dostali. Společně budeme zpívat „díky“, protože náš život je naplněný. Díky Bohu. Amen
Vrchlabí 18. 9. 2022, Michael Pfann
Texty: Introit Ž 103,2, 1. čtení Lk 17,11–19, Kázání Iz 12,1-6, 3. čtení Ř 8,15-17
Písně: 12, S 23, 147, 781, S 329
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
Za co jste vděční? Za co děkujete?
Můžete si to nechat běžet hlavou. Dnes chci totiž mluvit o vděčnosti. Vděčnost je tématem, které propojuje všechna dnešní biblická čtení.
*
„Dobrořeč duše má Hospodinu,
a nezapomínej se na všecka dobrodiní jeho.“
Nebo jinak přeloženo: „nezapomínej na všechno dobré, co pro tebe učinil.“
Tak to znělo z úvodního Žalmu. Hospodin toho pro nás udělal tolik dobrého, proto mu máme projevovat vděčnost. A nejen ústy, dobrořečit Hospodinu má naše duše. Vděčnost totiž proměňuje náš život zevnitř. Vděčnost se stává kvalitou naší duše. Proměňuje a utváří způsob jakým se vztahujeme k životu a ke světu.
Starý křesťanský mystik, mistr Eckhart řekl: „Kdyby naší jedinou modlitbou bylo ‚děkuji‘ úplně by to stačilo.“
*
Skrze Izajáše se setkáváme s Izraelci v Asyrském zajetí. Vykořenění jako váleční zajatci žijí v cizině. Ale právě tady je Izajáš učí vděčnosti Hospodinu, která v nich probouzí naději a vlévá život do žil. Tahle nadějná slova nejsou u Izajáše úplně samozřejmá. Dlouho Izraelce kritizoval. Říkal jim, že si zajetí vysloužili sami. To protože zapomněli za vděčnost Hospodinu, který je přivedl do zaslíbení země. Místo toho se klaněli kdejakému kusu dřeva a rozmaru počasí. Žili bez ohledu na svého Boha, a tak spolu s tím ztratili i ohled na druhé lidi. Zapomněli na to, že jim Bůh ukládá pečovat o sirotky, vdovy a cizince, o ty chudé. „Co kdyby je snad obrali o jejich plné talíře a teplé ložnice!“ Tenhle rozpad vztahů k jejich Bohu a lidem zapříčinil rozklížení Izraelské společnosti. To z ní udělalo snadnou kořist pro cizí mocnáře. Izraelci jsou v zajetí, v exilu a Izajáš to dává za vinu jim samotným. Mluví o hněvu Božím.
Mluví ale také o tom, že hněv není tím posledním, co od Boha očekávat. „Tvůj hněv se však odvrátil a potěšils mě.“ Současné pořádky nemusí být nutně budoucími pořádky. Změna je možná. Záleží to na nás, ale především na Bohu. Izajáš ubezpečuje Izraelce, že je v bídě nenechá. „Bůh je má spása, má záchrana, má pomoc“ připomíná Izajáš. „Bůh pomáhá a zachraňuje, proto se nemusíme bát.“ V poklidném nedělním ránu uklizeného kostela to může znít jako ohraná písnička. Uprostřed bídy života vykořeněných Izraelců, žijících jako občané druhé kategorie kdesi daleko od domova tohle ubezpečení zní jinak. V zákopech války, v troskách rozbombardovaného města, nad složenkou s nezaplatitelným účtem za energie v kuchyni plné hladových krků ale ta slova o pomoci a záchraně mohou znít dost jinak. Buď jako výsměch, nebo jako potřebná vzpruha. Naděje, pro kterou má cenu žít. Odvaha k tomu „doufám a jsem beze strachu“.
*
Izajáš Izraelcům připomíná, že Bůh dokáže zachraňovat i z prohraných bitev. „Bůh je má záštita a píseň, stal se mou spásou.“ Zpívá Izajáš tahle slova, které Izraelce ve vzpomínkách nesou do dávných časů. Tahle slova zpíval Mojžíš poté, co spolu s Izraelci prošel středem Rudého moře. Sevření Egypta pominulo, ozubené vojsko smetly vlny, Izrael vyšel do svobody. Z téhle vzpomínky žije Boží lid. Bůh zachraňuje z otroctví, z nebezpečí, z jisté smrti. Vyvádí svůj lid na svobodu.
Uprostřed Asyrského zajetí Izajáš připomíná Izraelcům tenhle příběh. Znovu je učí vděčnosti za Boží péči, za Boží pomoc. Znovu je učí se na ni spoléhat právě v těžkých časech. Maluje před Izraelci budoucnost, v níž Hospodin toto své vyvedení ze zajetí zopakuje. A my dnes víme, že se tyto sliby naplnily. Izraelci se skutečně do své země z Asýrie a Babylonu vrátili.
Takhle Izajáš v Izraelcích buduje vděčnost. Ta se živí – jaksi retrospektivně – z těch velkých Božích skutků, které mají Izraelci jako Boží lid za sebou. Vděčnost Bohu se ale živí také z víry v to, co má přijít. Z víry, že záchrana je možná a že přichází. Tahle z minulosti i budoucnosti živená vděčnost, za to že nás Bůh osvobozuje, proměňuje naši přítomnost. Vděčnost za velké Boží dary totiž buduje naději.
*
Ale vděčnost se nebuduje jen z těchto někdy až chimérický vzdálených koutů dějin. Nejen „kdysi“ a „jednou“. Vděčnost roste právě teď. Když vnímáme, cítíme, prožíváme, čím vším jsme obdarování, sílí v nás naděje, že ten a ti, kdo nás obdarovávají, nás mají na paměti.
Jak v sobě člověk buduje vděčnost, pro mě pěkně vyjadřuje příběh o jednom nespokojeném sedlákovi. Všechno bylo špatně. Stromy dávaly málo jablek, krávy málo mléka pole málo obilí a děti by pořád jen jedly. Nic mu nebylo akorát. Jednoho dne mu přítel poradil, aby si nabral hrst oblázků a strčil si je do levé kapsy saka. Pokaždé, když prožije nějaký moment štěstí, přesune jeden oblázek z levé kapsy do pravé. Z počátku to byly jeden dva kamínky za den. Postupem času ale z jedné kapsy do druhé putovalo čím dál víc kamenů. Večer sedlák počítal svoje oblázky a připomínal si ty pěkné chvíle a cítil radost. Jednoho dne potkal toho svého přítele a řekl mu: „Já jsem tak šťastný člověk. Můj život utváří tolik krásných darů.“
Takhle se ten sedlák učil vnímavosti, pro to, co v životě dostává a rostla v něm vděčnost. Zjišťoval, jak je jeho život naplněný. Naučil se používat své smysly – vidět, slyšet, vonět, chutnat, cítit – a spolu s tím rostla vnímavost jeho srdce. Najednou slyšel zpívat ptáky, byl vděčný za déšť, který zkrápí jeho pole i za slunce, které dá růst obilí. Cítil, jak na plotně voní polévka. Najednou jaksi v novém světle viděl své blízké a učil si jich znovu vážit. Vděčnost proměnila jeho vztahy, jeho přístup k životu, naučil se ze srdce děkovat Bohu za všechny ty dary, které tolika různými cestami činí jeho život tak bohatým.
*
Naše životy jsou bohaté. Každý jinak. Velký rozdíl je ovšem v tom, jestli si to uvědomujeme, nebo ne. Pokud žijeme jen tak, a zapomínáme být vděční, začne vystrkovat růžky závist. Z ní se rodí strach, že mě někdo vezme i to, co mi zbývá. Hněv na to, že druhý má snad víc. Kde se vděčnosti nedostává, bují chudoba srdce. Ta závistivě a nenávistně rozkládá vztahy, ničí soužití, jako tehdy v Izraeli. Žeň pak sklízí obchodníci se strachem.
Vděčnost naopak naplňuje život a vztahy. Právě vděčnost v nás totiž buduje naději, že když je o nás postaráno dnes, bude o nás postaráno i zítra. Nemusím koukat přes plot. Vděčnost nám dodává sílu a odvahu pomoc nejen přijímat, ale i sdílet. Vděčnost nás učí vážit si našich vztahů a milovat. Učí nás k citlivosti k tomu, že druzí mají naděleno jinak, něčeho jinak, něčeho míň. Nemusíme se nad ně povyšovat ani je litovat. Vděčnost v nás také rodí víru, že je tu někdo, komu být vděčný a že ten někdo o nás bude pečovat i nadále.
Tak jako v tom příběhu o Ježíšovi, který uzdravil deset malomocných. Jen jeden z nich se vrátil a děkoval Ježíšovi a hlasitě velebil Boha. Ten člověk byl zachráněn ze své nemoci, vyveden z otroctví její bolesti, ze zajetí společenské izolace a mohl se navrátit z karantény domů. Pocítil vděčnost. Proměnila jeho srdce. Hlasitě vyjádřil svůj dík. A právě teprve v tu chvíli byl skutečně zachráněn, protože pochopil rozměr té pomoci. V tu chvíli pochopil, že je tu někdo, komu může i příště věřit, že se o něj postará. Jeho víra ho zachránila, řekl mu Ježíš. Člověk, který ho uzdravil.
*
Izajáš učí vděčnosti Izraelce žijících zajetí. Ví, že skrze vděčnost za dary života se rodí víra v jejich dárce. A v té víře kvete naděje, že když o nás bylo postaráno kdysi, když je o nás postaráno dnes, bude o nás postaráno i zítra. „Doufám a jsem beze strachu.“
Je dobré ostřit vnímavost svých smyslů. Poznáváme kolika dary jsme v životě obdařeni. Poznáváme radost ze života, ze vztahů. Učíme se vděčnosti. Vděčnost přináší naplněný život dnes a rodí naději pro dny příští.
*
Za dva týdny je svátek díkčinění. Zkusme ty dva týdny využít k tomu, abychom vnímali, čím vším je náš život bohatý, za co všechno můžeme děkovat. Koukejme kolem sebe. Ciťme, vnímejme, poslouchejme. Učme se děkovat. Za dva týdny, až budeme své díky předkládat pánu Bohu, se budeme moci společně radovat, co všechno jsme od něj dostali. Společně budeme zpívat „díky“, protože náš život je naplněný. Díky Bohu. Amen